Po čtrnácti dnech jsem sedla na koně. Na Ernesta. A vlastně i na Artura.
Dojela jsem na statek s trenérkou. Chvíli jsme pokecaly a po příjezdu kolegyně jsme se začaly chystat. Já Ernesta. Z ohrady šel relativně dobrovolně, ale docela znuděně. Moc se mu nechtělo. Ale musel.
Opucovat, vyškrábat kopyta, osedlat, nauzdit, upravit třmeny a hurá na jízdárnu.
Pěkně krokem kolem celé jízdárny, diagonála a hurá do klusu. Původně jsem do klusu moc nechtěla, ale nakonec jsem si to užívala. A chybovala. Předklon, stoupala jsem do špičky, nepobízela jsem. Nejhorší byl ten předklon.
Pak se Ernest zarazil a nechtěl se mnou moc spolupracovat. Chvíli jsem tedy jezdila za Arturem. Ernest se jednou lehce vzepjal. Useděla jsem to.
Pak trenérka zavelela, že si máme vyměnit koně. Sedla jsem tedy na Artura a dokončila lekci na něm. Po pravdě mám pocit, že mi to o moc lépe nedařilo. Ale na druhou stranu jsem Artura dokázala udržet v klusu skoro kolem celé jízdárny.
Jinak ještě několik kruhů a pár diagonál.
Lekci jsme ukončili klusem a vykrokováním mezi ohradami.
Následovalo odstrojení, poděkování, podstrojení, kontrola a odchod do ohrady. Ernest se nechal ještě chvíli rozmazlovat a pak odešel.
Uklidila jsem po sobě věci a taky koblížky z cesty, rozloučila se a odjela na mši svatou.
Už aby bylo zase pondělí a já si mohla užívat v sedle.
Dneska jen fotka z vykrokování. Už sedím na Arturovi.
Jo a obešla jsem se bez pádu. Dobrý, ne?
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat