Ano, už je to tak. Jako každou lekci, každou chvíli strávenou u koní nebo na koni. Užívala jsem si.
Dojela jsem s kolegyní autem. Hned jsme si chystaly věci a došly si pro ty čtyřnohé miláčky do ohrady. Ernest šel hned. A nebyl ani moc daleko od vchodu. Kolegyně to měla dál.
Opucovat, vyškrábat kopyta, osedlat, nauzdit. Sedlo jsem si dotáhla sama. Hurá, aspoň nějaký pokrok. Po schůdcích do sedla a hurá na jízdárnu.
A pěkně kolem celé jízdárny, diagonála, jeden nebo dva velké kruhy, obloukem změnit směr, to se mi nepodařilo. A většina toho všeho v klusu. A moc mi to nešlo. Pořád jsem dělala chyby, v jednu chvíli mě v sedle vystřídala trenérka. V tu chvíli se kolegyně projela i dvakrát cvalem. Ustála to.
Pak jsem se do sedla vrátila já a pokračovaly jsme v práci. V klusu jsme měli překračovat kavalety. Občas se mi to podařilo v klusu, jinak mi Ernest vždycky zpomalil do kroku.
Užila jsem si i jízdu bez třmenů. A byla jsem si jistější než se třmeny.
Z kolegyně se stal dneska koňák. Nic se naštěstí vážného nestalo.
Po práci na jízdárně ještě vykrokovat mezi ohrady. Dneska se Arturovi moc nechtělo, chvíli jsme se tam motali, ale nakonec jsme se vymotali a dokončili klasickou trasu na vykrokování.
Ernest spokojený v ohradě a vlastně oba dva v ohradě.
Následovalo odstrojení kontrola těla, odměna, poděkování a návrat do ohrady. Chvíli jsem se mazlila s Ernestem, pak jsem ho na chvíli odlákala od brány, aby se k němu mohl přidat Artur a pak jsem se mazlila s oběma. Zase jsem totálně vypla myšlení, což v poslední době potřebuju.Uklidit, rozloučit se a návrat domů. Už aby bylo zase pondělí. Těším se do sedla, tentokrát na Arturově hřbetě.
Vaše dostatečně unavená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat