I když už je listopad, užívala jsem si sluníčko.
Přijela jsem na statek, nachystala si věci. Kolegyně mi dovezla bičík, takže už dostal Artur novým bičíkem. Ale jen když neposlouchal a nechtěl jít.
Došla jsem si pro něj do ohrady. Šel mi napřed. To bylo krásné. Odvedla jsem si ho a kolegyně Ernesta.
Následovalo pucování. Ani jsem se s Arturem nemusela moc dlouho hádat o nohu. Zkoušel to, ale prohrál. Osedlat, nauzdit. Sedlo jsem si dotáhla sama, překvapivě. Pak jsem dotahovala i kolegyni. Dostat se do sedla a hurá na velkou jízdárnu.
Celou dobu jsem jezdila s Arturem jako první. A bojovala jsem. Musela jsem. Chtěla jsem. A vybojovala. Čekaly nás nějaké ty jízdárenské povely a pak jsme měli naklusat. A to už bylo horší. V jednu chvíli jsem, jako vždy, když jsem na Arturovi, musela ze sedla a trenérka mi ukázala, co dělám špatně a jak to vlastně má vypadat. Tak jsem se potom snažila. Do sedla jsem se dostala sama bez pomoci. A pokračovalo se v práci.
Trenérka opravovala, upozorňovala a chválila. Celou hodinu jsem si opět moc užila.
Pak ještě vykrokovat mezi ohrady. Moc se mu nechtělo, Arturovi. Musela jsem více pobízet. Aspoň se to naučím.
A nakonec odstrojit, podstrojit, dneska důkladně, kolegyně donesla jablíčka a mrkvičku. No ti dva se mohli utlouct. Artur v tu chvíli úplně zapomněl, že pracoval se mnou na hřbetě. Dokud nezmizel poslední kousek, nebyla s ním řeč.
Pak ještě zkontrolovat celé tělo a rozloučit se v ohradě. Tam nějak moc nechtěl. Ale musel.
Ještě jsem po sobě uklidila věci a jednu hromádku v jízdárně. Udělal ji až na druhém konci. Takže přes celou jízdárnu s prázdnou a pak zpátky s plnou lopatou.
Dva pohledy z Arturova hřbetu.
Rozloučit se s lidmi a hurá unaveně domů.
Pondělí je za mnou, i ta nejpříjemnější část celého týdne. Tak ať už je zase pondělí.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat