Proletěla jsem se

Ano, už je to tak. Proletěla jsem se dolů. Už minule to bylo skoro, dneska to bylo úplně. Ale teď od začátku.

Přijela jsem na statek a měla jsem telefonát. Trenérka přijede později. Tak jsme tam s kolegyní čekaly a kecaly. Dočkaly jsme se.

Rychle pokecat, nachystat a hurá na jízdárnu. Trenérka mě vyhodila do sedla a jelo se. Pěkně kolem jízdárny, velký kruh, diagonála, v kruhu změnit směr. Celkem mi to i šlo. Pak jsem šla na lonž a řádně si zaklusala. Cítila jsem se celkem i pohodlně v klusu. Trenérka chválila. Pak šla na lonž kolegyně a také byla chválena. Já měla objíždět jízdárnu. Jednou jsem ji krásně objela. Pak jsem šla znovu na lonž na klus na druhou ruku. Opět se většinou nedařilo, ale zazněla i pochvala.

Znovu jsem se vystřídala s kolegyní na lonži a měla jsem jezdit. Projela jsem dlouhou stěnu jízdárny, už jsem to točila na krátkou stěnu a že to pak otočím za trenérkou. Jenže.

Tady nastal problém. Ernest si trochu poskočila a splašil se. No, já se předklonila, Ernest dojel k hrazení jízdárny a já letěla dolů. Prostě jsem se neudržela. Schytala to parádně kostrč a trochu hlava. Mám štěstí, že mám helmu.

Vůbec netuším, co se stalo. Přitom vím, že už jsem se chtěla zaklonit, abych Ernesta zabrzdila, ale uvědomila jsem si to pozdě. Je to moje chyba, moje blbost.

Po chvíli ležení jsem pomalu přes kolena vstala a šla si chytit Ernesta. V tom mě předběhla trenérka.

Cestou ke koni jsem se trochu rozhýbala. Znovu jsem byla vyhozena do sedla. Dodržela jsem pravidlo, že se má hned skočit do sedla. Chvíli jsem jezdila v kroku, a pak jsem i několikrát naklusala a zastavila.

Upřímně, při pádu jsem se viděla na hrazení. Říkám si taky, díky Bohu za to, že jsem se kdysi učila padat. Bylo to v Bukovince a tam si mě chlap jak hora přehazoval přes záda. Dopadla jsem na zadek a ťukla se do hlavy zezadu. Bolí mě ten zadek, vzala jsem si prášek proti bolesti a doufám, že se vyspím.

Po jízdě seskočit, odvést koně k úvazišti, odstrojit, řádně odměnit a odvést do ohrady. Ernesta jsem pustila hned jak byl celým tělem v ohradě. Po zkušenostech s Arturem. Ten mi posledně utekl.

K autu i domů jsem došla, trochu to bolí a doufám, že to nebude horší. I když počítám s tím, že se to rozleží.

Snad jsem dostatečně poučena o tom, že se v sedle NEMÁM PŘEDKLÁNĚT.

A pár fotek.

Koníci v ohradě. Jsou to zlatíčka. Dole vlevo je Ernest a vpravo je Artur a Aimy.

Jinak malá pomsta za to, že jsem nechala doma chleba pro koně.

Vaše spadlá Vanimaré

P. S.: A to se řídím pravidlem, že nejezdím rychleji než jak lízá můj anděl strážný. No jo, ale Ernestovi to bylo jedno. I tak mě dostal ze sedla.

V.