Pokaždé, když jsem si šla pro Ernesta nebo Artura, se ke mně hrnula. Dneska jsem si brala ji. Odvedla jsem ji k úvazišti a začala čistit. Pěkně srst, kopyta, nasedlat, nauzdit. Nechtěla si vzít udidlo. Ani palec v hubě nepomáhal. Nevím, co jsem dělala špatně. Ale něco jsem špatně dělala. Asi jsem je dostatečně nenatáhla.
U toho všeho mi zase usínala. S tím mi musela pomoct trenérka.
Pak ještě stáhnout třmeny a hurá do sedla.
V mezičase jsem musela jednou ze sedla, protože jsem ho dala moc dozadu. Ups. Příště se víc snaž, Vani, vždyť to umíš.
Hned od začátku jsem jezdila na lonži a bez třmenů. To mi vyhovuje. Bez třmenů. Pěkně v kruhu a cvičit u toho. Letadlo, desetkrát na obě strany, dotknout se špičky. To mi nešlo. Zkusila jsem obejmout krk, dotknout se uší a postavit se, aneb nadzvedni ten zadek Vani.
Po otočení směru jsem s zaklusala. Zase jsem lítala nahoru a dolů a skoro na zem. Tam jsem nedopadla. Potom jsem šla do jízdárny, zprvu opět na lonži a později jsem ji vodila sama. Aspoň z toho jsem měla celkem dobrý pocit, že se mi to daří.
Velký kruh, osmička, na jednu stranu, na druhou stranu. Zastavit, rozejít. A poslední byl asi nejtěžší. I když nechtěně se mi to docela daří. Dva kroky dozadu.
Zastavit na pokyn mi dělá trochu problém. Většinou značku přejedu, nebo jen přibrzdím, ale nezastavím. Nebo zastavím a hned jedu dozadu, což taky většinou nechci.
Na jízdárně jsem seskočila a rozloučila se s ní. Pamlsek jsem ji dát nemohla, protože ještě jezdila s trenérkou.
Rozloučila jsem se i s ostatními a frčela domů.
Cítím stehna, kolena mě bolí, třísla mě bolí a kdo ví, co ještě. Zítra budu cítit zadek.
Jinak dneska bez fotky. Nějak jsem neměla čas fotit.
Vaše vytřepaná Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat