Tak poslední část osmé kapitoly.
V.
Probudila jsem se do podmračeného rána. Byla jsem pečlivě zakrytá a byla jsem sama. Dokonce jsem byla zbavena šatů. Vyhrabala jsem se z postele. Na stole byla snídaně. Něco málo jsem snědla, v lázni se opláchla a oblékla a zamířila si to na chodbu. Hledala jsem ostatní. Frona s Berem jsem našla v poradní místnosti.
„Kdy se chceš vydat na cestu?“ zeptal se Fron.
„Nejlépe dnes. Aca uznala, že Ari je schopná ujet delší vzdálenost.“ odpověděl mu Ber. Zarazila jsem se.
„Dobře.“
„Tady ani v Esgorenu pro ni nebude bezpečno.“
„Kam pojedete?“
„K Izupovi. Likon a Lies zůstanou tady. Stejně tak Aranel. Doprovodí nás jen Arin.“
„A Sired?“
„Co je s ním?“ ptal se Ber. Opřela jsem se o zeď a poslouchala dál.
„Nepojede taky?“
„Ne. Postará se o Aranel.“
„To se mu nebude moc líbit.“
„Já vím. Potřebujeme odjet co možná nenápadně.“
„Dobře. Připravím vše potřebné.“
„Díky.“
Ber vyšel ven. Překvapivě si mě nevšiml. Potichu jsem ho následovala. Pokračoval chodbou dál. Najednou natáhl za sebe pravou ruku. Překvapilo mě to.
„Vím o tobě celou dobu, Ari.“ řekl a otočil se.
„Jak…?“
„Šestý smysl.“ usmál se. Došla jsem k němu. Objal mě a políbil, „Mára arin, Ari.“
„Mára arin, Bere.“
„Snídala jsi?“
„Ano.“ Pomalu jsme se vraceli do pokoje.
„Ari, mám jednu zprávu a nebude se ti líbit.“ Usadili jsme se na posteli. Ber mě vzal za ruce.
„Jedeme pryč.“
„Jak to víš?“
„Slyšela jsem to. Není jiná možnost?“
„Jiná mě nenapadla.“
„A co na to děti?“
„Zatím jsem s nimi nemluvil. Šly spát velmi pozdě a ještě vyspávají. Předpokládám, že s námi pojede jen Arin. Likon s Liesem zůstanou tady s Aranel. Všichni budeme pátrat po Hwestovi.“ vysvětlil mi Ber. Při vyslovení toho jména jsem se otřásla.
„Není jiná možnost?“
„Ari, budeme muset postupovat co nejrychleji a nejtajněji. To znamená v co nejmenším počtu.“
„Je mi to jasné.“
„Odjedeme dnes navečer, ať jsme ráno za Temným lesem.“
„Ale pojedeme okolo. Nechci jet skrz.“
„To vím.“ usmál se. „Jdeme balit.“
„Vezmu jen to nejnutnější.“
Do večera jsem se nezastavila. Aranel mi pomáhala. Zatím netušila, že tu zůstane, zatímco já pojedu na jih. Ber zatím dával instrukce Likonovi a Liesovi ohledně pátrání po Hwestovi a Siredovi ohledně Aranel.
„Mamil, kdy se vyráží?“ zeptala se mě Aranel. Celý den jsem očekávala tuto otázku, rozmýšlela odpověď, a když byla otázka vyslovena, nebyla jsem schopná odpovědět. Usedla jsem na postel. Aranel se usadila u mých nohou na zemi a hlavu si opřela o má kolena. Dychtivě očekávala odpověď.
„Aranel,“ oslovila jsem ji a snažila se rychle najít vhodná slova, „Odjíždím jen já s Berem a Arinem. Zůstáváš u strýčka Frona. Je to pro tvé bezpečí.“
„Ale…“ nadechovala se k odporu.
„Bude to tak nejlepší pro tebe.“ zarazila jsem ji. Rozplakala se. – Hlavně doufám, že nepojede za námi. – blesklo mi hlavou. Objala jsem ji.
„Aranel, je to jen na chvíli. Brzy budu zpět a společně se budeme procházet pod korunami stromů v okolí Esgorenu.“ snažila jsem se ji utěšit, „Jdeme najít ostatní. Za soumraku nejspíš vyrazíme.“ Společně jsme opustily pokoj. Aranel se cetou trochu uklidnila. Nechtěla bych teď být na jejím místě.
Ostatní byli v poradní místnosti. Vešly jsme. Téměř okamžitě jsme byly středem pozornosti. Usedla jsem vedle Bera.
„Jak to vzala?“ zeptal se mě šeptem.
„Nic moc. Nejraději by jela s námi. Doufám, že neudělá nic, co by ji mohlo ohrozit.“
„Co přesně máš na mysli?“
„Že by za námi tajně jela.“
„To jsem zařídil. Fron z ní nespustí oči. Navíc má velmi dobrého strážce.“
„Koho?“ zeptala jsem se a pozvedla obočí.
„Sireda. Je v tom stejný, jako jsem byl já.“
„Rozdíl je v tom, že Aranel si to nechá líbit, kdežto já si to moc líbit nenechala.“ usmála jsem se.
„Toho jsem si všiml.“ usmál se nazpět.
„A co Likon a Lies? Jak ti reagovali?“
„Taky se jim to moc nelíblo. Snad za námi také tajně nepojedou.“ odmlčel se, „Ale myslím, že to přijali. Měli bychom vyrazit.“
„Taky si myslím.“
Přišel k nám Fron se Siredem.
„Ari, Bere, už se chystáte?“ zeptal se Fron.
„Ano.“
„Měl bych jednu prosbu, jestli mohu, arjon.“ oslovil Bera Sired. Vedle něj stála i Aranel a držela se ho za ruku.
„Povídejte.“ vyzval ho Ber.
„Je to soukromá záležitost.“ rozhlédl se trochu nervózně Sired.
„Dobře. Půjdeme do mého pokoje.“ zakročila jsem.
„Neboj se, všechno dobře dopadne.“ zašeptal Sired Aranel a následoval mě a Bera.
„Tušíš, o co se jedná?“ zeptala jsem se.
„Zatím mě nic nenapadá. Tebe ano?“ odpověděl mi Ber s úsměvem a přitom mě objal kolem ramen.
„Já se nechám překvapit.“
Vešli jsme do pokoje a usadili se ke stolu.
„Jde o něco velmi osobního a důležitého.“ začal Sired. Všimla jsem si, že se mu lehce třesou ruce.
„Před víc jak půl rokem,“ vzal to zeširoka Sired, „jsem potkal dívku, do které jsem se zamiloval.“ Už jsem to pochopila. „Nedokážu na ni přestat myslet a uvažuju, že se s ní ožením.“
„Co z toho vyplývá pro nás?“ zeptal se Ber. Věděla jsem, že ví, o koho se jedná.
„Ta nejkrásnější dívka mého života je vše dcera Aranel.“ potvrdil mé myšlenky Sired, „Prosím vás o svolení ke sňatku.“ Narovnal se a zpříma se díval Berovi do očí. Ber mlčel. Musel to rozhodnout on. Pohlédla jsem na něj, sledoval Sireda. Zvažoval nabídku. Na očích jsem mu viděla, že souhlasí. Sired to ovšem nepostřehl.
„Budete čekat déle, než je obvyklé. Aranel není dospělá.“
„To mi nevadí. Vydržím to.“
„A co Vaši rodiče?“
„Otec padlo při obraně Esgorenu a matka žije kousek od Severní bašty. Troufám si tvrdit, že bude souhlasit.“
Ber se konečně podíval na mě. Naznačila jsem mu souhlas. Dlouho jsem je pozorovala. Nebyla to jednostranná láska.
„A ona s tím souhlasí?“
„Ano.“
Ber se konečně usmál
„Souhlasím.“
„Hanta, heru.“ řekl Sired a vstal. „Heri,“ otočil se na mě, „hanta rimbevë.“ Políbil mi ruku. Viditelně se mu ulevilo. Odešel.
„Je škoda, že odjíždíme. Nemáme čas to řádně oslavit.“
„Oslaví to s Fronem a dvojčaty. Teď máme jistotu, že za námi nepojede.“
„To je pravda. Ale nemusel jsi ho tak dusit.“
„A to jsem chtěl ještě víc. Překazila jsi mi to sým krásným uhrančivým pohledem.“
„Myslím, že je na čase, abychom vyrazili.“ zastavila jsem Bera v proslovu o mých očích a vstala. Ber mě následoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat