Tak nemožnost jít do šermu a pořádně se svalově odrovnat nejde. Rozhodla jsem se tedy, že budu pokračovat ve vydávání dodatků.
Na řadě je tedy další část kapitoly s názvem Návrat. Uvidíte jaký návrat. Je pravda, že tuto kapitolu jsem psala někdy v únoru, což už je přes půl roku. Poslední datum je 5. března. To ještě nebyl ani koronavirus tak dramatický.
No, teď už přestanu písemně povídat já a předám slovo Ari.
Přeji příjemné čtení.
V.
Procitla jsem do šera. Stále jsem byla v objetí Bera. Sledoval mě. „Mára arin, Ari. Jak ses vyspinkala?“ oslovil mě.
„Mára arin, Bere. Velmi dobře, a ty?“ odpověděla jsem a přemýšlela, jak zjistil, že jsem vzhůru. Ležela jsem k němu zády.
„Také velmi dobře. Hlavně proto, že jsem tě mohl celou noc objímat.“
„Kolik je hodin?“
„To se mi nechce. Nepodnikneme něco?“
„A co by sis představovala?“
„To nevím.“ pokrčila jsem rameny, „Co mají v plánu děti?“
„To nevím, od našeho nenápadného odchodu jsem s nimi nemluvil.“
„Mohli bychom jim dělat společnost.“
„Mám se jít zeptat?“
„Ještě ne. Ještě chvíli chci lenošit.“ těsněji jsem se přimkla k Berovi.
„A ty si myslíš, že ti to dovolím?“ zeptal se.
„Nic jiného ti nezbude.“
„Myslíš?“
„Myslím.“
„Tak to zkus.“
„Až za chvíli, teď se mi nechce.“
„Ty seš teda…“ řekl s úsměvem a začal mě lechtat. Snažila jsem se bránit a utéct z dosahu jeho rukou, ale nepodařilo se mi to.
„Bere…. Už dost…. Prosím.“ smála jsem se.
„A co když nepřestanu?“ řekl v krátké pauze, „A ulechtám tě k smrti.“
„To by ti bylo smutno.“ odpověděla jsem.
„Myslíš?“ znovu začal.
„Nemyslím,“ smála jsem se, „to vím.“
Přestal. Mně už tekly slzy od smíchu.
„V tom máš pravdu, Ari.“ usmál se a setřel je, „Půjdeme na snídani?“
„Prvně se ale obléknu.“
„Dobře.“ pustil mě. Oba jsme opustili teplo postele a oblékli se. Ber mi pomohl se šněrováním. Ještě jsem se česala, když někdo zaklepal.
„Ari? Jsi tam?“ ozval se Fron.
„Ano, co se děje?“ odpověděla jsem.
„Nevíš, kde je Ber?“
Oba jsme vyprskli smíchy.
„Je se mnou, pojď dál.“
Fron vešel.
„Mára arin.“ pozdravil a usmál se.
„Mára arin.“ odpověděl mu Ber, „Copak se děje? Normálně mě nikdo nehledá.“
„Hledá tě LacRen.“
„Proč? Netušíš?“ vložila jsem se do rozhovoru. Bylo mi to celkem jasné, co bude chtít řešit.
„Jde o návrat do Esgorenu.“ potvrdil mé obavy Fron, „Zítra vyráží.“
„A předpokládá, že pojedu taky.“
„To přesně neřekl, ale je to dost možné.“
Ber se podíval na mě.
„Teď na zimu se chce vracet do nejisté situace v lese. To jsem si mohl myslet.“
„Bere?“ oslovila jsem ho, „Pojedeš s ním?“ zeptala jsem se. Fron odešel. Jen jsem slyšela cvaknout kliku.
„Promluvím s ním, ale tebe neopustím. Zůstanu s tebou, Ari.“ ujistil mě, Pojďme na tu snídani.“
Společně jsme opustili pokoj. V jídelně jsme se v klidu najedli po snídani Ber vyhledal LacRena. Já se usadila v zimní zahradě.
„Mára arin, mamil.“ oslovil mě Arin, „Jak se cítíš?“ zeptal se a posadil se do druhého křesla.
„Mára arin, Arine. Je mi výborně.“ usmála jsem se.
„To je skvělá zpráva. Takže půjdeme bruslit?“ usmál se Arin. Lehce jsem se vyděsila. Nestála jsem na bruslích několik desítek let. Vlastně od té doby, co jsem počala Aranel.
„Arine, to asi nebude nejlepší nápad.“ odpověděla jsem, „Léta jsem na tom nestála.“
„Atar, já Ari teď neopustím. Vrátím se buď s ní, nebo vůbec.“ zaslechla jsem Bera.
„Bere, to nejde. Ari může jet ve voze, to není problém. Aca se taky vrací.“ řekl LacRen.
„Ptal ses jí?“
„Arine, běž napřed. Za chvíli tě doženu.“
„Dobře mamil.“ překvapivě neodporoval a opustil mě.
„Neptal, ale…“
„Tak jak můžeš vědět, že se vrací.“
„Předpokládám to.“
„Ari není schopná cestovat, takže když dovolíš, zůstanu s ní.“
„Bere, budu tě potřebovat v Esgorenu.“
Vstala jsem z křesla a šla k otevřeným dveřím naproti.
„Atar, já zůstávám.“
„Konečné rozhodnutí?“
„Ano.“
„Takže mi zbývá jediné.“
„Co?“ zeptal se Ber a stejnou otázku jsem si položila já.
„Zbavit tě hodnosti.“
„To ne.“ Vložila jsem se do toho. To jsem nechtěla. LacRen Bera potřebuje a oba to ví moc dobře.
„Ari?“
„To nemůžete. Ber je důležitý. Kým ho nahradíte?“ udeřila jsem na LacRena, „Pokud Bera donutíte odejít, nahradím ho já. Ani nový Esgoren nemůže zůstat bez ochrany.“
„Ari, to nejde.“
„Proč? Nemůžeš opustit svou službu. Lid Esgorenu tě potřebuje.“
„Nemůžu mít důstojníka, který nerespektuje mé rozkazy.“
„Vždyť je to Váš syn!“
Před oči mi naskočila tma a dál nic nevím.
Procitla jsem v posteli.
„Už je to lepší, než to bylo. Dostane se z toho.“ slyšela jsem Acu.
„Ava aista, Bere.“ zašeptala jsem. Nikdo si toho nevšiml.
„Vracíš se do Esgorenu?“ zeptal se Ber.
„Zatím ne. Pokud vím, tak tam lidé bydlí ve stanech. Navíc mě potřebuje Ari. Nemůže se teď vydat na cesty. Je příliš velká zima. A na severu je to ještě horší.“
„Já vím.“
„Mluvil jsi o návratu s otcem, že?“
„Ano. Předpokládá, že se vrátíš s ním.“
„Tak ho trochu zklamu.“
„Děkuji.“
„Rádo se stalo. Ještě zkontroluji Ari a půjdu spát.“ řekla Aca a slyšela jsem, že vstala. – To už je večer? – ptala jsem se sama sebe.
„Dobře.“
„Jestli se Ari vzbudí, ať se pořádně nají. Od rána nic nejedla.“
Někdo, pravděpodobně Aca, usedl na postel a sáhl mi na čelo. Otevřela jsem oči. Aca to zaregistrovala.
„Omlouvám se, Ari. Nechtěla jsem Vás budit. Jak se cítíte?“
„Nevzbudila jste mě. Jsem jen unavená. Asi brzy zase usnu.“ odpověděla jsem šeptem.
„Tak než usnete, tak se aspoň trochu najíte. Od snídaně jste nic nejedla.“ usmála se, „Bere, můžeš?“
„Ano.“
Aca vstala. Brzy jsem spatřila Bera. Usadil se namísto Aci s miskou na klíně.
„Ari…“
„Ava aista, Bere. Budu brzy zdravá.“
„V každé situaci veselá.“ usmál se Ber.
„Nechám vás o samotě. Mára lómë.“ rozloučila se Aca.
„Mára lómë.“ odpověděl jí Ber, „Tak, Ari. Je dobře, nejsi vzhůru. Dostal jsem příkaz tě nakrmit, tak jdeme na to.“ Nabral vrchovatou lžíci z misky.
„Já vím, část rozhovoru jsem slyšela.“
„Víš, jak jsem se těšil na tu chvíli, kdy tě budu moct krmit?“ řekl a už mi dával lžíci k ústům.
„Cože? To…“ nedořekla jsem, protože mi Ber vložil lžíci do úst. Začal se smát. Okamžitě jsem mu lžíci vzala.
„No jo. Konečně jsem se dočkal.“ pokračoval v samomluvě, „Tenkrát jsi mě předběhla, když jsme jeli do Esgorenu.“ Misku mi ale nedal.
„Bere…“ už jsem se musela smát.
„A teď jsi mi dopřála jen jedu lžičku.“
„Bere!...“
„Copak, Ari?“
„Můžu se konečně najíst?“ ukázala jsem na misku, kterou měl v ruce a na kterou jsem nedosáhla.
„Aha… Promiň.“ podal mi ji s úsměvem, „Nech si chutnat.“ pozoroval mě. Misku jsem pomalu vyškrábala. Potom jsem ji podala Berovi.
„A co bude teď?“
„Koukám, že už jsi víc vzhůru než před chvílí.“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Ber si povzdech.
„LacRen se zítra vrací do Esgorenu. Chce, abych jel s ním, což jsem odmítl a on mě zbavil hodnosti.“
„Mrzí tě to?“ zeptala jsem se. Byla jsem si jistá, že to bylo kvůli mně, „Nemusel jsi to dělat a neměl jsi to dělat.“
„Ari.“ Umlčel mě prstem na rtech, „Pro tebe všechno.“
„Neměl jsi to dělat.“
„Spi a netrap se, ano?“ políbil mě na čelo. Propadala jsem se do spánku a brzy jsem o světě kolem nic nevěděla.
Žádné komentáře:
Okomentovat