Na prahu smrti 2. část

Druhá část dodatku s názvem Na prahu smrti.

V.

Zamířili jsme do ulic města. Mnoho se změnilo. Na místě domu, kde jsem se narodila a kde jsem vyrůstala, už stál nový dům. Zato Magnerův dům nikdo neopravil. I po těch letech tam bylo spáleniště. Velmi také zpustl dům správců. Svatyně na náměstí přišla o svou věž a ze studny na náměstí nezůstalo skoro nic.

„Je tu tolik změn.“ 

„Však jsme tu dlouho nebyli.“ 

„Že Fron nic nenapsal.“ 

„Asi mu to nepřipadalo důležité.“ 

„Máš pravdu.“ usmála jsem se, „Jsem ráda hlavně za to, že mi psal o rodině. To bylo nejdůležitější.“ 

„Ari, jsi unavená?“ zeptal se Ber po chvíli ticha. 

„Ani ne.“ 

„A opravdu chceš jít na slavnost?“ 

„Mám zkazit Likonovi a Liesovi radost? Navíc se Aranel těší, že si s ní zatancuješ ty.“ 

„Dobře.“ 

„Docela se těším. Jen jsem zapomněla tancovat.“ usmála jsem se. 

„To si vzpomeneš. Stejně budeš tancovat jen se mnou.“ 

„A co Likon a Lies?“ 

„Mají smůlu.“ usmál se. 

„Chudinky moje. I tuto radosti jim nedopřeješ.“ Ber mě objal. 

„Ale dopřeju, neboj se. Záleží na tobě, jak se budeš cítit.“ 

„Cítím se skvěle.“ 

„Slib mi, že mi řekneš, když ti nebude dobře.“ zastavil se a pohlédl mi do očí. 

„Ano, řeknu ti.“ 

„Děkuji. Vrátíme se za Jarin a chvilku si odpočineš.“ 

Pomalu jsme se vrátili do domu. Zalehla jsem do postele a usnula. Ber zůstal se mnou. 

Probudila jsem se za šera. V pokoji jsem byla sama. Opláchla jsem si obličej a oblékla se. Vyšla jsem ven na dvůr, kde se do výšky tyčila hranice. Elfové se pomalu scházeli k zahájení. Nikoho z rodiny jsem nepotkala. Usadila jsem se ke stolu u vchodu a čekala. Zamyslela jsem se nad svou situací. Ze zamyšlení mě probudil upřený pohled. Někdo mě sledoval. Rozhlédla jsem se. Kolem mě byla spousta elfů, ale ani jeden se na mě nedíval. Zaměřila jsem se na větší okruh. Brzy jsem ho spatřila. 

Stál ledabyle opřený o stěnu protější budovy. Vlasy stažené do culíku. Sledoval mě. Usmál se, když zjistil, že ho pozoruji. 

Brzy zaplála hranice. Ber se odlepil od zdi a kráčel směrem ke mně. V rohu se usadili hudebníci a začali hrát. Než ke mně došel, usadili se vedle mě Likon a Lies. 

„Jak se cítíš, mamil?“ 

„Skvěle.“ odpověděla jsem. Mezitím k nám přišel Ber. 

„Takže si můžeme zatancovat. Merelyë liltien?“ zeptal se a natáhl ke mně ruku. Koukla jsem na dvojčata. Oba nasadili zdrcený výraz. Chtěli být první. 

Vstala jsem a následovala Bera mezi tancující. 

„Zkazil jsi Likonovi a Liesovi radost.“ 

„Já vím, ale první tanec slavnosti vždycky patřil mě.“ usmál se. 

„No dobře. Snad to přežijí.“ 

„Budou muset.“ 

Dál jsme mlčeli. Dívali jsme se vzájemně do očí. Utápěla jsem se v těch jeho kaštanově hnědých. Vnímala jsem jen jeho, nic jiného. Byl tu jen on a já. Tancovali jsme v těsném objetí. 

V půlce velmi dlouhého tance jsem vedle sebe zaregistrovala postavu. Trochu jsem se lekla, ale byl to jen Lies. Přišel si pro mě. Ber, ač neochotně, ustoupil. 

„Atar je teda nepřející.“ řekl Lies. 

„Ale není. Jen se mnou chce trávit víc času. Dlouho jsme se neviděli. Je to docela pochopitelné.“ 

„Já vím, ale říkal, že první tanec je jeho. A ne další tři.“ usmál se. 

„Já si říkala, že je to nějak dlouhý tanec.“ zasmála jsem se. 

„Proto jsem zakročil. Jinak bych si s tebou dneska večer nezatancoval. A to by mě mrzelo.“ 

„Mě také, Liesi. Jsem ráda, že jsi to udělal.“ 

Po jednom tanci se mě ujal Likon. Ber tancoval s Aranel a provedl i Sunku. Lies tancoval s Froncinou. Cítila jsem obrovské štěstí. 

Po tanci s Likonem jsem usedla k jednomu stolu. Trochu se mi točila hlava, ale nic jsem neříkala. Nechtěla jsem kazit slavnost ostatním. Sledovala jsem okolí a ostatní tanečníky. 

Aranel jsem viděla tancovat se Siredem. Dvojčata prováděla své sestřenice. Bera jsem nikde neviděla. Stál kousek za mnou. Všimla jsem si ho při prvním podezřelém pocitu, že mě někdo sleduje. Došel ke mně a posadil se. 

„Je ti dobře, Ari?“ zašeptal. 

„Ano, je mi dobře.“ 

„Jsi bledá.“ 

„Opravdu?“ podívala jsem se na něj s otázkou v očích. – Proč na mě všechno pozná? 

„Ano.“ objal mě kolem ramen. 

„Trochu se mi točí hlava, ale to bude brzy dobré. Potřebuju si trochu odpočinout.“ 

„Byl to dlouhý den.“ odmlčel se. Zahleděla jsem se na Aranel se Siredem. Musela jsem uznat, že jim to spolu slušelo. Hleděla na něj zamilovaně. Pousmála jsem se a chvíli se poddala představám. 

„Nad čím přemýšlíš?“ oslovil mě Ber. 

„Nad budoucností našich dětí. Podívej se na Aranel. Vypadá spokojeně.“ 

„Máš pravdu.“ na chvíli se odmlčel, „Už je ti lépe?“ zeptal se mě a zkoumavě se na mě podíval. 

„Ano, proč se ptáš?“ 

„Merelyë liltien, Ari?“ nastavil ruku. 

„To jsem mohla předpokládat. Jinak by ses neptal, že?“ usmála jsem se. 

„Přesně tak. Za chvíli je půlnoc, nejspíš poslední tanec.“ 

„Ano.“ nabízenou ruku jsem přijala a společně jsme šli na parket. Už cestou jsem začínala chápat, že jsem měla odmítnout. Ten pocit jsem už znala. Nohy mi ztěžkly, pociťovala jsem horko i chlad zároveň. Snažila jsem se to potlačit. Zatím jsem zvládala dívat se Berovi do očí a nedávat na sobě nic znát. 

„Ari, je ti dobře?“ zeptal se Ber. Černota ustoupila. 

„Je to dobrý.“ usmála jsem se. Hned na to se mi podlomila kolena. 

„Ari, jsi nenapravitelná.“ řekl Ber, když mě zachytil do náruče. Narůstající temnota se znovu dala na ústup. 

„Nic se neděje…“ 

„Ari.“ 

„Atar, co se děje?“ ozval se Likon. 

„To co před třemi dny.“ 

„Bere…“ ozvala jsem se. 

„Ari, stoupá ti horečka. Už toho bylo dost. Zase jsem to podcenil. Odpočívej.“ řekl nesmlouvavě. Dál jsem raději mlčela. Ber mě nesl do pokoje. Cestou jsem usnula. 

Procitla jsem. 

„Její stav je celkem dobrý. Trochu mě děsí to časté omdlévání, ale snaží se tím dostat z těla jed.“ slyšela jsem mluvit nějakou ženu. 

„Co je to za jed?“ ozval se druhý hlas. 

„Pravděpodobně to byl jed prudce jedovatého hada. Člověka by to zabilo. Elfa ovšem ne. Je silnější. Ten, kdo ji chtěl otrávit, to věděl.“ 

„Aco, ale to mi neříkej, že ten jed se v těle udrží tak dlouho. Ari mi říkala, že se pokusila odejít před šedesáti lidskými lety.“ 

„Jed jí byl pravděpodobně podáván jinak. Nejspíš ve formě prášku či tekutiny v jídle a pití. Je spousta možností, jak někoho zabít, či jen přiotrávit.“ odpověděla Aca. Otevřela jsem oči. V pokoji bylo šero. Mohlo být ráno nebo také večer. Aca s Berem seděli u stolu. 

„A co ta jizva na tváři?“ 

„Způsobila ji docela tupá čepel. Navíc nebyla moc dobře ošetřena. Bohužel Bere, zůstane jí. Stejně tak jizva na zádech.“ slyšela jsem Acu. Chtěla jsem dát najevo, že jsem vzhůru, ale nepodařilo se mi to. Místo toho jsem znovu usnula. Nezjistila jsem nic. 

Procitla jsem. V pokoji jsem vycítila něčí přítomnost. Byl velmi blízko. Seděl na posteli. 

„Bere…“ vydechla jsem. 

„Ari, jsem tady. Ava aista.“ odpověděl mi. Musela jsem se usmát. 

„Tohle říkáš vždycky.“ 

„Já vím. Je ti lépe?“ 

„Trochu.“ odpověděla jsem a konečně otevřela oči. V pokoji bylo šero. 

„Rád vidím tvé oči, Ari.“ řekl Ber a pohladil mě po tváři. 

„Kolik je hodin?“ 

„Bude kolem poledne.“ 

„Je tady šero.“ 

„Venku je pěkná fujavice. Druhý den chumelí. Bude letos pěkná zima.“ 

„To si děti užijí.“ 

Někdo zaklepal. Pohlédla jsem k otevírajícím se dveřím. Vstoupil Arin a usmál se. 

„Mamil, jsem rád, že je ti lépe.“ 

„Mára rë, Arine. Je dobře, že jsi zpátky.“ 

„Něco bych ti měl vrátit.“ 

„Co je to?“ 

„Nechala jsi to tenkrát u Aranel v kolébce, ale patří to tobě. Nikomu jinému.“ 

„Arine, o čem to mluvíš?“ nechápala jsem. Arin neodpověděl, ale ukázal mi dlaň, kde měl prsten na řetízku. Ten, který mi dal Ber po Arinově narození. Vzala jsem jej. Ber mi jej pověsil na krk. 

„Teď jsi dokonalá.“ usmál se. 

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se Arina. 

„Koulují se na dvoře.“ usmál se, „Teď jdu za nimi. Musím pomoct Aranel proti dvojčatům.“ políbil mě na tvář, „Jsem rád, že jsi vzhůru.“ 

„Moc jim neubliž.“ usmála jsem se za ním. Arin opustil můj pokoj. Zůstala jsem sama s Berem. 

„Jak se cítíš?“ 

„Dobře. Chtěla bych něco dělat.“ 

„A copak?“ 

„Šermovat.“ usmála jsem se. 

„Ari…“ 

„Já vím, ty mi to nedovolíš.“ 

„Podle toho, co řekne Aca.“ usmál se, „Stejně jsi nenapravitelná.“ 

„Já vím. Nepůjdeme se projít a podívat se, co vyvádí naše děti?“ 

„Dobře, ale…“ 

„Ano, dám ti vědět, až to nebudu zvládat a vrátím se do postele.“ řekla jsem s úsměvem. Ber na mě chvíli nechápavě koukal a pak se rozesmál. 

„Ale to jsem vůbec říct nechtěl.“ 

„Aha, a co jsi tedy chtěl říct?“ 

„Chtěl jsem říct, že se mám pořádně obléct.“ políbil mě na čelo, „Počkám venku.“ Vstal z postele a opustil můj pokoj. Já se vyhrabala z přikrývek. Na stole jsem něco málo snědla a pořádně se oblékla. Ber čekal na chodbě. 

„Jsem rád, že jsi na nohou. Jedla jsi něco?“ 

„Teď jsem něco málo slupla. Půjdeme?“ 

„Ano.“ nastavil rámě a společně jsme opustili dům. 

Děti jsme našli na pastvině mezi koňmi. U hrazení jsem spatřila i Frona s Jarin a dcerami. V ohradě byly dva tábory. V jednom byla dvojčata a Lithián a ve druhém Aranel s Arinem a překvapivě i Sired. Probíhala zuřivá koulovací bitva. Nebyla jsem schopna určit, kdo vyhrává. 

„Mára rë, Ari.“ pozdravila mě Jarin. 

„Mára rë, kdo vyhrává?“ zajímala jsem se. 

„Zatím to vypadá, na kluky.“ odpověděl Fron. 

„Tak bychom jim měli pomoct, ne?“ 

„Jen je nech.“ usmál se Ber. 

„Tak jste vyrazila na čerstvý zimní vzduch?“ ozvalo se mnou. 

„Jo, potřebovala jsem to.“ odpověděla jsem Ace a usmála se. 

„To je dobře. Čerstvý vzduch léčí. Možná lépe jako já.“ 

Opět jsem se zaměřila na bojující sourozence. Sněhové koule neustále protínaly vzduch a dopadaly na určená místa. Aranel to chudák několikrát schytala za krk. Z vítězství se radovali kluci. Arin se snažil, jak chtěl, ale nedařilo se mu. S úsměvem svou porážku uznal a následně byli všichni vyváleni ve sněhu. Konečně byli vítězové spokojeni a nechali poražené vydechnout. 

„Usmíváš se?“ zeptal se mě Ber. 

„Ano, je to špatně?“ 

„Není. Miluju tvůj úsměv. 

Poražení se ztěžka zvedali ze sněhu. Sired s trochou obav pomáhal Aranel na nohy a otřepával jí sníh ze zad. Byli by nádherný pár. 

Chtěla jsem se o svou myšlenku podělit s Berem, ale už vedle mě nestál. Něco probíral s Fronem. Pousmála jsem se. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Sehnula jsem se pro sníh a uplácala si pořádnou kouli. Zamířila jsem. Ber stál ke mně zády, takže to dostane rovnou za krk. Hodila jsem a trefila se na zamýšlené místo. Rozhovor mezi dvěma muži ustal a Ber se podíval na mě. Já mezitím už tvořila další munici. Ber se nenechal zahanbit a začal mě zasypávat sněhem. Během koulovačky došel až ke mně a srazil mě do sněhu. Nebránila jsem se, jen jsem se smála. 

„Co je tu k smíchu?“ ptal se mě Ber. 

„Že se mě snažíš zahrabat do sněhu a nedaří se ti to.“ 

„Ale daří.“ 

„Nedaří.“ stála jsem si za svým. 

„Daří. Až tě zasypu, tak tě zlechtám. Může tě zachránit jen kapitulace.“ na chvíli se zastavil. 

„Nepřijatelné.“ odpověděla jsem. Ber pokračoval v akci a přidal i slíbené lechtání. 

„Už dost…. Prosím.“ volala jsem po chvíli celkem marného boje. Ber se zastavil, ale nepustil mě. 

„Přiznáváš porážku?“ 

„Ano, přiznávám, jsi lepší.“ smála jsem se. 

„Já věděl, že to uznáš.“ 

„Ale bez boje to nebylo.“ 

„To ne. Bez boje by to byla asi nuda. Navíc, ty sis začala.“ 

„Já vím“ 

„Tak pojď do tepla.“ vstal a podal mi ruku. S jeho pomocí jsem vstala. Vrátili jsme se do domu. V pokoji jsem se převlékla do suchého a vyrazila do společnosti. Na ostatní jsem narazila ve společenské místnosti. Vesele se bavili. Potichu a nenápadně jsem vstoupila a zaposlouchala se do rozhovoru. Bera jsem ale neviděla. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nijak víc jsem se tím nezabývala. 

LacRen začal pomalu plánovat návrat do Esgorenu. Seděl na vyvýšeném místě a radil se s Rdanem a Siredem. Kousek od Sireda seděla Aranel a upřeně ho pozorovala. Rozhovoru naslouchal i Fron. 

„Je možné, že někdo útok přežil. Mělo by se jim pomoci.“ říkal Rdane. 

„Budou rozptýleni po celém okolí.“ upozornil Sired. 

„Navíc město je neobyvatelné.“ přidal Arin. 

„Znovu je vystavíme.“ otočil se k němu LacRen. 

„Město se již několik let obnovuje.“ ozval se další muž, který s nimi rozmlouval. – Už to nebude jako dřív. – pomyslela jsem si. 

„Za jak dlouho bude město postaveno?“ zeptal se Sired. 

„Během několika let.“ odpověděl mu LacRen a usmál se. „Takže nám nic nebrání v rychlém návratu. Do týdne odjíždíme.“ zavelel. Trochu mě to šokovalo. Nečekala jsem, že se tak brzy vrátíme. 

LacRen dál se svými poradci probíral státnické věci. Já jsem je neposlouchala. Necítila jsem se na to, abych se znovu vydala na cesty. Netoužil jsem po tom vracet se domů ve voze. Jednou mi to stačilo. 

Při úvahách jsem na sobě ucítila pohled. Nenápadně jsem se rozhlédla. Ve dveřích se mé oči spojily s Berovými. Usmál se a vešel. Nikdo si ho nevšímal. Zamířil přímo ke mně. 

„Jak se cítíš?“ zeptal se a usadil se vedle mě. 

„Je mi fajn.“ odpověděla jsem, „Potřebovala bych něco dělat, abych tu jen neseděla a nekoukala.“ 

„Můžeš poslouchat.“ usmál se. Tušil, na co myslím, „Protože šermovat ti nedovolím.“ 

„Já se ptát nebudu.“ usmála jsem se nazpět. – I kdybych utekla Berovu přísnému pohledu, moje tělo by mi to stejně nedovolilo. – pomyslela jsem si smutně. 

„Ari, netrap se. Brzy se všechno zlepší, uvidíš…“ 

„Neříkej to.“ skočila jsem mu do řeči, když se nadechoval. 

„Co nemám říkat?“ nechápal. 

„Že nemusím mít strach.“ znovu jsem se usmála. Pochopil. 

„Ale…“ usmál se. 

„Znám tě už pár let a je to tvá nejoblíbenější věta, když mě utěšuješ.“ 

„No jo.“ 

„Mluvil jsi s Acou?“ 

„Proč?“ 

„O tom, co mi je. Já totiž nehodlám zbytek života strávit jako neschopná obrany.“ 

„Aha. Máš v sobě nějaký jed. Naštěstí je ho stále méně a uzdravuješ se.“ 

„A co ta moje únava?“ 

„Působení jedu a zároveň to, že se ho zbavuješ. Takové abstinenční příznaky. Tvoje tělo ho částečně vyžaduje. Podávání bylo ukončeno nárazově. Kdyby Aca věděla, co přesně to bylo, postupně by ti snižovala dávky, ale takhle to nejde. Neví, co to bylo za jed a v jakém množství. Takže kdyby ti nějaký jed podala, mohla by tě i zabít.“ odmlčel se. Musela jsem ty informace vstřebat. „A to jsem nechtěl. Nedovolil jsem to. Nechci tě ztratit Ari.“ pohladil mě po tváři a pevně se mi díval do očí. 

„Bere…“ umlčel mě polibkem. 

„Nic neříkej.“ zašeptal. Po tvářích se mi rozkutálely slzy. Ber je jemně setřel a usmál se. Usmála jsem se taky. Chvíli jsme seděli mlčky. 

„A co máš v plánu teď?“ zeptala jsem se. 

„Být s tebou a odpočívat.“ usmál se. 

„LacRen se bude vracet do Esgorenu.“ 

„Jak to víš?“ 

„Trochu jsem poslouchala cizí rozhovor. Chce se do týdne vrátit.“ 

„To mě nepřekvapuje. Nikdy moc necestoval a raději se uzavřel doma.“ 

„Necítím se na to, abych se znovu vydala na cestu. Z jedné cesty jsem se vrátila před několika dny a půlku si z ní nepamatuji.“ 

„Já vím. Však nikam jet nemusíme. Můžeme počkat, až se uzdravíš a pak vyrazíme.“ 

„A co tvoje služba?“ 

„Vždycky z ní můžu odejít“ 

„Bere, o tomhle už jsme několikrát mluvili.“ 

„Já vím, ale stojím si za tím.“ 

Chvíli jsme mlčeli. 

„Bere?“ ozvala jsem se. 

„Copak?“ 

„Všiml sis Aranel, jak poslední dobou září?“ zeptala jsem se. Ber ji pohledem vyhledal. 

„Zamilovala se.“ 

„Do Sireda.“ oznámila jsem. 

„Opravdu?“ 

„Ano, jen se na ni podívej. Úplně hltá každé jeho slovo.“ 

„Myslím, že ho podrobím nějaké zkoušce.“ řekl Ber. Potom vyjekl, protože jsem mu vrazila loket pod žebra. 

„To si nedovolíš.“ 

„Proč myslíš?“ zeptal se s úsměvem. 

„Protože jsem to řekla.“ 

„To nic neznamená.“ řekl zcela lhostejně. Poznala jsem, že si dělá srandu. 

„On je do ní taky zamilovaný. Ani to mu nepomůže?“ 

„A víš, že by mohlo? Bude to mít o to těžší.“ usmál se. 

„Jsi hrozný.“ 

„Já vím.“ 

„Ale i přes to tě miluju.“ políbila jsem ho. 

„Já vím. Dme si večeři?“ 

„To už je tak večer?“ 

„Ano, venku už je tma.“ 

Společně jsme odešli, nikým nezpozorováni. Najedli jsme se u mě v pokoji. Ber odnesl nádobí a já se na chvíli usadila na okně. Venku stále sněžilo. – Takovou zimu si nepamatuji. – pomyslela jsem si. 

„Ari?“ ozval se Ber, „Kde jsi?“ 

Musela jsem se pousmát. V pokoji bylo šero. Postel byla připravená ke spánku a já se schovala za ni. Ber mě tudíž nemohl vidět. 

„Tady jsem.“ odpověděla jsem. 

„Je tu tma.“ 

„Vadí ti to?“ 

„Ani ne. Aspoň mě nikdo neuvidí, co udělám, nebo spíš hodlám udělat.“ 

„A co hodláš udělat?“ 

„To bys chtěla vědět, co?“ ozvalo se velmi blízko. Blíž, než bych čekala. Neslyšela jsem ani jeden jeho krok. Rozbušilo se mi srdce. 

„Chtěla, protože se mě to určitě bude taky dotýkat.“ 

„V tom máš pravdu.“ ozvalo se těsně vedle mě. Najednou jsem se ocitla v Berově náruči. Docela jsem se lekla. 

„Proč mě děsíš?“ řekla jsem s úsměvem. 

„Jen tak, baví mě to.“ odpověděl, „Navíc si to zasloužíš.“ 

„Za co?“ 

„Za ten loket v žebrech.“ 

„Aha… Taková malá pomstička, co?“ 

„Přesně tak.“ 

Ocitla jsem se na posteli. Skoro nic jsem neviděla, jen matný a nezřetelný Berův obrys. 

„A co bude teď?“ zeptala jsem se. 

„Teď provedu svůj hlavní plán.“ odmlčel se. 

„A jaký je to plán?“ 

„Přesvědčím svou drahou ženu, aby mi dala volnou ruku ohledně Sireda a Aranel.“ 

„Nedám.“ už mi docházelo, na co myslí, a já se nechtěla bránit. „Ale ty budeš muset.“ políbil mě. Dál už nepadlo ani slovo.