"Mohly bychom být chvíli samy?" požádala jsem Imperose.
"Jistě, má paní." vstal, políbil mi ruku a odešel. Aranel chvíli mlčela.
"Poselství dorazilo." řekla potichu, "Za chvíli budeš mít v ruce zprávu od strýčka." usmála se. Pocítila jsem únavu.
"Pak najdeme tatínka."
"Ano, pak jej najdeme. Jsi připravená?
"Ano."
"Tak půjdeme." vstala jsem z křesla. Někdo zaklepal. "Vstupte." oslovila jsem příchozí.
"Má paní. Přinesla jsem zprávu od Vašeho bratra." podávala mi balíček.
"Děkuji." převzala jsem. Balíček byl docela těžký.
"Pokusím se Vás odtud dostat, ale bude to chtít Vaši spolupráci."
"Dobře. Co máte v plánu?" zeptala jsem se.
"Nachystala jsem dva koně k severní brance. Měla bystě si vzít na sebe něco pohodlnějšího a teplejšího. Pojedete v noci."
"Dobře. Můžete mi nachystat ke koni plášť?"
"Ano."
"Kdo nás bude čekat na severu?"
"Elfové. Zároveň s Vaším dopisem jsem posílala i dopis Vašemu otci."
"Můj otec je dlouho mrtev. Myslíte mého tchána?"
"Ano, myslím. Bude na Vás čekat. Doprovodím Vás, co nejdál to půjde. Nemějte strach." usmála se, "Mely bychom jít."
Vstala jsem z křesla a společně s Mereou a Aranel jsem opustila pokoj. Vstoupily jsme do zahrady. Kolem nás byla spousta lidí. Podala jsem Meree svou dýku, aby ji Imperos u mě nenašel. Nejspíš by si mě hlídal o to víc.
"Drahé dámy, konečně jste se také ukázaly." přihnal se k nám Imperos, "Vypadáte nádherně, má paní." políbil mi ruku. Už mě ale nepustil a vedl do společnosti. Aranel mi byla neustále nablízku. Snažila jsem se dobře bavit, ale pociťovala jsem únavu. Do jednotlivých rozhovorů jsem se nezapojovala. Jen jsem naslouchala.
"Má drahá, čeká nás ohňostroj."
"Můj pane, ráda bych zůstala někde vzadu." vycítila jsem příležitost.
"Dobře." políbil mi ruku a opustil mě. Chvíli na to vylétly k obloze první rachejtle. Vedle Aranel se objevila Merea. Něco jí řekla. Aranel mě chytila za ruku a vedla mě pryč. Ocitly jsme se ve tmě. Aranel se rozběhla. Musela jsem ji následovat, protože mě stále držela za ruku.
Doběhly jsme k severní brance. Kousek od ní mimo královskou zahradu byli uvázáni dva koně. Oblékla jsem si připravený plášť a Aranel mi pomohla do sedla. Našla jsem třmeny, pobrala otěže a společně jsme vyrazily vstříc svobodě.
Opustily jsme osvětlené místo a já se mohla zorientovat podle hvězd. Našla jsem si severní hvězdu a následovala ji.
Dlouho jsme jely osamoceny tmou. Nemluvily jsme.
"Měly bychom zrychlit. Někdo je za námi." řekla najednou Aranel. Zaslechla jsem koně. Pomalu se přibližoval. Otočila jsem se.
"Nikoho nevidím. A je jen jeden."
"Ale do když…"
"Umíš šermovat? Naučil tě to Fron nebo Arin?" přerušila jsem ji.
"Učili mě, ale asi to nedokážu. Navíc nemám zbraň. Dýku jsem ztratila u řeky."
"Mám svou dýku."
Pobídly jsme koně. Snažily jsme se jezdci ujet. Dusot kopyt se přibližoval. Znovu jsem se ohlédla. Na velkém svalnatém koni jsem spatřila postavu. Dojela nás Merea.
"Tak jste to zvládly docela daleko. Snad na to přijdou pozdě, že jste zmizely." oddechla si. Mlčely jsme.
Začalo svítat. Netušila jsem, jakou vzdálenost jsme urazily před námi jsem viděla jen mlžný opar. Hory byly v nedohlednu. Slunce nám putovalo nad hlavami a my jsme nezastavovaly. Hnaly jsme koně k severu.
Kolem poledne jsme zastavily. Merea sesedla u skupiny stromů.
"Už jsme blízko, ale vidím na vás, že už nemůžete. Chvíli si odpočineme, něco sníme a pak musíme pokračovat." řekla. Unaveně jsem sesedla z koně.
"Tak dlouho jsem v sedle neseděla a takovou dálku jsem dneska ujela." prošla jsem se kousek. Aranel stále seděla na koni.
"Jsme už velmi blízko." řekla Merea, "A co vy?" otočila se na Aranel, "Budete stále sedět na koni?"
Aranel neodpověděla a sesedla. Měla jsem spíš pocit, že z koně spadla. Lekla jsem se. S Mereou jsme jí pomohli na nohy.
"Aranel jsi v pořádku?" zeptala jsem se.
"Jsem, jen jsem unavená víc, než jsem si myslela." odpověděla mi a usmála se.
"Posaď se. Napij se." podala jsem jí lahev s vodou. Trochu se napila a něco málo snědla. Povolila jsem koním sedla.
"Má paní." oslovila mě Merea, chytila mě za ruku a odváděla od Aranel. V ruce měla mapu.
"Ujely jsme dost velkou vzdálenost, ale i tak nás čeká ještě mnoho mil. Doufejme, že nás nepronásledují."
"Imperos nechtěl, abych odjela, obávám se, že už jsou nám na stopě."
"Imperos není takový. Pokud něco ztratí, tak to nehledá."
"V tomto případě asi udělá výjimku. Nechtěl abych odešla. Bude mě pronásledovat. Tím jsem si jistá."
"Každopádně se nesmíme dlouho zdržovat. Měly bychom zase pokračovat."
"Jeďme tedy." přistoupila jsem ke koním a upravila jim sedla.
"Mám pro Vás ještě jednu věc." řekla. V ruce držela podlouhlý balíček. "To je od Vašeho bratra." podala mi ho. Byl velmi těžký a mě došlo, co v něm je. Byl tam můj meč. Merea probudila Aranel. Nasedly jsme na koně a pokračovaly jsme v cestě.
Brzy jsem spatřila toužebně očekávané hory. Tam už snad budu v bezpečí.
"Za pár hodin jsme u nich. Pak se vás ujmou lidé z vašeho rodu." řekla Merea.
"A co Vy?" zeptala jsem se.
"Ještě nevím. Možná se vrátím do královského města."
"Ale to Vás nejspíš zabijí, když zjistí, že jste mi pomohla utéct."
"Mě to za to stálo." usmála se.
"To nedovolím. Vy jste pomohla nám, tak my pomůžeme Vám. Klidně můžete jet s námi dál."
"A co u vás budu dělat?" zeptala se Merea po chvíli mlčení a zvažování mé nabídky.
"Žít a užívat si života." odpověděla jsem.
"Děkuji za nabídku, ještě to zvážím. Teď už musíme jet. Doufám, že se s tím mečem dovedete ohánět."
"Dlouho jsem ho v ruce nedržela. Imperos nechtěl, abych se znovu učila šermovat. Navíc mě oslaboval."
"A Vy?" otočila se Merea na Aranel.
"Možná. Nejsem si jistá."
"No, jedeme. Snad jej nebudeme muset použít." ukončila naši debatu. Pobídly jsme koně k rychlejšímu tempu.
Se soumrakem jsme dojely k horám. Vjely jsme do prvního údolí. Bylo prázdné. Pokračovaly jsme tedy dál.
"Hauta!" ozvalo se za námi. Ohlédla jsem se. Odkrytá lucerna matně osvětlovala dva muže. Jeden držel lucernu a druhý mířil šípem na Aranel. Merea zmizela.
Žádné komentáře:
Okomentovat