Naděje 1. část

Seděla jsem v křesle a nepřítomně zírala ven do zahrady. Někdo zaklepal a po chvíli vešel. Neotočila jsem se, nezajímalo mě, kdo přišel. Jen jsem věděla, že Hwesta to není. Od toho osudného dne jsem ho neviděla. Má opatření nejspíš zabrala.

"Milá paní, přivedl jsem Vám společnici." oslovil mě Imperos.

"Říkala jsem Vám, že chci být sama." odpověděla jsem mu.

"Má paní, ale neměla byste se neustále utápět ve smutku nad minulostí. Zkuste žít přítomností. Radujte se z maličkostí." snažil se mě povzbudit.

"To může jen ten, kdo má naději. Já už ji nemám. Víte, kolik jsem napsala dopisů? A nedostala jsem ani jednu odpověď. Myslela jsem, že aspoň bratr odepíše…" posteskla jsem si.

"Zřejmě okolnosti na cestách nedopřály poslu dojít do cíle." odpověděl mi. Zpozorněla jsem. On věděl, že se snažím napsat Fronovi, i když jsem to tajila. Věděl to dříve, než jsem to teď řekla. Pojala jsem podezření, že s Hwestou spolupracuje. Vlastně to byl on, kdo ho přivedl, kdo mu zprostředkoval setkání.

"Seznamte s Vaší společnicí. Určitě přijdete na jiné myšlenky. Prosím." poklekl u mě a chytil mě za ruku. Pohlédla jsem na něj.

"Tak mi ji představte." souhlasila jsem nakonec a s jeho pomocí jsem vstala.

"Má paní Fereaquas, Vaše společnice se jmenuje Aranel." řekl. Strnula jsem a na dívku před sebou jsem se upřeně zahleděla. Viděla jsem v ní trochu Bera. Aranel sklonila hlavu a naznačila úklonu.

"Nechte nás o samotě." řekla jsem králi a nespouštěla jsem oči z Aranel. To už je tolik let? Imperos mi políbil ruku a odešel.

"Aranel." zašeptala jsem. Věděla jsem, že je to ona, ale nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsme se setkaly na tomto místě. Stále jsem si ji prohlížela. "Je to možné?" Aranel se zarazila. Nejspíš nechápala, co se děje.

"Co se stalo, má paní?" zeptala se.

"Ty mě nepoznáváš?" přistoupila jsem k ní s otázkou. Pak jsem si uvědomila, že jsem ji opustila velmi malou. Tak sedm týdnů po porodu. To si ě opravdu pamatovat nemohla. Možná jen z obrázku, ale také jsem se mohla změnit. Určitě jsem se změnila.

"Ne." odpověděla potichu. Její odpověď mě trochu ranila.

"Tak se asi mýlím. Měla jsem dceru jménem Aranel." povzdechla jsem si, "Musela jsem ji brzy po narození opustit. Nechala jsem ji u svého bratra, aby se o ni postaral. Ale ty určitě znáš své rodiče. Určitě se mýlím." odvrátila jsem se od ní. Naděje znovu pohlasla. Vracela jsem se zpět do křesla.

"Ne, neznám své rodiče. Maminka mě opustila brzy, aby našla svého muže." vyhrkla rychle, čímž mě zastavila. Znovu jsem se na ni podívala.

"Tak jsi to ty. Moje jediná dcera." došla jsem k ní zpět a pohladila ji po tváři, "Aranel, vyrostla jsi do krásy." usmála jsem se.

"Mamil." zašeptala. Zbytek dne jsem se Aranel ptala na její život. Společně jsme se v pokoji naobědvaly. Chvíli jsme mlčely. Neustále jsem si Aranel prohlížela. Viděla jsem v ní podobu Bera. Byla vyšší než já a doufala jsem, že i více odhodlaná k boji.

"Aranel, jsem tu pod jiným jménem, nechtěla jsem, aby mě někdo identifikoval. Mám pocit, že Imperos tomuto lidu nevládne, ale vládne jim někdo jiný. Někdo, koho znám." na chvíli jsem se odmlčela, "Až moc dobře znám."

"Kdo je to?" zeptala se Aranel.

"Kvůli němu mám zjizvená záda. Kvůli němu mám neustále strach a skoro nevycházím ze svých komnat. Bojím se, že ho někde potkám." povzdechla jsem si a složila hlavu do dlaní. Aranel mi pomohla usadit se do křesla. Znovu jsem si vzpomněla na Mornaband, na tu noc v lese i na to, co se stalo tady. Aranel si klekla vedle mě.

"Touží po mě už dlouho. Vlastně hned od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Když mě nemohl mít po dobrém, tak mě několikrát zranil a pak i uvěznil. Byly to nejhorší chvíle mého života. Nedokážu si představit, že bych se s ním ještě jednou setkala."

"Mamil, nesetkáš se s ním. Něco vymyslíme, jak se odtud dostaneme." povzbuzovala mě.

"Toto je dokonale uzavřené království. Nedošly ani dopisy pro Frona…" zarazila jsem ji a vzdávala se naděje.

"Jeden došel. Ten poslední. A měla bys dostat odpověď. Předala jsem ji jedné tvé služebné, která riskovala život."

"Nejspíš teď leží někde mrtvá." povzdechla jsem si.

"Věřím, že je ještě na cestě." povzbuzovala mě.

"Aranel, bojím se." přiznala jsem. Neměla jsem sílu vstát, natož utíkat. Neměla jsem naději na svobodu. Nedoufala jsem, že ještě někdy uvidím Frona a Jarin, Arina a Likona s Liesem.

"Zvládneme to. Ale musíme se seznámit s prostředím. Půjdeme na procházku." řekla a chytila mě za ruku.

"Aranel, já na to nemám sílu. Něčím mě oslabují." pohlédla jsem na ni. Ve tváři měla odhodlaný výraz. Nevzdala se. Chtěla odtud pryč.

"Promluvíme si o tom někde mimo palác. Raději." usmála se. Pomohla mi vstát. Pocítila jsem novou sílu.

"Ani nevíš, jak ráda tě tu vidím. Viděla jsem tě naposledy jako miminko, kdy jsem tě zanechala u Frona." usmála jsem se a pohladila ji po tváři, "Dodala jsi mi naději."

"Tak jdeme. Potřebujeme prozkoumat okolí a najít případné únikové cesty." otevřela dveře na chodbu a vyšly jsme z pokoje. Strážní se postavili do pozoru. Společně jsme vyšly z paláce do zahrady. Cítila jsem se najednou volnější. Mohla jsem se pořádně nadechnout.

Aranel mě vedla celou zahradou a nenápadně se rozhlížela. Strážní nás doprovázeli v předepsaném odstupu. I přes to jsem věděla, že jsem sledována. Hwesta byl někde poblíž. Jen si netroufl, když jsem měla společnost.

Procházely jsme se až do setmění. Spatřila jsem malou a velmi nenápadnou branku na sever od paláce. Nikdy jsem si jí nevšimla. Až teď.

"Drahé dámy, hledám vás po celém paláci. Dnes je slavnostní ples, měly byste se připravit." oslovil nás Imperos.

"Hned se vrátíme do paláce a náležitě se připravíme, děkuji za připomenutí, pane." odpověděla jsem.

"Určitě zazáříte, má paní." políbil mi ruku. S Aranel jsme vykročily k paláci. Mlčela jsem. Vrátily jsme se do mého pokoje.

"Nechce se mi tam." ozvala se Aranel.

"Ani mě ne." odpověděla jsem ji s úsměvem, "Ale povinnost je povinnost. Kolem půlnoci se vytratíme a pokusíme se o útěk."

"Dobře. Chce to nenápadné šaty."

"Tmavé." usmála jsem se. Chvíli na to jsem byla nucena se upravit. Neměla jsem to ráda dřív, nemám to ráda ani teď. Koupel a oblékání. Aranel mě na tu chvíli musela také opustit. Na slavnosti nesměla chybět.

Mé zkrášlovatelky mě opustily. Usadila jsem se do křesla. Někdo zaklepl.

"Má paní, jste hotová?" zeptal se mě Imperos.

"Ano, čekám jen na svou společnici."

"Dobře." usadil se do druhého křesla. Mlčela jsem. Imperos také nenavazoval rozhovor. Po chvíli přišla Aranel. Měla zvláštní výraz v obličeji. Zřejmě se něco dozvěděla.