Třetí dodatek. Původně jsem myslela, že jej zveřejním až na Vánoce, ale jelikož je u nás nouzová situace, tak trochu měním plány a vydávám to teď. Pokud jste doma a nemáte co dělat, tak můžete aspoň trochu číst. Pravděpodobně to budu vydávat jako Bera, každé úterý, snad ve stejnou hodinu. V době šermu. Zatím tak učiním u tří kapitol dodatků.
Jinak je to pokračování druhého dodatku. Takže vlastně jen kapitola druhého dodatku.
Přeji příjemné čtení.
Vanimaré
Procitla jsem. Cítila jsem snad každou kost v těle. A také to, že mě někdo drží za ruku.
"Bere…" vydechla jsem.
Otevřela jsem oči. U postele seděl nějaký cizí muž. Právě on mě držel. Sledoval mě. Snažila jsem se vykroutit z jeho ruky.
"Dobré ráno, buďte v klidu, slečno, nic se vám nestane." snažil se mě uklidnit a pustil mi ruku.
Vstal a kousek poodešel od postele. Začala jsem si prohlížet pokoj. Ležela jsem v posteli v prosvětleném pokoji. Byl den. Nábytek byl velmi pečlivě vyřezávaný. Všechno v jednom stylu, takže to ladilo k sobě. Kousek od postele byl velký stůl a na něm hromada jídla. Naproti posteli byly dveře a vpravo od nich okno. Vlevo od postele, kde se nacházel ten neznámý muž, byly druhé dveře. U nich jsem spatřila velké broušené zrcadlo.
Nic, co jsem viděla, nebylo elfského stylu. Ocitla jsem se nejspíš u lidí. Ale kde?
"Jsem rád, že jste vzhůru. Tolik jsem chtěl vidět vaše oči. Jsou nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl." nešetřil lichotkami. Pozvedla jsem obočí.
Chtěla jsem se na posteli posadit, ale muž mi v tom zabránil.
"Ne, prosím. Nedělejte to." položil mi dlaně na ramena a nedovolil mi se posadit. Hleděl mi do očí.
"Slečno, prosím. Jste ještě moc slabá podle ranhojiče."
Zkusila jsem se bránit. V tu chvíli jsem na levé ruce pocítila závaží. Celé předloktí jsem měla v dlaze. I na pravé ruce jsem cítila obvazy.
"Co se stalo? Kde je Arin?"
"To nevím. Našli jsme vás tak před půl rokem na břehu řeky. Byla jste skoro mrtvá."
"Musím najít Arina." znovu jsem chtěla vstát.
"Řekněte mi prosím, kdo je Arin?" zeptal se mě, když jsem unaveně vzdala svůj boj. Cítila jsem se strašně unavená.
"To byl můj společník na cestách. Musím jej najít. Je mi dražší než můj život."
"Prosím vás, uklidněte se. Musíte si pořádně odpočinout a potom si všechno povíme, má paní."
"Nemám čas odpočívat. Musím najít Arina a Bera. Bez nich nechci žít."
"Má paní, prosím." žádal znovu a chytil mě za ruku. Zarazila jsem se. V něčem mi připomínal Hwestu. Lekla jsem se.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se a nutila se ke klidu.
"Má paní, nemějte strach. Jste v bezpečí města Númen." odpověděl mi. Nechápala jsem, jak to, že jsem ještě naživu, když tito lidé nesměli přes své hranice ani nikdo k nim.
"Jsem tak unavená."
"Odpočiňte si. Bude dost času si o všem promluvit. Nemějte strach." Muž mě pohladil po ruce a opustil můj pokoj. Chvíli na to jsem o sobě nevěděla. Usnula jsem.
Dost často jsem se budila. Rok a půl jsem byla v tomto stavu, kdy bych raději byla mrtvá.
Během této doby jsem se něco dozvěděla o muži, který mi dělal velmi často společnost. Jmenoval se Imperos a vládl celé zemi.
Probudila jsem se do jasného jarního dne. Poprvé za tři roky, co jsem v Númenu, jsem se cítila plná síly.
Vstala jsem z postele a pohlédla z okna. Spatřila jsem rozlehlý park s velkou kašnou. Po chvíli jsem se od okna odvrátila a zašla do lázně, kde jsem se umyla. Následně ke mně přišla služka a i přes mé protesty mě ustrojila na snídani. Levou ruku jsem měla stále obvázanou, protože jsem v zápěstí pociťovala bolesti. Dost často.
Brzy jsem opustila pokoj v doprovodu služebné.
"Má paní, vyspala jste s dobře?" zeptala se tradiční otázkou. Ptala se mě takhle každý den při cestě do korunovačního sálu, kde bývala snídaně.
"Ano, vyspala jsem se dnes velmi dobře. A ty?"
"Děkuji, má paní. Velmi dobře. Hlavně proto, že mohu být s Vámi."
Vstoupily jsme do sálu. Imperos už tam byl. Hned jak mě spatřil, přišel ke mně a políbil mi ruku.
"Má nejdražší paní, přeji Vám dobré ráno."
"Dobré ráno, můj pane." odpověděla jsem s úsměvem. Usadili jsme se ke snídani. Během ní jsem mlčela. Po snídani jsme společně odešli do zahrady.
"Vidím dnes, že se cítíte velmi dobře." řekl Imperos po dlouhé chvíli ticha.
"Ano, je mi lépe než celý loňský rok. A proto bych Vás chtěla o něco poprosit, drahý Imperosi." některá slova se mi těžko říkala, ale musela jsem.
"Co byste si přála, drahá?" zeptal se, "Splním Vám vše, o čem sníte." usmál se. Vstala jsem od stolku a kousek poodešla. Imperos mě napodobil a následoval.
"Řekněte mi, co byste ráda?"
"Ráda bych se cvičila v boji."
Imperos váhal. Svou prosbou jsem ho dost zaskočila.
"Ale má drahá, na to jste moc křehká, aby Vás někdo učil boji."
"Drahý Imperosi, bojovala jsem v mnoha bitvách. Musím cvičit, jinak se tu zblázním."
"Snad nechcete odejít?"
"Jednou určitě, ale prvně se musím naučit se bránit. Drahý Imperosi, nechci být troska, která nic nezvládne. Už jsem to jednou zažila a nechci to zažít znovu. Pochopte mě prosím."
"Dobře, ale prvně počkejte, než se Vám zcela zahojí zranění."
"To zápěstí se už nezahojí. Pořád bude pobolívat. Už nechci čekat. Čekáním můžu ohrozit na životě své nejdražší. A to nechci." pevně jsem mu pohlédla do očí.
"Do zítřka Vám nechám ušít vhodné šaty." slíbil mi.
"Začnu už dnes." stála jsem si za svým.
"Dobře, má drahá. Budu Vás doprovázet."
"Když dovolíte, půjdu se převléct. Za chvíli jsem zpět." naznačila jsem úklonu a odešla do svého pokoje. Převlékla jsem se a vrátila se k Imperosovi.
"Má paní, jak hodláte začít?"
"Prvně se trochu rozcvičím a pak se uvidí." rozběhla jsem se do zahrady. Imperos mě následoval.
V odlehlé části zahrady jsem se zastavila a začala se protahovat. Cvičila jsem dlouho a tvrdě. Chtěla jsem být během dvou tří týdnů na cestě na Mornaband. To jsem Imperosovi neříkala.
Skončila jsem kolem poledne. Imperos už delší dobu necvičil a odpočíval v trávě ve stínu statné lípy. Služebnictvo mu doneslo něco k pití.
Po obědě jsem ve cvičení pokračovala. Do večeře jsem se nezastavila.
Ve cvičení jsem pokračovala asi dva týdny. Cítila jsem se skvěle. V šermu jsem porazila i nejlepšího šermíře královy družiny. Byla jsem plná síly a vzrůstalo i odhodlání co nejdříve odejít.
Na začátku léta jsem chtěla Imperosovi oznámit své plány.
Seděli jsme na terase paláce. Imperos si zapálil dýmku. Byl jasný večer. Nad hlavami nám svítil měsíc v úplňku a jasně zářily hvězdy.
"Drahý Imperosi." začala jsem rozhovor, "Je načase poděkovat a vydat se na cestu a hledat mé nejdražší." řekla jsem to ticha teplé letní noci.
"Má nejdražší, to mi nemůžete udělat? Jste součástí mého života." nevěřícně se na mě podíval a chytil mě za ruce.
"Drahý Imperosi, zdržela jsem se velmi dlouho a každým dnem má naděje klesá. Jsem zde již skoro třetí rok. Nemohu už déle čekat."
"Ale…"
"Děkuji Vám za všechno, co jste pro mě udělal. Nemohu již déle využívat Vaší pohostinnosti. Chtěla bych Vás požádat už jen o dobrý meč a vytrvalého koně."
"Kdy chcete vyrazit?" zeptal se mě.
"Pozítří." odpověděla jsem. Imperos sklonil hlavu. Po chvíli pustil mé ruce a beze slov odešel. Osaměla jsem.
Seděla jsem na terase. Vzpomínala jsem na slavnost úplňku v Esgorenu. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem naposledy tancovala s Berem.
Kolem půlnoci jsem opustila terasu a šla spát.
Spala jsem velmi dobře. Nabírala jsem poslední síly na dlouhou cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat