Druhá část zatím druhého dodatku. Přeji příjemné čtení.
Vaše Vanimaré
V domě jsme zůstali ještě týden. Pak jsme v noci opustili Esgoren a zamířili na sever. Chtěla jsem z města odjet nepozorovaně a také si prohlédnout bojiště. Vše bylo tak, jak v den bitvy. Některá těla se již rozkládala nebo byla zohavena dravci. Bera jsem mezi padlými nenašla. Zůstala mi malá naděje, že přežil.
"Není tu jeho tělo." oznámil mi Arin. "Pojedeme ke strýci Fronovi a uvidíme." Arin sedl na koně a společně jsme vyrazili na cestu do Modrého Města. Mernkal zůstal ve městě. Chtěl najít své děti.
Cestovali jsme v noci. Nejvíce riziková cesta byla po opuštění lesa. Na volné planině nás mohl Hwesta snadno spatřit a dohonit. Aranel jsem měla v šátku, kde pokojně spala. Za jednu noc jsme urazili cestu k hranici lesa. Přes den jsme se skryli v křoví. Se západem slunce jsme opět vyrazili na dlouhou a nebezpečnou cestu. Aranel se za celou noc neprobudila, za což jsem byla ráda.
Se svítáním jsme zastavili u hranice lesa mnohem jižněji, než první den. Nakrmila jsem Aranel a svěřila ji Arinovi. Měl nastoupit na první hlídku. Po třech hodinách mě měl vzbudit. Usnula jsem s myšlenkou na Bera.
Probudila jsem se se západem slunce. Na stráži bděl Likon. Měl nachystanou i večeři, ačkoli pro nás to byla spíš snídaně.
"Mára arin." pozdravil mě Arin. Vrátil se z obchůzky.
"Proč jsi mě nevzbudil?" odpověděla jsem na pozdrav vyčítavou otázkou.
Jsi moc unavená. Navíc, ty musíš žít." vysvětlil mi a podal snídani. Než jsem se nasnídala a nakrmila Aranel, osedlal koně. Likon a Lies zametli stopy po našem táboření a chvíli potom jsme vyrazili na cestu. Jeli jsme mlčky. Stále jsem přemýšlela, jak se vzdálit a hledat Bera.
Noc proběhla jednotvárně. Aranel měl v šátku Likon. Celou noc spala.
Se svítáním jsme dorazili k horám u průsmyku Luin Sírë. Úkryt jsme hledat moc nemuseli. Našla jsem tu mýtinku s pramenem řeky, kde jsme tenkrát čekali na Maura. To už byla z lidského pohledu na čas věčnost. Mě to připadalo jako nedávná událost, kdy mě Ber vytahoval z ramene šíp. Zabolelo mě v rameni.
"Utáboříme se tady." rozhodla jsem. Do očí se mi draly slzy.
"Mamil?" oslovil mě nechápavě Likon. Ani jeden z mých synů nevěděl, co se na tomto místě stalo.
"To už je dávno." na chvíli jsem se odmlčela. "Ani není vhodná doba to teď řešit."
"Možná by ti pomohlo o tom mluvit." snažil se to ze mě dostat Lies.
"Někdy vám to řeknu. Teď ale běžte všichni spát. Musíte být unaveni. Budu hlídat." odbyla jsem ho. Lies ani Likon neodporovali.
"Mamil, jsi unavená víc než my. Odpočiň si také. Hlídat budu já." oslovil mě Arin.
"Arine…"
"Atar by to tak nechtěl. Odpočiň si. Musíš žít." vzal mé ruce do svých a upřeně se mi zahleděl do očí. Viděla jsem v nich Bera. Už jsem neodporovala. Síla mě velmi rychle opouštěla. Nakonec jsem usnula v Arinově objetí. Nechali mě spát až do večera.
Na další cestu jsme vyrazili se západem slunce. Odvážili jsme se i opustit koryto řeky a k Modrému Městu jsme za svitu hvězd a měsíce jeli otevřenou krajinou. Nemluvili jsme. Každý se zabýval svými myšlenkami. Neustále jsem myslela na útěk, ale Arin zřejmě tušil. Neustále mě sledoval. - To má po svém otci. - blesklo mi hlavou.
Těsně před svítáním jsme dorazili k bráně Modrého Města. Nechtěla jsem, aby se o našem příjezdu někdo dozvěděl. Ovšem věděla jsem, že Izupův dům ve městě hraničí s hradbou města.
S východem slunce jsem poslala Likona do města, aby s Fronem popřemýšlel, jak nás tam dostat. Polovinu dne jsme na něj netrpělivě čekali. Kolem poledne jsme se dočkali. Přišel bez koně.
"Po setmění nás pustí malou brankou kousek od brány."
"Vím o ní, to nebude problém."
"Mamil, odpočiň si."oslovil mě Arin.
"Dobře."všichni jsme se najedli a kromě Arina naposledy zalehli mimo město. Dlouho jsem nemohla usnout. Nakonec jsem ale usnula.
Procitla jsem.
"Všechno sbal. Za chvíli jdeme do města."říkal zrovna Arin. Když jsem otevřela oči, bylo kolem mě šero.
"Mára undómë."pozdravil mě Likon a podal mi jídlo. Prvně jsem nakrmila Aranel. Arin s Liesem naložili vše na koně a po snídani s večeří jsme vyrazili. Vedla jsem, protože jsem věděla, kde branka přesně je.
Ušli jsme asi čtvrt míle a spatřili otevřenou branku. V ní stá Fron s malou lucernou. Hned jsem se mu vrhla kolem krku.
"Ari."objal mě. "Vítám tě."
"Frone, já už nemůžu…"
"Povíme si všechno uvnitř."pustil mě a podíval se mi do očí. "Pojďte."ustoupil. Fron za námi zavřel branku a vedl nás k budově. Je to tolik let, co jsem tu byla naposledy. Nic se nezměnilo. Likon, Lies a Arin odvedli koně do stájí a postarali se o ně. Já jsem šla s Fronem přímo do domu. Aranel jsem měla v náručí.
"Frone, historie se bude opakovat."řekla jsem cestou.
"Jak to myslíš?"
"Musím odejít. Jela jsem za tebou jen proto, abych ti svěřila Aranel. Co nejdřív musím vyrazit a hledat Bera."
"Ari, to nemyslíš vážně?"
"Naprosto, Frone. Já bez něj žít nedokážu."
"Ari."zastavil mě a postavil se čelem ke mně. "Rozmysli se dobře, co uděláš. Jestli mohu radit, chvíli tu zůstaň a naber sílu. Jak dlouho jsi po porodu?"
"Necelé dva týdny."odpověděla jsem.
"Ari, nejsi dost silná na takovou dlouhou cestu. Zůstaň tady. Tady jsi v bezpečí. A Ber si tě tu případně najde."
"Frone, on mě nemůže hledat. Buď je mrtvý a já budu hledat jeho tělo, nebo je v zajetí, a v tom případě jej chci najít, a nevzdám se, dokud ho nenajdu a neosvobodím."
"Ari, mysli trochu."objal mě, "Měla bys pořádně nabrat síly, než se vydáš na takovou cestu. Zůstaň tu alespoň čtyři pět týdnů. Pomůžu ti dostat se to formy."
"Dobře, ale ani o den déle."nakonec jsem souhlasila. Vstoupili jsme do domu. Fron mě odvedl do mého pokoje a nechal mě samotnou. Za chvíli přišla Sunka, jeho dcera, a pomohla mi. Stále jsem byla duchem úplně mimo.
Celé dny mi splývali v jeden nekonečný den. V noci jsem málokdy spala klidně. U mého lůžka se střídal Fron s Arinem. Přes den jsem dostávala lekce šermu a několik hodin jsem posilovala a cvičila.
Žádné komentáře:
Okomentovat