Berovo zmizení 3. část

Třetí část druhého dodatku. Možná budu muset dodatky vydat zvlášť.

Vaše Vanimaré

Čtyři týdny velmi rychle utekly. Seděla jsem s Fronem na hrazené ohrady.

"Zítra v noci odjedu. Už mě tu nic nedrží. Postarej se s Jarin o Aranel. Vychovej ji jako svou vlastní dceru."

"Ari, pojedu s tebou. Teď tě neopustím."chytil mě Fron za ruce a zahleděl se mi do očí.

"Ne. Nemůžu tě odtrhávat od Jarin a tvých dětí. Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal, ale teď půjdu svou cestou. Nevezmu si na svědomí, že bych z Jarin udělala vdovu."

"Ari, samotnou tě odejít nenechám."

"A já zas nedovolím, abys opustil Jarin kvůli mně."

Chvíli bylo ticho.

"A co Arin?"

"Co je s ním?"

"Hledat s ním?"

"To není moc dobrý nápad. Nechci jej ohrozit."

"On ti ale nedovolí odejít. Jakmile se dozví, že jsi odešla, bude tě hledat."

"Ale…"

"Navíc je dospělý. Jeho pomoc se ti bude hodit. Neměla bys cestovat sama."

"Frone."

"Ari, nech si pomoct. Neudělej stejnou chybu jako mamil. Prosím."

"Rozmyslím si to."

"Rozmysli si to dobře. A teď už pojď spát. Už je pozdě."

"Dobře, mára lómë."políbila jsem ho na čelo, společně jsme seskočili z hrazení a vešli do domu. Fron mě doprovodil k pokoji. U dveří mě políbil do vlasů a opustil mě. Vešla jsem.

V pokoji jsem sebrala batoh, sedlovou brašnu a začala balit. Nehodlala jsem čekat. Chtěla jsem odejít ještě tuto noc. Na postel jsem položila dopis pro své syny. V kolébce jsem naposledy pohladila a políbila Aranel. U ní jsem nechala svůj prsten, který jsem dostala od Bera při narození Arina. Měla by jej zdědit Arinova budoucí žena.

Čekala jsem, až se setmí. Po tmě jsem se vydala ke stájím. Cestou jsem před Fronův pokoj položila obálku s děkovným dopisem a nějakými prostředky na výchovu Aranel a s mojí podobiznou, kterou namaloval Berův vzdálený příbuzný, aby Aranel věděla, jak vypadala její matka. Nechtěla jsem, aby se musela dohadovat o mé podobě, jako jsem to zažila já. Likon a Lies se o sebe již dokážou postarat.

Ve stáji jsem si nauzdila a osedlala koně, kterého jsem si odpoledne vyhlédla v ohradě. K sedlu jsem připnula batoh a sedlové brašny. Vyvedla jsem ho ze stáje. Před nasednutím jsem ještě utáhla podbřišník a nasedla.

"Ari, nedělej to, prosím."oslovil mě Fron.

"Frone, já už nevydržím čekat."odpověděla jsem mu se slzami v očích. Sebral mi otěže.

"Vezmi s sebou aspoň Arina. Prosím."hleděl mi do očí. Sklonila jsem hlavu a skoro neznatelně kývla na souhlas. Arin vyšel ze tmy stáje s už osedlaným koněm a dostatečnými zásobami na dalekou cestu.

"Frone, trochu jsi mě zradil, ale děkuji ti."

"Budeš jej potřebovat."

"Já vím."

"Tak už jeďte. Pustím vás boční brankou. Pojďte."

Sesedla jsem a následovala Frona a Arina přes pastvinu. U branky jsem Frona naposledy objala. S Arinem jsem prošla brankou, sedli jsme na koně a vyrazili na sever. Přepokládala jsem, že Hwesta Bera odvedl právě na Mornaband.

Město jsme objeli podél východní hradby.Jeli jsme krokem. Nechtěla jsem vzbudit zbytečnou pozornost strážných ve věži. U severní brány jsme zamířili k Vesnici.

Vesnici jsme objeli. Nechtěla jsem potkat ponocného a případné noční hlídače. Navíc cesta přes Vesnici byla delší.

Po chvíli vytrvalého cvalu jsme s Arinem vjeli do lesa. Teprve tam jsme zpomalili.

"Mamil, je všechno v pořádku?" oslovil mě Arin.

"Všechno je v pořádku. Nedělej si starosti. Dojedeme k řece a utáboříme se." pokusila jsem se o úsměv. - Zase jsem pod neustálým dohledem. Fron to pěkně vymyslel. - blesklo mi hlavou.

"Mamil, ava aista. Najdeme ho." položil mi ruku na rameno.

"Jsem ráda, že jedeš se mnou. Sama bych to nezvládla." usmála jsem se.

Dojeli jsme k řece. Podél ní jsme zamířili k západu. U jezera jsme se utábořili. Arin nastoupil hlídku jako první. Usnula jsem téměř okamžitě.

Procitla jsem. Slunce bylo vysoko na obloze. Arina jsem viděla v řece i s koňmi. Najedla jsem se a v řece se jen opláchla.

"Arine, měli bychom pokračovat v cestě." oslovila jsem ho. Arin vyhnal koně z vody. Hodinku jsme je nechali, sedla jsme hodili na záda a pokračovali pěšky podél jezera.

"Kam přesně máš namířeno, mamil?" zeptal se mě Arin po velmi dlouhém mlčení.

"Na Mornaband. Předpokládám, že tam bude." odpověděla jsem mu.

Ten den jsme daleko nedojeli. Kolem řeky a jezera bylo špatně prostupné houští. Postupovali jsme pomalu. Obešli jsme jezero a utábořili se na jeho nejvýchodnější straně. Oheň jsme nerozdělávali.

Měla jsem tušení, že se něco stane, ale i přes to jsem usnula.

Procitla jsem. Arin se mnou třásl a snažil se mě vzbudit.

"Mamil, vstávej. Jsme v nebezpečí."

"Co se děje?"

"Jsou tu okolo skřeti. Schovej se někam."

"Arine, budu bojovat."

"Mamil…" chtěl něco namítat.

"Arine, nesnaž se mě přemluvit." zarazila jsem ho.

"Dobře. Buď opatrná. Ztratil se mi atar, nechci ztratit i tebe." pohladil mě po tváři, čímž mi opět připomněl svého otce.

Chvíli na to nás obklopili. Tasila jsem a vyčkávala. Za zády jsem měla jezero a nepředpokládala jsem odtud útok. Jak hluboce jsem se mýlila.

Zaútočili. Bránili jsme se. Dávala jsem si pozor na Arina. Byl velmi obratný. Učil ho sám Ber. Často jsem je sledovala, ale teprve teď jsem viděla, jak je v boji odhodlaný zvítězit.

Zneškodnila jsem posledního skřeta, který na mě dorážel a měla jsem chvíli na oddech. Unaveně jsem se opřela o meč. Arin zápasil s posledními skřety.

Najednou jsem za sebou pocítila pohyb. Byla jsem pomalá. Než jsem se stihla otočit, už jsem cítila na zádech meč.

S lehkou tunikou a koženou vestou si poradil lehce a já ucítila od pravého ramene k levému boku šílenou a nepopsatelnou bolest.

Zakřičela jsem. Podlomila se mi kolena. Pohlédla jsem na Arina. Zastavil se. Zděšeně se na mě díval.

"MAMIL!!!" slyšela jsem ho křičet.

"Arine, pozor. Zachraň se." odpověděla jsem mu. Chvíli na to ho obklopili nepřátelé. Ztratila jsem ho z očí.

Proti mně se postavil zřejmě velitel oddílu. Pohlédla jsem na něj. Krutě se usmíval. Pozvedla jsem meč a zkusila vstát. Pocítila jsem další bolest. V pravém předloktí. Upustila jsem meč. Skřetí velitel tasil dýku. Vychutnával si tuto situaci. Jednou rukou mě chytil pod krkem a zdvihl ze země. Dýku mi přiložil na tvář. Cítila jsem, jak se dýka zařízla do mé tváře a jak krev z rány pomalu stéká. Levou rukou jsem tasila dýku a řízla skřeta do předloktí. Pustil mě. Dvakrát jsem se přetočila a zůstala ležet. Skřet přišel ke mně. Nestihla jsem cokoli udělat. Dýku mi vykopl z ruky.

Ozvalo se nepříjemné křup a pocítila jsem další prudkou bolest.

Znovu mě chytil pod krkem a zdvihl ze země. Už jsem skoro nevnímala. Už jsem jen doufala v rychlou smrt.

Pak se něco změnilo. Skřet sebou cukl, vytřeštil oči. Za chvíli znovu. Udělal se mnou několik kroků do jezera. Ještě jednou se to stalo a pustil mě. Dopadla jsem do vody. Proud mě okamžitě strhnul. Nebránila jsem se mu. Byla to pro mě úleva. Bolesti pomalu ustupovaly.

Pak už jsem cítila jen vlhko, chlad a temnotu.