Zatím druhý dodatek. Snad je to dost realistické. Za jakékoliv připomínky a kritiku jsem vděčná. Byl psán jako první a stále není dokončen. Ráda bych tam ještě nějak nechala projevit Aranel.
Vaše Vanimaré
Jsem již potřetí těhotná. Každé těhotenství mě vyčerpává, ale vždy najdu dostatek energie na procházku. Doprovází mě dva členové domobrany. Mířím k hrobu mé matky a bratra Jeka. Fron žije spokojeně v Modrém městě a má s Jarin tři děti. Dvě dcery a nakonec se Fron dočkal i syna. Všechny jeho děti jsou zdravé a skoro dospělé. Sunka, jeho prvorozená, u mě byla nedávno na návštěvě v doprovodu své mladší sestry Fronciny. V té době jsem ještě nevěděla, že jsem znovu těhotná. Od návštěvy uplynulo několik týdnů a těhotenství se již viditelně projevovalo.
Pomalu jsem pěšky mířila ke stromu, pod kterým věčně odpočívala má matka a Jek. Do očí se mi pomalu draly slzy. Vzpomněla jsem si, jak oba zemřeli. Jak mě opustili. Mohl za to jeden jediný člověk. Hwesta. Dlouho o sobě nedal vědět. Pomalu jsem na něj zapomněla. Nedávno se však znovu objevil. Měla jsem strach a svěřila jsem se Berovi. Také Fronovi jsem psala, aby byl opatrný. Snad neublíží jeho dcerám a synovi.
Strach jsem měla také o své tři již dospělé syny. Snad Ber nedopustí, aby se jim něco stalo.
Došla jsem ke hrobům. Klesla jsem na kolena. Oči jsem měla zalité slzami. - Ach, mamil, kdybys tu byla se mnou a pomohla mi zvládnout všechno to, čím jsem si prošla. - povzdechla jsem si. Zabrala jsem se do svých myšlenek. Nevnímala jsem okolí.
Najednou vedle mě stál Mernkal. Opustil službu u Izupy a usadil se v Elfském lese. Také se oženil a sám byl otcem. Bohužel žena, velmi pěkná, mu zemřela při druhém porodu.
"Ari, musíš utéct." křikl na mě.
"Proč?" nechápala jsem, "Co se děje?"
"Esgoren byl napaden. Musíš utéct, rozumíš?" Po chvíli doběhli mí synové. Prvorozený Arin a dvojčata Likon a Lies.
"Mamil, uteč." oslovil mě naléhavě Arin a chytil mě za ramena, jak to normálně dělal Ber. Byl mu neuvěřitelně podobný.
"Počkat. Vysvětlí mi někdo, co se vlastně děje?" snažila jsem se ovládnout situaci, "Kde je Ber?" otočila jsem se s otázkou na Mernkala.
"Ari, je mi to líto…" selhal mu hlas. Ani to nemusel dokončovat. Bylo mi jasné, co se stalo. Zatmělo se mi před očima. Podepřel mě Lies.
"To není pravda…" vzdychla jsem.
"Bohužel Ari, je to pravda. Musíš se dostat do bezpečí." pronikl do mého mozku hlas Mernkala, který potvrdil mé nejčernější myšlenky.
"Ne… Musím jej vidět." chtěla jsem jít na bojiště.
"Ne, to nejde. Je tam Hwesta a hledá tě. Mámě tě odvézt do bezpečí. Je to rozkaz přímo od našeho atarsq. Musíme zajistit, aby se tobě a dítěti nic nestalo." ujistil mě Arin, "Pojď…" možná pokračoval, ale já už ho nevnímala.
"To ne…" chytila jsem se za břicho.
"Mamil?" oslovil mě Likon. Něco se se mnou dělo. Tento stav už jsem znala. Začínala jsem rodit. Arin to poznal také. Už to jednou zažil, když jsem čekala Likona a Liese. Neváhal. Vzal mě do náruče.
"Likone, najdi Acu." poslal svého bratra.
"Co se děje?" nechápal Lies. Likon neváhal a Arina poslechl.
"Přišel lúmerya. Pospěš si."
"Ne, teď ne…" zaryla jsem Arinovi do ramene své nehty.
"Mamil, vydrž." nesl mě pryč. Okolí jsem nevnímala. Připravovala jsem se na svůj poslední porod.
"Pojď sem, Arine." slyšela jsem Mernkala. "Liesi přines vodu a ručníky." vešli jsme do domu. Nikdy jsem v něm nebyla, ale neřešila jsem to. Přišel Likon.
"Nemohl jsem ji najít. Omlouvám se."
"Budeme to muset zvládnout sami." řekl Arin a položil mě na postel v nějakém pokoji. Pocítila jsem další nával bolesti.
"Mamil." sklonil se ke mně Likon. Chytil mě za ruku.
"Likone, všechno bude v pořádku." snažil se ho ujistit Arin, "Jdi s Liesem a hlídej okolí. Nesmí nás najít. Rozumíš?" poslal je pryč.
"Vrátíme se."
"Hlavně už jdete. Oba."
"Tady je voda." vstoupil Lies do místnosti.
"Jdi na pomoc Likonovi." řekl mu Arin. Lies se na mne podíval. Co bylo dál, nevím, můj porod se blížil.
"Mamil, to zvládneme." utěšoval mě Arin, "Dýchej."
Ubývalo mi sil.
"ARINE…" křičela jsem. "Já to nepřežiju…"
"Mamil, musíš." jako jediný z nás dvou zachovával chladnou hlavu. Brečela jsem. Myslela jsem na Bera. Jak bych jej teď chtěla mít vedle sebe, jak moc jsem si přála, aby mě teď držel za ruku.
"Naposledy zatlač." přerušil tok mých myšlenek Arin. Poslechla jsem ho. Pak už byl konec. Bolest přešla a já mohla vydechnout. Ozval se dětský pláč. Arin choval svého dalšího sourozence.
"Mamil, zvládla jsi to. Mám sestru. Malou sestřičku…" rozplýval se něhou Arin. Chvíli na to mi ji položil na hruď. "Je nádherná." pohladil mě po vlasech a políbil na čelo.
"Dej jí jméno." vydechla jsem.
"Mamil?" nechápal Arin.
"Nemám sílu žít."
"Mamil, ty musíš žít." vyděsil se, "Odpočiň si." znovu mě pohladil. Usnula jsem vyčerpáním.
Probudila jsem se. Kolem mě byla tma. Jen na stole plápolala svíčka. V místnosti jsem byla sama. Posadila jsem se. Kousek od postele byla kolébka a v ní má jediná dcera. Usmála jsem se. Viděla jsem v ní Berovu podobu. Do očí mi vstoupily slzy. Chtěla jsem vstát. Byla jsem velmi slabá. Cítila jsem tupou bolest v podbřišku. Asi následek porodu. Zahleděla jsem se na svou dceru. Spala. Nechtěla jsem ji budit. Zlehka jsem ji pohladila.
"Mamil." oslovil mě někdo. Ve dveřích stál Arin, "Jak se cítíš?"
"Mám drobné bolesti. Jinak mi nic není."
"To je dobře. Donesu něco k jídlu. Musíš nabrat sílu. Nemůžeme se tu dlouho zdržovat." sedl si vedle mě na postel.
"Proč?" nechápala jsem.
"Hwesta nechává prohledat město. Hledá tě. Likon šel do města. Málem ho chytili."
"Proč tak riskoval? Kde je teď?"
"Je v pořádku. Odpočívá dole." uklidnil mě. Pohlédla jsem znovu na svou dceru.
"Už jsi jí dal jméno?"
"To bys měla udělat ty, mamil."
"Ne… Ráda bych, abys to udělal ty." trvala jsem na svém.
"Dobře." na chvíli se můj nejstarší syn odmlčel, "Napadlo mě moc pěkné jméno."
"Povídej." pobídla jsem ho unaveně.
"Aranel."
"Velmi pěkné jméno." opřela jsem se o něj. Opět jsem pocítila únavu.
"Odpočiň si mamil." pohladil mě po vlasech a pomohl mi lehnout si. Pak mě políbil na čelo. Přesně toto dělal i Ber.
"Bere…" zašeptala jsem a oddala se spánku. Arin mě ještě pohladil po tváři. Pak už jsem nic nevnímala.
"Ari, probuď se."
"Copak se děje, Bere?"
"Musím už jít. Snad se vrátím dřív, než se to narodí."
"Dobře. Nepřej si mě, jestli to nestihneš."
"Pokusím se. Však má to malý ještě čas."
"Snad. Jsem unavená."
"Tak ještě spi. Mára lomë." políbil mě na čelo Ber.
"Opatruj se." zašeptala jsem na rozloučení a znovu se ponořila do snění.
Probudil mě dětský pláč. Byla jsem trochu zmatená. Nevěděla jsem, kde jsem a co se děje. Vedle postele byla kolébka s mou dcerou. Vstala jsem z postele a vzala ji do náruče. Nakrmila jsem ji. Poté Aranel opět pokojně usnula. Chvíli jsem ji sledovala.
"Mamil." oslovil mě někdo. Vzhlédla jsem. Ve dveřích stál Likon.
"Likone, pojď se podívat na svou sestru." vstala jsem z postele. Cítila jsem se odpočatá.
"Je nádherná." pohladil ji po tváři.
"Měli bychom jít. Hwesta prohledává město. Musíme si najít jiný úkryt." vstoupil do místnosti Arin, "Vezmi si tohle." podával mi plášť a balíček elfského chleba.
"Chci najít Bera. Jdu ho hledat. Postarej se o Aranel. Historie se bude opakovat." řekla jsem.
"Mamil, prosím, počkej ještě několik dní." snažil se mě přesvědčit Arin.
"Pojedeme k Fronovi a Jarin." navrhl Likon.
"Dobře." souhlasila jsem, "Arine, sežeň koně. Likone, sežeň oblečení."
"Dobře. Odpočívej. Za chvíli jsem zpět." Likon odešel.
"S koňmi bude problém…"
"Jak to?"
"Hwesta je rozehnal."
"Ty to zvládneš. Buď opatrný." políbila jsem ho na čelo a pustila jo. Spřádala jsem plány, jak po cestě zmizím a budu pátrat po Berovi sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat