Útěk

Tak tohle není moc o Ari. Spíš o tom, jak se Ber dostane ze zajetí. Velmi dlouhého zajetí. A následuje nečekané setkání. Nečekala to ani jedna z hlavních postav. Hlavně ne Ber...

V.

Už to trvá dlouho. Od poslední bitvy v Esgorenu jsem stále v zajetí. Stopy nejspíš zmizely. Neměl jsem šanci se odtud dostat sám. Snažil jsem se nabrat síly, abych se odtud dostal.

Sledoval jsem nádvoří skrz malé okénko. Byla tma, ale přesto jsem ve stínu spatřil muže. Plížil se podél zdi k mému oknu.

"Bere…" slyšel jsem šepot, "Bere, jsi tam?"

"Ano."

"Jdeme tě zachránit. O Ari se postará král."

"Kde je Ari?" zeptal jsem se.

"Teď jde o tebe. Přivaž to za mříž."

"To nadělá hluk."

"Nikdo tu není. Prošli jsme celou pevnost." usmál se na mě Rdane.

"Dobře." uvázal jsem lano k mříži. Brzy se vylomila a já měl cestu volnou.

"Tady máš meč."

"Díky. Jedeme."

Po několika letech jsem opustil malou místnost. Mohl jsem se nadechnout volného vzduchu.

"Sedáme na koně a jedeme do města."

"Rdane. Co Ari?"

"Nevíme o ní, ale musíme jet. Snad dostaneme nějaké zprávy po cestě. Musíme jet."

"Rdane."

"Bere, nebuď tvrdohlavý a pojeď. Druhá šance nebude."

Rdane mě chytil za límec a vlekl pryč. Nasedli jsme na koně a rychle opustili místo. Zamířili jsme k Severním horám. V nebližším údolí jsme sesedli z koní.

"Rdane, mapu."

"Tady je."

"Jsme přibližně tady. Projedeme tímto průsmykem a dostaneme se k řece."

"A pak?" zeptal se Rdane.

"Ještě nevím. Asi za Fronem. Možná tam bude Ari. Uvidíme. Jedeme."

Jeli jsme celou noc. Koně sotva šli. Nezastavoval jsem. Bylo mi jedno, jestli na mě bude mužstvo reptat. Zastavili jsme až u řeky.

"Odpočineme si půl dne a pojedeme dál."

"Dobře." Rdane rozdal rozkazy. Většina mužstva ulehla ke krátkému spánku. Na chvíli jsem zavřel oči také. Zdálo se mi o Ari. Byla tak krásná. Setkali jsme se v lese. Kousek od sebe jsme se zastavili.

"Bere, probuď se." třásl se mnou někdo. Probudil jsem se rychle.

"Co se děje, Rdane?"

"Zvědové objevili skupinu skřetů kousek od nás."

"Dobře. Kolik jich je?"

"Něco kolem stovky."

"To zvládneme. Jedeme."

Osedlal jsem koně a vyskočil do sedla. Jeli jsme až do večera. Večer jsem spatřil ohně. Zastavili jsme. Seskočil jsem z koně. Odložil jsem meč a začal se plížit k ležení. Kolem ohňů bylo mnoho skřetů. Odhadoval jsem něco přes sto. Mých mužů bylo přibližně stejně. U stromu u skály jsem spatřil člověka. Poznal jsem ho i v té tmě a zády ke mně. S někým se bavil. Rychle jsem se vrátil ke svým mužům.

"Mají zajatce." oznámil jsem Rdanovi, "Musíme si pospíšit. Z rokle není úniku."

"Takže někteří se proplíží do rokle se mnou. Zbytek zaútočí a případně je zažene do rokle. Jdeme na to."

Rdane mi podal meč. Vybral jsem si dvacet mužů a vyrazili jsme. Brzy jsme byli nachystaní. Vyrazil jsem jako první. Plížil jsem se k Hwestovi. Viděl jsem, že se někoho snaží zklidnit.

"Ne… Prosím, ne…" slyšel jsem nějakou ženu. Tasil jsem meč a přiložil jej Hwestovi na krk. Hwesta se zarazil.

"Okamžitě ji pusť." řekl jsem. Hwesta vstal. Hlavicí jsem jej omráčil. Složil se k zemi. Pak jsem ji spatřil. Byla celá vyděšená. Neodpověděla mi. Pomohl jsem jí vstát.

"Už se ničeho neboj, jsi v bezpečí." objal jsem i kolem ramen. Všiml jsem si, že je to elfka. Procházeli jsme mezi mrtvými skřety. Usadil jsem ji u jednoho ohně. Třásla se. Podal jsem jí hrnek s čajem.

"Tady máš." přijala jej, "Dejte mi někdo houni, je jí zima. A zajistěte Hwestu. Už toho natropil dost. Leží vzadu u stromu." vydal jsem poslední rozkazy. Přisedl jsem si k ní.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a objal ji kolem ramen.

"Aranel, heru." odpověděla mi potichu.

"Už se ničeho neboj, Aranel. Dovedeme tě domů."

Přišel ke mně Luten.

"Heru, měli bychom vyrazit."

"Dobře. Pojedeš se mnou, jestli ti to nebude vadit." podíval jsem se na Aranel. Jen zakroutila hlavou. Usadil jsem se na koni a Rdane pomohl Aranel přede mě.

"Klidně usni. Musíš být velmi unavená. Pojedeme nejspíš celou noc. Ráno si promluvíme. Jedeme. Ať jsme odtud rychle pryč." zavelel jsem a pobídl koně. Aranel se uvolnila a pomalu usínala. Připojil jsem se k Rdanovi.

"Kde je Hwesta?" zeptal jsem se.

"Když jsme přišli, nikdo tam neležel."

"Asi jsem ho praštil málo. No nic, snad dá na chvíli pokoj."

Dál jsme hnali koně na jih bez mluvení. Cesta probíhala bez problémů. Myslel jsem na Ari. Snad je v pořádku a brzy se setkáme.

Se svítáním jsme zastavili. Aranel jsem pečlivě zabalil do houní a nechal ji spát. Kolem ní probíhal obvyklý táborový ruch. Prohlížel jsem si ji. Někoho mi připomínala. Někdy jsme se museli potkat, ale nebyl jsem schopen si vzpomenout, kde a kdy. Jméno mi nic nepřipomínalo. Podobala se Ari, ale to nemohlo být ono. Fronova dcera to taky být nemohla. Nezapírala by jméno a hned by se ke mně hlásila. Nepopírala by, že mě nezná. Jedině, že by ji Hwesta nějak otrávil a ona by ztratila paměť, což je nemožné.

Probudila se. Trochu zmateně se rozhlédla a posadila se.

"Mára arin, Aranel." oslovil jsem ji.

"Mára arin." odpověděla potichu. Podal jsem jí balíček s jídlem a hrnek s čajem.

"Vyspala ses dobře?" přisedl jsem. Jen kývla na souhlas a zakousla se do snídaně. Ptal jsem se na její minulost, jak se dostala k Hwestovi a co všechno prožila.

"Pojď, budeme pokračovat v cestě." vstal jsem a zamířil ke svému koni. Aranel mě následovala. Trochu váhala, nejspíš mi moc nevěřila. Ani se jí nedivím. Nebude mít důvěru k mužům. Zvláště po tom, v jakém stavu jsem ji našel.

"Ještě mám poslední otázku. Kdo je tvá matka?" stál jsem k ní zády a utahoval podbřišník.

"Ari." odpověděla mi. Zarazil jsem se. - To není možné. - blesklo mi hlavou. - To by Ari nedovolila, aby se vydala na cesty sama.

"To není možné." zašeptal jsem. Pomalu jsem se otočil a pohlédl na Aranel.

"Co není možné?" zeptala se.

"Kolik je ti let?" zeptal jsem se. Potřeboval jsem to vědět. Musel jsem počítat, jak dlouho jsem byl v zajetí. Bylo to něco málo přes šedesát lidských let.

"Na jaře jsem oslavila šedesát pět lidských let."

"Aranel…" otočil jsem se k ní čelem. V jejích očích jsem viděl zmatek, strach. "Aranel…" znovu jsem ji oslovil. Došel jsem k ní a objal ji. Nechápala moji reakci. "Já viděl podobu, ale neuvědomil jsem si to. Byl jsem tak slepý." řekl jsem jí.

"Proč, heru? Co se stalo?" stále nechápala.

"Aranel. Nejsem pro tebe heru." díval jsem se jí do očí, "Aranel, tvá mamil je moje milovaná vesse." Stále se na mě nechápavě dívala.

"Kde je teď? Je v pořádku?" naléhal jsem.

"Co jsem ji naposledy viděla, než jsme se rozloučily, tak byla s mým dědečkem. Jela zachránit svého muže…"

"Kam jeli?" přerušil jsem ji.

"Mamil říkala něco o trpasličí pevnosti."

"Rdane, mapu." zavolal jsem. Brzy byl u mě. Společně jsme rozložili mapu.

"Bere, co se děje? Měli jsme už vyrazit."

"Potřebuju si něco ověřit. Aranel, kde ses s Ari rozloučila?" zeptal jsem se jí.

"Někde na úbočí hor. Nevím přesně kde. Byla tma, když jsme k nim dorazili."

"Aspoň přibližně."

"Měli jet na východ. Mě doprovázela osobní stráž krále a mám předat strýci dopis."

"Dobře. Budeš pokračovat v cestě. Rdane, pojedeš s ní a vezmi si dvacet mužů. Já…"

"Heru, chci jet s vámi." přerušila mě.

"Aranel…"

"Chci být s mamil. Už jednou jsem takhle jela. Nechci, aby se to opakovalo. Prosím."

"Aranel… Jsi stejně tvrdohlavá, jako Ari." usmál jsem se, "Nikdy mě neposlechla." objal jsem ji, "Ale i tak pojedeš za Fronem."

"Ale…

"Je to pro tvoje bezpečí. Rdane, už vyrazte."

"Heru…" snažila se ještě o odpor.

"Aranel, neříkej mi heru. Mám tě rád." pohlédl jsem jí do očí a pohladil po tváři. Naposledy jsem se na ni usmál. S pomocí Lutena jsem poskládal mapu, dal ji do sedlové brašny a vyskočil do sedla. Naposledy jsem se podíval na Aranel a společně s Lutenem vyrazil na západ.