Velká bolest

Trochu delší díl, ale snad o to zajímavější a poutavější. Tady začíná slaďák. Ber se možná konečně vyjádří. A teď už to nechám na Berovi...

Vaše Vanimaré

Znovu jsem ji spatřil mezi ostatními účastníky slavnosti. Chvíli se bavila s Fronem, pak ale Fron s Jarin odešel tancovat a Ari osaměla.

"Jste tu sama, slečno?" oslovil jsem ji. Trochu se lekla.

"Zatím ano, ale mám tu domluvenou schůzku." odpověděla.

"Jak víte, že mi můžete věřit?"

"Nevím, proč se ptáte?"

"Ještě jste se neotočila."

"Je tu hodně osob na to, abyste si něco dovolil."

"Opravdu? Mohl bych vás odvést někam pryč." přistoupil jsem až k ní, "Mohu tě požádat o tanec?"

"Zkus to." otočil se ke mně čelem a usmála se. Pohladil jsem ji po tváři.

"Dneska ti to moc sluší." řekl jsem. Plynule jsme se přesunuli mezi tančící páry. Hleděli jsme si navzájem do očí. Tancovali jsme několik skladeb.

"Máš hlad?" zeptal jsem se.

"Trochu." odpověděla.

"Tak pojď." vedl jsem ji mezi tanečníky ke stolům. Podal jsem jí misku ovoce a sklenici vody.

"Ari, tady jsi." oslovil Fron Ari.

"Co se děje, že jsi mě hledal?" zeptala se.

"Sháněl tě Jek."

"Proč?"

"Friinin tancuje s bratrem. Chtěl tě provést po parketu, ale asi to prvně udělám já." usmál se. Pak se otočil na mě, "Bere, doufám, že dovolíš."

"Jistě." odpověděl jsem. Fron odváděl Ari mezi tanečníky. Postál jsem na kraji parketu s Jarin.

Po jednom tanci se vrátili.

"Ari, tady jsi." oslovil Ari pro změnu Jek.

"Hledal jsi mě?" zeptala se Ari.

"Ano, chtěl jsem tě provést po parketu jako první, ale Fron mě předběhl."

"A tobě to moc vadí, že?" usmála se Ari.

"Trochu, ale to je jedno. Provedu tě teďka. Dovolíš, Bere?"

"Ano." dlouze jsem se jí zadíval do očí. Pak se mi ztratila mezi tanečníky. Pozoroval jsem ostatní tanečníky a občas i Ari, když jsem ji zahlédl. Všechno probíhalo bez problémů.

"Útočí, skřeti zaútočili." zakřičel někdo. Pohlédli jsme všichni jedním směrem, ze kterého vyběhl jeden strážce lesa. Za chvíli se vedle něj objevil můj otec. Chvíli spolu debatovali. Pak LacRen vyskočil na stůl.

"Slyšte mě. Potřebujeme všechny bojeschopné muže a ženy. Musíme bránit své domovy." vykřičel na celý zástup a zmizel mi z očí.

Kolem propukla panika. Domobrana se ji snažila trochu zmírnit a povedlo se. Běžel jsem za svým otcem. Chtěl jsem vědět podrobnosti. Chvíli jsem ho nemohl najít.

Pak jsem se dostal přímo do centra bitvy. Musel jsem bojovat. Otce jsem nenašel.

Po dlouhých minutách, možná i hodinách jsem spatřil Ari. Zdála se být nezraněná. - Jak to, že ji Fron dovolil bojovat? - blesklo mi hlavou.

"Ari." oslovil jsem ji. Vzhlédla ke mně "Jsi v pořádku?"

"Ano, ale nevím, kde je Fron a Jek." řekla mi.

Měla v očích velký strach, ne o sebe, ale o své bratry.

"Najdeme je." snažil jsem se ji utěšit.

Podal jsem ji ruku a společně jsme začali procházet bojiště. Bojovalo se už jen na několika místech. Protivníků asi moc nebylo. Mezi zraněnými pobíhali léčitelé, mezi nimi i moje sestra. Držel jsem Ari za ruku, byla naživu, nezraněná a to bylo pro mě důležité.

"Ne." vydechla, "Frone." křikla.

Chvíli na to vyklouzla její ruka z mé a utíkala za Fronem. Fron se postavil a otočil se k nám.

"Ari." oslovil ji. V jeho tváři byla veliká bolest nad ztrátou. Tu bolest jsem znal. Cítil jsem ji, když mi zemřeli v náručí dva mladší sourozenci. Bratr a sestra. Chvíli si povídali.

Stál jsem opodál, nechtěl jsem je rušit. Nebylo vhodné, abych byl blíže, než jsem teď. Objali se.

Po chvíli se Ari od Frona oprostila a pohlédla za něj. Nakonec jej opustila a přispěchala k Jekovi. Chytila jej za ruku, hladila jej po tváři. Jek se jí snažil ještě něco říct, ale pravděpodobně nedokončil. Zemřel Ari v náručí.

Možná ještě prohodila s Fronem nějaké slovo, ale já jsem nic neslyšel. Pak se najednou prudce zvedla a začala utíkat. Chtěla utéct realitě.

"Ari!" křikl za ní Fron a chtěl ji následovat. Zastavil jsem ho.

"Postarej se o Jekovu památku. Já ji najdu." řekl jsem mu.

"Ať se jí nic nestane, prosím. Nedokázal bych unést další bolest."

"Pokusím se." přitakal jsem mu a rozběhl se za Ari.

Okolo mě padla tma, chvíli mi trvalo, než si mé oči zvykly na větší šero. Sníh ležící na zemi mi aspoň trochu poskytoval světlo a hlavně směr, kudy Ari utíkala.

Najednou jsem ji spatřil. Kolem ní byla tlupa skřetů. Najednou upadla. - Vstaň. - povzbuzoval jsem ji, když jsem dobíhal ke skupině.

"Ari vstaň, prosím." zakřičel jsem.

Poslechla mě, aspoň dneska mě poslechla. Ocitl jsem se s ní uprostřed skřetů a bojovali jsme bok po boku. Na život a na smrt. Začali ustupovat. Nakonec utekli, nenásledovali jsme je.

"Ari, jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

"Bere, běž pryč." řekla mi. Z jejího hlasu byla znát její bolest nad smrtí jejího bratra a matky. Teď jsem nechtěl odejít, nebyl bych schopen ji tu nechat samotnou.

"Ari, prosím." položil jsem ji ruce na ramena.

"Nech mě samotnou."

"To nemůžu."

"Proč?" otočila se ke mně čelem, "Proč tu vůbec jsi. Měl by tu být Fron nebo Jek…" zarazila se, zbytek nedořekla.

"Jek tu místo mě stát už nikdy nebude, Ari. Promiň."

"Díky za připomenutí." odsekla mi.

"Ari, nenechám tě tu samotnou. Les je plný nepřátel."

"No a co? Bere, Nech mě tu umřít." křičela na mě. Chápal jsem ji. Já jsem na své okolí byl stejně nepříčetný, když jsem prožíval něco podobného.

"To nemůžu." odmlčel jsem se, "A ani nechci."

"Proč?" zeptala se mírněji.

"Ari, už se ti to snažím říct dlouho, ale vždycky jsi utekla. Možná ti něco naznačoval Fron. Ari, já…"

"Bere, já……chci být sama." řekla mírně, "Prosím odejdi." zlost z ní trochu vyprchala.

"Neodejdu, dokud ti to neřeknu." zahleděl jsem se jí do očí, což ji většinou velmi uklidnilo.

"Ale…" nadechla se k odporu. Umlčel jsem ji prstem na rtech.

"Mlč, prosím, ještě chvíli." řekl jsem, "Ari několikrát jsem ti říkal, že mám slabost pro jednu osobu. Tu osobu dobře znáš a je tu se mnou."

Zmateně se rozhlédla kolem nás.

"Nikdo jiný tu…" znovu jsem ji umlčel.

"Ari, já ti to snad nikdy nedopovím. Ta osoba jsi ty."

Zhypnotizovaně na mě hleděla. Pak sklonila hlavu.

"Ari." nadzdvihl jsem ji bradu, aby se mi dívala do očí. Pro mě tato chvíle byla důležitá. "Melinye lë." setřel jsem ji slzy, které neudržela. "Miluju tě, Ari." zopakoval jsem to ještě jednou, abych ji ujistil.

Pak jsem se sklonil a něžně ji políbil. Opětovala mi polibek. Rukama mě objala kolem krku. Hladil jsem ji po tváři. Nadzdvihl jsem ji, abychom si byli blíž. Pohladila mě. Když jsme toho na chvíli nechali, dívali jsme se navzájem do očí. Ty její byly krásné, i když byly uplakané. Setřel jsem jí slzy.

"Neplakej." pošeptal jsem jí.

"No toto, dvě hrdličky se objímají a já se jen dívám. Nechceš mě taky obejmout Ari?" ozvalo se přede mnou. Ari se otočila.

Věděl jsem, kdo promluvil. Nebylo ho ale vidět. Okolo nás byl kruh skřetů. Ari se na mě podívala, nestihl jsem jí odpovědět, že jsem ten hlas slyšel také a museli jsme tasit a znovu bojovat.

Sledoval jsem Ari vedle sebe. Věděl jsem, že je dobrá šermířka, ale protrpěné chvíle se na ní podepsaly. Byla viditelně unavená. Sotva se držela na nohou.

"Ari, běž se někam schovat. Jsi unavená." křikl jsem na ni během boje.

"Nenechám tě tu." odpověděla mi.

"Ari, prosím." byl jsem zoufalý, nechtěl jsem ji ztratit.

Na chvíli jsme na sebe pohlédli.

"Ari."

Podvolila se mi. Snažila se dostat z obklíčení. Nakonec se jí to podařilo, snažil jsem se veškerou pozornost skřetů upoutat na sebe. Ari se dostala z obklíčení a utíkala pryč. Za chvíli jsem ji ztratil z očí.

Zbavil jsem se posledních skřetů a šel jsem hledat Ari.

"TY VRAHU!" zakřičela Ari. Snažil jsem se jít po hlase, ale brzy jsem ztratil orientaci.

"Ari?" zakřičel jsem.

"POMOOOOC!" ozvalo se. Křik byl náhle utnut.

"Ari, kde jsi?" volal jsem naléhavěji.

"TA……" zaznělo a pak už bylo ticho.

"Ari, prosím odpověz." volal jsem.

Odpověď nebyla žádná. Pokračoval jsem v původním směru, odkud jsem ji slyšel naposledy.

"Ari." znovu jsem zavolal.

"POMOOOC!" ozvalo se kousek ode mě.

"Ari." znovu jsem zavolal její jméno.

"Ty mrcho jedna." slyšel jsem Hwestu.

Našel jsem ji. Celé to hledání mi připadalo jako věčnost, i když uběhlo asi jen několik málo sekund. Hwestu se mi podařilo odehnat. Teď doufám, že včas.

Ari byla v bezvědomí. Pozorně jsem se rozhlédl, zda na mě nečíhá nějaký protivník. Nejspíš všichni utekli, když utekl Hwesta.

Vzal jsem Ari do náruče. Snažil jsem se zjistit, zda neutrpěla nějaké zranění. Pohledem jsem nic nezjistil. Abych ji probudil, něžně jsem ji políbil. Přiletěla mi facka.

"Au." ozval jsem se. "Ari." oslovil jsem ji.

I když trochu bolestivě, dala mi najevo, že je při vědomí. Když jsem spatřil její krásné oči, usmál jsem se.

"Promiň." pohladila mě po tváři. Chytil jsem ji za ruku a políbil ji do dlaně.

"Jsem rád, že jsi vzhůru. Jsi schopná jít? Fron si bude dělat starosti." pomohl jsem jí vstát.

"Možná." odpověděla.

Trochu se jí zamotala hlava, tak jsem ji přidržel.

"Můžu tě ještě o něco požádat?"

"Ano, cokoliv." odpověděl jsem jí, nadzdvihl bradu a setřel slzy, které se rozkutálely po tvářích.

"Neříkej to Fronovi, prosím." tázavě jsem se na ni podíval, "Nechci mu přidělávat starosti."

"Dobře." pohladil jsem ji, "Vrátíme se do města." objal jsem ji kolem ramen a společně jsme vykročili k městu.

Byla unavená, několikrát klopýtla.

"Ari, mám tě nést?" nabídl jsem jí.

"Ne, to je dobré."

"Ari, jsi unavená."

"Není to…" klopýtla, "…tak strašné."

Vzal jsem ji i přes její protesty do náruče.

"Víš, že mi nemůžeš lhát."

"Vážně mi nic není."

"Ari, nech si pro jednou pomoci" podíval jsem se jí zblízka do očí.

"Ne…"

"Ari."

"Já…" umlčel jsem ji polibkem

"Spi, odnesu tě." řekl jsem.

Objala mě kolem krku, ještě jednou mě políbila a já vykročil směrem k městu. Ari se opřela o moje rameno a zanedlouho usnula. Odnesl jsem ji do svého pokoje. Hleděl jsem na ni, hlídal jsem její často neklidný spánek.

Ráno jsem ji na chvíli opustil. Šel jsem do kuchyně pro snídani. Otec nemusí vědět, že je Ari u mě. Zvlášť tehdy, když si myslí, že se ožením s Draen.