Prvorozený

Takové malé, štědrovečerní překvapení. Rozhodla jsem se zveřejnit první z dodatků s ilustrací. Více v celém článku.

První z dokončených dodatků. Jen si nejsem vůbec jistá, jak popsat Ariin porod. Snad je to aspoň trochu realistické. Za jakékoliv podněty, připomínky a kritiku budu vděčná.

Vaše Vanimaré

Konečně jsem vyležela své poslední zranění, které mi způsobila Draen. Od té doby jsem o ní neslyšela a ani jsem po setkání s ní netoužila. Uplynulo asi čtyřicet týdnů, co mi Aca s úsměvem oznámila, že čekám dítě. Tehdy mě to dost šokovalo. Těšila jsem se a zároveň jsem měla nepředstavitelný strach.

Ber mi byl oporou. I jeho otec LacRen se mi snažil ulehčit život. Snažil se Bera neposílat na nebezpečné výpravy. Na každé procházce, na kterou jsem se vydala, jsem byla bedlivě sledována. Ber už nechtěl riskovat mé zdraví.

Dnes mě na procházce doprovází sám. I když máme dostatek soukromí, stále cítím, že jsme oba sledováni členy domobrany.

"Nejsi unavená?" zeptal se mě po dvou hodinách procházky.

"Ani ne." usmála jsem se. Termín porodu mám až za několik dní.

"Napsal ti Fron?"

"Ano, včera dorazil posel. Jarin se vzpamatovala z porodu a obě se mají čile k světu. Hlavně Sunka. Fron je šťastný a to je pro mě důležité. Mám mu napsat, jakmile porodím. Těší se, až bude strýc. Já se jen bojím…" odmlčela jsem se.

"Čehopak se bojíš?"

"Jarin měla nějaké komplikace. Bojím se porodu. Bojím se, že nejsem připravená. Co když to nezvládnu?" zastavila jsem se pohlédla Berovi do očí.

"Zvládneš to. Spolu to zvládneme, jako všechno, čím jsme museli projít." usmál se, "Navíc u tebe bude Aca. O to se postarám. Nemáš se čeho bát."

"A ty? Budeš se mnou?" zeptala jsem se opatrně.

"Samozřejmě." objal mě. "Neopustím tě."

"Děkuji." Mlčky jsme pokračovali v procházce.

Začínala jsem pociťovat bolest v zádech. Zatím byla nepatrná, ale stupňovala se. Snažila jsem se ji nevnímat. Pak to začalo. Zastavila jsem se.

"Ari? Co se děje?"

"To nevím. Bolí mě v zádech a…" pak přišel nával bolesti břicha. Neudržela jsem se na nohách a klesla k zemi. Ber mě vzal do náruče a šel. Tušila jsem, kam mě nesl. Nevnímala jsem okolí.

"Ari, hlavně dýchej."

Vešel do domu Aci a zamířil si to rovnou do patra. Pokoj už jsem znala. Tenkrát jsem se tam léčila ze zranění z Mornabandu. Položil mě na postel.

"Počkej chvíli. Zavolám Acu. Nikam nechoď." políbil mě na čelo.

"Nemám v plánu teď vstávat a někam jít." Ber odešel. Na mě opět přišel nával bolesti. Ber se za chvíli vrátil i s Acou.

"Jak dlouho jste Ari v tomto stavu bolestí?" zeptala se mě Aca.

"Nevím…"odpověděla jsem, "Co se to se mnou děje?"

"Myslím, že přišel lúmerya. Hlavně buďte v klidu a dýchejte."

"Ari, to zvládneš. Spolu to zvládneme." oslovil mě Ber.

"Bere, prosím tě, přines vodu. Ari, budete dělat přesně to, co vám budu říkat. Pokud to budete dělat, tak se nic nemůže stát." Ber se vrátil. Aca mu řekla, kam tu vodu potřebuje. "Běž za ní. Teď tě bude potřebovat víc než kdy dřív." pohlédla mu do očí. "A vezmi si židli. Nejspíš to bude delší chvíli trvat."

"Udělej všechno, co bude v tvých silách."

"Zklamala jsem tě někdy?"

"Ne." Ber se obrátil ke mně. Aca si mezitím umyla ruce.

"Tak Ari, podíváme se, jak to vypadá." oslovila mě a pomohla mi z šatů. Spodní šaty vyhrnula nad kolena. Ber mě držel za ruku. Přestala jsem vnímat čas. Moc jsem nevnímala ani Bera a Acu.

"Nezvládnu to…" říkala jsem pořád dokola.

"Bere, vezmi ji do náruče."

"Cože?"

"Sedni si za ni a objímej ji. Pomůže jí to. Věř mi." Ber se ocitl za mnou. Držel mě za obě ruce. Nevnímala jsem čas. Vnímala jsem jen Berovu velmi blízkou přítomnost. Uklidňovalo mě to. Pak přišla znovu bolest. Sevřela jsem Berovi ruce.

"Ari, zvládneme to. Vydrž… Melinye lë." Nevím, kolik uplynulo času. Začala jsem pociťovat velkou únavu. Aca mě stále instruovala, co mám dělat.

"Bere, já už nemůžu…" křičela jsem.

"Ari, vydrž. Ještě chvíli. Prosím." hladil mě po vlasech. Znovu jsem pocítila bolest.

"Ari, zatlačte." oslovila mě Aca. Poslechla jsem. Dala jsem do toho všechno. Už jsem to chtěla mít za sebou. Byla jsem k smrti unavená. Ber mě stále pevně držel, i když jej to také muselo bolet. Drtila jsem mu ruce. Otřel mi zpocené čelo.

"Melinye lë, Ari."

"Ari, naposledy." ozvala se Aca. Zabrala jsem ze všech sil. Náhle bolest přešla a ozval se dětský pláč. Svalila jsem se na Bera.

"Máte syna, Ari." usmívala se Aca a podala mi mého prvorozeného syna. Přivinula jsem ho na svou hruď. Začaly mi téct slzy. Pocítila jsem nával štěstí.

"Vidíš to, Ari. Zvládla jsi to." řekl Ber a políbil mě do vlasů.

"Děkuji." vydechla jsem. Ber mi nadzdvihl hlavu, pohlédli jsme si navzájem do očí. Dlouze mě políbil.

"Melinye lë, Ari." zopakoval ještě jednou. Objal mě. Ještě jednou jsem pohlédla na svého prvorozeného syna. Spokojeně mi usnul v náručí. Byla jsem unavená. Opřela jsem se o Bera a sama se poddala posilujícímu spánku.