Cesta na sever

Ber najde Ari ve stáji. Rád by šel s Ari bruslit a trávil s ní celý den, ale není mu přáno. Je vyslán na výpravu. Dál to nechám na Berovi... Jako vždy.

Vaše Vanimaré

"Ari?" oslovil jsem ji. Ohlédla se.

"Jak víš, že jsem tady?" zeptala se.

"Asi šestý smysl. Ne, to ne, řekla mi to tvá matka."

"Našel sis spiklence?"

"Dalo by se říct, že ano." došel jsem k ní.

"Čekala jsem, že přijdeš až odpoledne." řekla.

"Odpoledne tu už pravděpodobně nebudu. Jakožto člen domobrany jsem poslán na sever, kam se odebrala armáda Maura."

"Spíše to, co z ní zbylo. Ten zbytek byl rozprášen." řekla na moje oznámení.

"Ari, mají nového velitele." chytil jsem ji za ramena, "Sjednotil je. Zatím monitorujeme jejich pohyb, ale…."

"Kdo je vede?" skočila mi do řeči.

"Zatím to nevíme. Právě to se hlídky snaží zjistit."

"Je to nebezpečné?" zeptala se po chvíli a sklonila hlavu.

"Ava aista, nic se mi nestane." nadzdvihl jsem ji bradu.

"Nechci, abys umřel." řekla hledíc mi do očí. Objal jsem ji.

"Ari, ava aista." políbil jsem ji do vlasů, "Půjdeme se projít?"

"Jo." vykroutila se z mého objetí, "Promiň."

"Neomlouvej se." opustili jsme dům. Zamířil jsem si to oklikou k jezeru.

"Nechtěl jsi jít bruslit?" zeptala se mě.

"Však jsme za chvíli u jezera." odpověděl jsem s úsměvem. Posadili jsme se na lavičku a pomohl jsem Ari do bruslí. Za chvíli jsme se proháněli po ledě.

"Zkus váhu." pobídl jsem ji.

"Cože?" nechápavě se na mě podívala.

"Jinak řečeno, jízda po jedné noze. Sleduj." rozjel jsem se.

Trochu váhavě jsem přenesl váhu na pravou nohu, levou jsem zanožil a roztáhl ruce. K mé smůle jsem najel na nějaký hrb, který mě vychýlil z rovnováhy. Zakolísal jsem, ale ustál jsem to. Za jízdy jsem se otočil k Ari čelem a usmál jsem se. Najel jsem na další nerovnost a tentokrát jsem to neustál. Dopadl jsem tvrdě na led. Ari se začala smát a dojela ke mně.

"To je tak, když se někdo předvádí." řekla mi se smíchem.

"Tak tohle bolelo." třel jsem si bolestivá místa. Natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla na nohy. S ďábelským plánem jsem přijal. Strhnul jsem ji k sobě na led.

"Že se vždycky necháš nachytat." sklonil jsem se nad ni.

"Taky si říkám." řekla a chytila se za hlavu.

"Ari, co se stalo?" zarazil jsem se.

"Nic…"

"Ari?" nenechal jsem ji domluvit.

"Dopadla jsem trochu tvrdě na hlavu. Budu v pořádku."

"Opravdu?" zeptal jsem se a vstával z ledu.

"Ano." odpověděla. Pomohl jsem jí vstát.

"Omlouvám se Ari. Nechtěl jsem ti ublížit."

"Já vím."

"Tak pojď. Za chvíli je čas na oběd a pak…."

"Neříkej to." zarazila mě uprostřed slova, "Jak dlouho budeš pryč?"

"Jen do zítřka do večera." objal jsem ji kolem ramen. Došli jsme na lavičku, přezuli se a zamířili zpět do města. Doprovodil jsem ji domů

"Ari." oslovil jsem ji a postavil se čelem k ní, "Já…"

"Opatruj se." řekla jen a odešla. Chvíli jsem stál a doufal, že se z této výpravy vrátím v pořádku. Zklamaně jsem se otočil k domu zády a šel se připravit.

Hodinu po poledni jsem s eskortou vyrazil na sever. Severní Bašta byla ohrožována skřety. Měli jsme posílit zdejší posádku.

Večer jsem se hlásil u velitele.

"Mára undómë." pozdravil jsem.

"Mára undómë, arjon. Hara LacRen posílá své nejlepší."

"Je třeba ochránit náš lid." odpověděl jsem mu.

"Je třeba hned vyrazit. Vím, že jste unaveni, ale tato věc nesnese odkladu. Na sever od nás je ještě jedna rodina v obležení skřetů. Měl by se tam nacházet i jejich velitel. Je třeba ho najít a zajmout. Potřebujeme už konečně vědět, kdo nás neustále ohrožuje. Ztratil jsem za poslední týden dvacet mužů."

"Dobře. Jen napojíme koně a vyrazíme." vojensky jsme se pozdravili a já se vrátil ke svým lidem.

Do půlnoci jsme byli v sedlech. Dům jsme bohužel našli v troskách. Všichni byli pobiti. Přijeli jsme pozdě. Mrtvé jsme pohřbili a odjeli. V Severní Baště jsme podali hlášení a vraceli se zpět do Esgorenu. Chtěl jsem být u Ari co nejdříve.

Hnal jsem koně i své vojáky. Odpoledne jsme se objevili u hřiště. Musel jsem ale prvně podat hlášení. Jen jsem se zběžně rozhlédl a zamířil k paláci.

U paláce jsme sesedli. Rdane na nás čekal. Odvedl mě rovnou k otci.

"Tak jak to dopadlo?" zeptal se mě cestou.

"Špatně. Přijeli jsme pozdě. Pokud to takhle bude pokračovat dál, za chvíli jsou tady."

Zastavili jsme u dveří do pracovny mého otce. Zaklepal jsem a čekal na vyzvání.

"Mára rë." pozdravil jsem. Otec neodpověděl. "Výprava bohužel nedopadla podle našich představ. Přijeli jsme pozdě."

"A co velitel skřetů?" zajímal se.

"Když jsme dojeli na místo, nikdo tam už nebyl. Byl to rychlý výpad na jih. Celá rodina byla mrtvá, když jsme přijeli a stopy po skřetech nečitelné. Rozprchli se snad do všech stran. Hledali bychom je celý týden a stejně bychom je nenašli."

"Měl ses o to aspoň pokusit."

"Byly bychom bez šance je najít. Spíš by oni našli nás a v tom případě bych už tady nestál a nemluvil s Tebou."

"Dobře. Běž si odpočinout."

Poklonil jsem se a odcházel.

"A doufám." zastavil mě atar ještě, "Že se podobná situace nebude opakovat. Nemůžeme si dovolit další chyby."

"V tomto případě už jsme nemohli nijak zasáhnout, snad to chápeš atar." pozdravil jsem ho a bez ohlédnutí jsem opustil místnost. Rdane mě následoval. Začínal jsem se podivovat nad otcovou lhostejností ke mně a ke svým lidem.

Vyšel jsem z paláce. Koně mi neodsedlali, nechtěl jsem. Sedl jsem na něj a hnal ho k hřišti.

Z diváků soutěže vyběhla moje sestra. Ještě za jízdy jsem seskočil a políbil ji.

"Bere, jsem ráda, že jsi zdravý."

"Aco, měli jsme štěstí. Ale jiní to štěstí neměli."

"Kolik je zraněných."

"Nikdo. Nenapadli nás, ani jsme je neviděli. Ale ta rodina je mrtvá. Kde je Ari?"

"Účastní se hry. Pojď se podívat."

Objal jsem ji kolem ramen a společně jsme šli ke hříšti. Hledal jsem Ari, ale viděl jsem jen Frona. Pocítil jsem zklamání.

"Před chvílí tu byla." řekla mi Aca.

Hra skončila vítězstvím červeného družstva. Zamával jsem na Frona. Přišel k nám.

"Mára undómë." pozdravil nás.

"Mára undómë, kde je Ari?" zeptal jsem se přímo.

"Před chvílí tu byla a pak beze slova odešla. Nevím, co se s ní stalo." pokrčil Fron rameny, "Když vás spatřila, jak se vracíte, tak zajásala, ale co se stalo potom, nevím."

"Děkuji, Frone." odpověděl jsem mu a odešel. Byl jsem příliš unavený. Nasedl jsem na koně, Acu jsem si posadil za sebe a jeli jsme společně k paláci.

"Netrap se, Bere. Potkáte se a promluvíte si."

"V to doufám. Jinak nevím, co bych dělal."

"Tak už běž odpočívat. Zasloužíš si to." seskočila, poklepala mě po noze a vešla do svého domu. Já jsem zamířil do stájí. Odsedlal jsem koně, v lázni se umyl a šel rovnou do postele. Cítil jsem se sám.