Překvapení

Ber tráví další den po boku Ari. Vyjeli si do polí a večer navštívili pro Ari zcela nečekané místo. Dále nechám povídat Bera. Od toho se tu objevuje....

Vaše Vanimaré

Brzy ráno jsem vstal a šel do stáje postarat se o svého koně. Cestou jsem potkal Frona. Taky mířil do stáje.

"Jak dlouho jste oslavovali?"

"Moc dlouho ne. Tak hodinu po tom, co jsi odešel."

Došli jsme do stáje a věnovali se koním.

"Mára arin." do stáje vešla Ari.

"Mára arin." odpověděli jsme jí.

"Jak ses vyspala?" zeptal se Fron.

"Ušlo to, rozhodně lepší jak ve stáji." pousmála se Ari a pokračovala uličkou ke svému koni.

"Stýská se ti po volnosti, že?" promluvila ke koni, "Však se brzy dočkáš, neboj se." vrhla se do jeho očisty.

"Kdo byl včera ve tvém pokoji. Co myslíš?" zeptal jsem se. Ari se lehce lekla.

"Nevím, neviděla jsem ho. Jen jsem někoho v pokoji cítila." pokračovala v očistě koně. Pozoroval jsem ji. Po hodině začala sklízet kartáče.

"Chceš se projet?" zeptal jsem se. Ari se na chvíli zarazila.

"Jo, jela bych někam." uložila poslední kartáče do bedny. "Ale prvně se najím, protože jsem nesnídala."

Společně jsme opustili stáje a zamířili do hlavního křídla paláce. Stihli jsme akorát oběd.

Dvě hodiny po poledni jsme vyrazili. Propletli jsme se uličkami města a vyrazili na širé pláně v okolí města. Vyjel s námi i Fron s Jarin. Doprovázel jsem Ari. Nesnažil jsem se navázat kontakt. Po hodině začalo pršet.

"Ari." probral jsem ji ze zamyšlení…

"Co se děje?" zeptala se mě.

"Vracíme se, začíná pršet." řekl jsem.

Ari se ohlédla, Fron s Jarin už směřovali k městu.

"Jo, jasně." Ari otočila koně a směřovala k městu. Viditelně se opět ponořila do svých myšlenek. Rozpršelo se. Přehodili jsme si přes hlavy kápě. A pobídli koně to trysku. Do města jsme přijeli celí mokří. Ari se začala viditelně třást, ale odmítala se jít převléct.

"Ari, to nech na podkoních. Určitě se o něj dobře postarají." snažil jsem se.

"Co je to za novoty?"

"To je docela normální. Tady jsi host……"

"Tak se podle toho chovej. To už znám." skočila mi do řeči.

"To jsem říct nechtěl."

"Tak něco podobného." odsekla mi.

"Tady to můžeš nechat na někom jiném. Nemusíš se starat. Pokud se nevysvlečeš, tak nastydneš." domlouval jsem jí.

"Ty jsi snad horší než Fron." vyjela na mě, "Nemyslíš, že to trochu přeháníš?" otočila se a odcházela.

"Ari, záleží mi na tobě, počkej chvíli." opustila stáje.

Po chvíli jsem ji následoval. V pokoji jsem se převlékl. Vyrazil jsem do chodeb. Potkával jsem celkem mnoho lidí. V jedné chodbě jsem nikoho nepotkal. Na vzdáleném okně jsem si všiml postavy. Když jsem přišel blíž, poznal jsem v ní Ari.

"Ari?" oslovil jsem ji. Nereagovala.

Kolem už byla tma. Přehodil jsem si její ruku přes hlavu a vzal ji do náruče.

"To sis zase vybrala místo na spaní." nesl jsem ji pryč od chladného okna.

"Kam mě neseš?" ozvala se Ari. Lekl jsem se, myslel jsem, že spí.

"Ari, já myslel, že spíš?"

"Trochu jsi mě vzbudil svým příchodem, ale to nevadí. Můžeš mě postavit na zem?" zaskočila mě. Zaraženě jsem ji postavil na zem. Bok po boku jsme kráčeli ztemnělou chodbou.

"Nevíš, kdy se vracíme domů?" zeptal jsem se.

"Nevím. Fron se mi se svými plány nesvěřuje. Já se přizpůsobím jeho rozhodnutí. Proč to potřebuješ vědět?"

"Jen jestli mám na zítřek vytvářet nějaký plán či ne." mrknul jsem na ni.

"Co máš v plánu?" pousmála se.

"Zatím nic. Právě proto se ptám, jestli nemá Fron něco v plánu."

"Tak se ho zeptej, jde proti nám." řekla mi.

"Mára undómë." pozdravil nás Fron.

"Mára undómë. Máme drobný dotaz. Teda já ne, ale Ber." posmála se Ari.

"No tak povídejte. Probereme to u večeře." přidal se k nám. Společně jsme došli do jídelny.

Po večeři Ari zmizela. Vrátil jsem se do pokoje. Pak mě napadlo, že bych mohl Ari ukázat pohled na město v noci z nejvyšší věže. Vyšel jsem na chodbu a zamířil k jejímu pokoji.

Zaklepal jsem Ari na dveře.

"Dále." ozvalo se zvnitřku. Pomalu jsem otevřel. Ari seděla u stolu a listovala v knize. Potichu jsem se přiblížil a zakryl jí oči.

"Zkus hádat." zašeptal jsem jí do ucha.

"Nevím." odpověděla mi.

"Nevzdávej se tak lehce, Ari. Zkus to." pobídl jsem ji. Usmála se. Prsty začala ohledávat mé ruce, které zakrývaly její krásné oči.

"Ber?" zeptala se. Vrátil jsem jí zrak.

"Jak to víš?" skrčil jsem se vedle její židle.

"Příště nemluv." poradila mi.

"Dobře. Chceš něco vidět?"

"A co?"

"To je překvapení. Jdeme?" nastavil jsem jí ruku.

"Jsem pro každou špatnost, takže ano." přijala mou ruku a vstala od stolu. "Tak veď." pobídla mě. Usmál jsem se. Vedl jsem ji dlouhou cestou. Pak jsem si všiml, že jde pouze v tenké noční košili. Ukecala mě k tomu, abychom pokračovali v cestě.

"Když ti bude zima, tak řekni." žádal jsem. Jen kývla hlavou. Za chvíli jsem se znovu zastavil.

"Promiň, ale je to překvapení." podíval jsem se na ni a zavázal jí oči.

"A jak teď půjdu?" zeptala se.

"To nebudeš muset." odpověděl jsem. Otevřel jsem dveře. Vzal jsem ji kolem ramen a podrazil jí nohy.

"Co se děje?"

"Říkal jsem ti, že nebudeš muset jít." usmál jsem se. Vešel jsem s Ari v náručí na schodiště.

"Kam to jdeme?" usmála se.

"Nech se překvapit." řekl jsem. Zbytek cesty jsem mlčel a ani Ari se na nic neptala. Když jsem vystoupal až nahoru, kam jsem chtěl, postavil jsem Ari na nohy. "Chvíli počkej." otevřel jsem dveře.

"Už mě nenapínej." žádala. Neodpověděl jsem. Vzal jsem ji za ruce a vedl na ochoz.

"Kam jsi mě to dovedl." stále se vyptávala. Neodpověděl jsem, ale sundal jsem jí šátek z očí. Zůstala zaraženě stát.

"To je nádhera." vydechla. Podíval jsem se na ni, došla k zábradlí a pohlédla dolů.

Došel jsem těsně k ní a položil ji ruce na ramena.

"Ari?" oslovil jsem ji. "Není ti zima?" zeptal jsem se, "Celá se třeseš."

"To je dobrý." odpověděla. Přehodil jsem přes ni svůj plášť. Stále jsem měl ruce na jejích ramenech. Opřela se o mě. Objal jsem ji kolem pasu a políbil ji do vlasů. Užíval jsem si její blízkost. Měla zvláštní náladu.

"Půjdeme?" prolomila ticho.

"Tak pojď." objal jsem ji kolem ramen. Otočili jsme se zády k osvětlenému městu a vešli na schodiště věže. Zavřel jsem dveře a ocitli jsme se ve tmě.

"Dávej pozor." varoval jsem ji. Zajistil jsem dveře a do něčeho jsem narazil. Něco spadlo na schody.

"Ari?" křikl jsem za ní, "Není ti nic?"

"Ne…dopadla jsem celkem dobře." odpověděla.

"Kde jsi?" zeptal jsem se.

"O tři schody níž, než jsem byla předtím." zněla odpověď.

"Tak jdeme." řekl jsem, když jsem ji našel, "Hlavně už prosím tě nepadej." postupovali jsme dolů.

Na osvětlené chodbě jsme postupovali rychleji. Pak jsme potkali stráž. Všechno jsem vyřídil, proč se pohybujeme v tuto dobu po paláci. Pak jsme spokojeně pokračovali. Ari vedle mě začala kulhat.

"Ari?" oslovil jsem ji.

"Nic se neděje." odpověděla mi.

"Ještě jsem se na nic neptal." vzal jsem ji do náruče.

"Co to děláš?" lekla se.

"Co se ti stalo?"

"Nic." zapírala. Posadil jsem ji na parapet nejbližšího okna a zblízka se jí podíval do očí.

"Ari, řekni, co se stalo?"

"Nic…"

"Ari, já poznám, že tě něco bolí."

"Asi jsem si podvrtla kotník, nic to není."

"Ale bolí to."

"Zažila jsem i horší."

"Který to je."

"Levý. Nic to není." snažila se mě odradit od prohlídky její nohy. Nedal jsem se. Prohlédl jsem celý kotník.

"Kosti jsou v pořádku a na svém místě. Asi sis jen natáhla šlachy."

"Jsem ti říkala, že to nic není."

"To si myslíš. Jdeme." znovu jsem ji vzal do náruče a odnesl ji do jejího pokoje. Posadil jsem ji na postel.

"Chvilku počkej." odcházel jsem.

"Prosím tě, neříkej to Fronovi ani Jekovi." žádala mě.

"Dobře. Jdu pro obinadlo. Nestoupej na tu nohu. Jen doufám, že moc neotekla." opustil jsem její pokoj. Ze svého batohu jsem vytáhl obinadlo a vrátil se k Ari. Mezitím usnula. Zavázal jsem jí kotník, svlékl z pláště a uložil do postele. Naposledy jsem se na ni podíval a odešel spát.