Přeskočila jsem až do bitvy. Ber bojuje a doufá, že je Ari v pořádku. Pak ji spatří. Jak to všechno proběhne nechám na vyprávění Berovi.
Vaše Vanimaré
Spatřil jsem Ari jak bojuje s Hwestou. Nechtěl jsem ji rozhodit, tak jsem na ni nekřičel. Najednou se Hwesta objevil za jejími zády. Téměř okamžitě se otočila a Hwestu odzbrojila. Mluvili spolu.
"RESTALË!" zařičel Hwesta, najednou vstal a utekl směrem k nám. Ari zůstala ohromeně stát. Nemohl jsem za ní. Byla v obklíčení skřetů stejně jako já. Chvíli jsem ji nemohl sledovat.
Pak se to stalo. Na Ari vystřelil jeden z nás a neminul.
"ARI!" zakřičel jsem. Snažil jsem se k ní co nejrychleji probojovat. Povedlo se mi to. Za chvíli jsem byl u ní. Ze své tuniky jsem odřízl pruh látky a zavázal ji ruku. Šíp jsem zlomil. Překážel mi.
"Ari, vstávej. Není čas odpočívat." Snažil jsem se ji probudit.
"Vstávej." pleskal jsem ji po tvářích, "Vstávej, nebo přitvrdím."
"To už jsem někde slyšela. Mám ale jednu otázku. Jak hodláte přitvrdit?" ozvala se.
"Že ti vrazím jednu nekontrolovatelnou." odpověděl jsem ji.
"To znamená…co?"
"To bych ti neradil pocítit. Radši se vzbuď. Naši ustupují, nerad bych tě tu nechal napospas Hwestovi."
"A co se stane, když odmítnu jít?"
"Tak tě odnesu." odpověděl jsem na otázku. Pomalu mi docházela trpělivost. Vzal jsem jí z ruky meč. To ji konečně probudilo. Podívala se mi do očí.
"Tohle ti nedaruju." řekla s bolestným výrazem ve tváři.
"Jsi schopná běžet, nejhůř jít?" zeptal jsem se.
"Jak to mám vědět? Zatím jsem to nezkoušela." pomalu si sedala. Opřela se o levou ruku a s výkřikem si opět lehla. Levá ruka se jí podlomila
"Tak tohle asi nepůjde." řekl jsem. Držela se za ruku.
"I kdyby to šlo, tak ne dlouho." odpověděla. Schoval jsem svůj meč a její jsem dal za opasek.
"Jak to myslíš?" zeptal jsem se a zvedl ji ze země.
"Co to děláš?" zeptala se.
"Nesu tě odtud pryč, vadí?"
"Máme hledat Maura."
"Nejdřív potřebuješ ošetřit."
"Úkol je důležitější než moje zdraví."
"To právě že není, bez tebe to nezvládneme."
"Ale zvládnete. Když tak zasadí smrtící ránu Jek. Teď bude nejmladší."
"Osud se nedá jen tak obejít."
"Kam mě vůbec neseš?"
"Do nemocnice."
"Tam mě tak den nechají. Zase tohle všechno prodloužím. To nebyl dobrý nápad. Já už to chci mít za sebou."
"Nemáme na vybranou. Pokusím se pro to udělat co nejvíce. Už jsme skoro tam."
"Tak už mě můžeš pustit. To už dojdu."
"Ne. Já tě pustím a ty se mi uprostřed cesty zhroutíš. Na to tě znám moc dobře." nesl jsem ji dál.
Během povídání jsem šlapal do kopce. Teď jsem stanul na vrcholu. Potřeboval jsem si odpočinout. Nenesl jsem jen Ari, ta byla lehká jako pírko, ale nesl jsem její kompletní zbroj, což je několik kilogramů navíc. Posadil jsem ji na zem. Ari se zvedla. Trochu zavrávorala a opřela se o mě. Zahleděla se na bojiště.
"Kam jdeš?" zeptal jsem se.
"Podívat se, kde se bojuje." odpověděla mi. Pomalu si to zamířila zase dolů z kopce k bojišti. Naši pronikli do druhé linie. Vstal jsem a šel k Ari.
"Budeme pokračovat?" oslovil jsem ji.
"Můžeme to zkusit." odpověděla mi. Otočila se zády k bojišti a stoupala se mnou na vrchol kopce. Setmělo se. Cesta dolů byla horší než cesta nahoru. Držel jsem Ari za ruku. Několikrát jsme málem spadli.
Nad táborem nás zastavila hlídka. Ari sedla na zem.
"Kdo jste?" oslovil nás strážce.
"Jsem Ber. Přítel pana Izupy." odpověděl jsem mu.
"A co se děje? Kde je ten druhý?" ptal se strážce dál.
"To je Ari. Je zraněná." poohlédl jsem se po ní, "Ari? Můžeme pokra…?" zarazil jsem se, protože jsem ji nikde v okolí neviděl.
"Ari?"
"Hmm." ozvala se.
"Půjčte mi pochodeň. Rychle." oslovil jsem strážce. Ari jsem našel ležet kousek od nás.
"Co se děje?" zeptal jsem se. Otevřela oči.
"Já už nikam nedojdu."
"Jak to myslíš?" lekl jsem se.
"Nemám sílu."
"Jak to?" zeptal jsem se. Ari zavřela oči.
"Ari! Ari, tohle nesmíš udělat. Jsi jediná naděje. Vzchop se, prosím." pobízel jsem ji.
"Ta už asi nevstane." podotkl strážce.
"Bude muset."
"Co tady vůbec dělá?"
"Plní, spíš se snaží plnit důležitý úkol." odpověděl jsem mu. Klekl jsem si vedle Ari a snažil se ji probrat, "Izupa je v táboře?"
"Asi ano."
"Jak 'asi'? Vy nevíte, kde máte velitele?" zeptal jsem se ho podrážděně a zvedl Ari ze země, "Zaveďte mě k němu."
"Jak chcete." rezignoval strážce.
"Ari, drž se. Nesmíš umřít. Co by bez tebe dělal Fron a Jek a co já? Slyšíš? Zvládneš to."
Strážce mě vedl do tábora.
"Ari, za chvíli jsme tam. Tak to ještě chvíli vydrž." Vstoupil jsem do stanu. Nad stolem se skláněl Izupa a ošetřoval Jeka.
"Bere. Polož Ari vedle. Za chvíli jsem tam." řekl mi. Poslechl jsem. Vstoupil jsem do vedlejšího oddělení stanu a položil Ari na stůl. Sedl jsem k její hlavě. Hladil jsem ji po vlasech. Už byla v bezvědomí tak dlouho. Připadalo mi to jako věčnost.
Po chvíli vešel Izupa.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Setkala se s Hwestou. Pak Hwesta zařídil, aby na ni vystřelil jeden z našich. Naštěstí se netrefil dost dobře."
"Podívám se na to."
"Děkuji."
Izupa odstranil můj provizorní obvaz. Opatrně vytáhl zbytky šípu, ránu vyčistil a sešil. Ulevilo se mi. Pak Ari přikryl, umyl si ruce, pokynul mi, abych jej následoval. Byl jsem zvědavý, jak na tom Ari je.
"Bude v pořádku. Zastavil jsem krvácení. Ale zůstane tu až do zítřejšího večera. Potřebuje nabrat sílu." řekl mi. "Běž si odpočinout. Teď bude Ari chvíli spát."
Ulehčeně jsem odešel. Chvíli jsem seděl venku u ohně.
"Bere, pojď se mnou. Jdeme k Ari. Nesmí vstát z postele. Ztratila dost krve a je slabá. Ohlídáš ji." oslovil mě Izupa.
"Dobře." vstal jsem od ohně a následoval ho do stanu, ve kterém spala Ari. Spatřil jsem ji, jak stojí vedle lůžka, na kterém ležela. Zrovna se pustila.
"Ari." oslovil ji Izupa. Ari zvedla hlavu a ztratila rovnováhu. Rozběhl jsem se k ní. Stihl jsem ji podepřít.
"Co to blbneš?" pošeptal jsem jí do ucha.
"Snažím se co nejrychleji vrátit do boje." odpověděla mi.
"Tohle nedělej." pošeptal jsem jí. Chytil ji do náruče a vrátil na místo, kde předtím ležela.
"Kde je Fron a Jek?"
"Probírají s Izupou taktiku."
"Ale vždyť stál u vchodu."
"Šel se podívat, jestli tu netropíš hlouposti." usmál jsem se.
"Haha. Moc vtipný. Co přesně řeší?" ušklíbla se.
"Nevím, já tam nejsem."
"Tak tam jdeme." znovu vstávala.
"Ne ne. Ty tu teďka budeš hezky ležet." zatlačil jsem ji zpátky, "To máš teďka v popisu práce. Zachraňování světa je na nižší pozici." přesvědčoval jsem ji. Nevedlo se mi to.
"To si myslíš ty." odpověděla mi.
"Já si to myslím, ale ty asi ne."
"To máš pravdu. Takže já jdu a ty jsi nic neviděl." zvedala se.
"Ne ne." položil jsem jí ruce na ramena a snažil se ji donutit si znovu lehnout.
"Pusť mě." vyjela na mě.
"Ari." oslovil ji Fron.
Otočila se za hlasem. Já se otočil také. Ari toho využila, vstala a šla za Fronem.
"Ari, nemáš náhodou odpočívat?" řekl jí Fron.
"Další, kterej mi bude říkat, že mám odpočívat."
"Fakt? A kolik jich bylo?"
"Ty jsi třetí."
"Asi tu ještě den zůstaneš."
"Proč, nic mi není."
"Potřebuješ si odpočinout. Já tu taky zůstávám přes noc."
"A kde je Jek?"
"Měl drobné zranění, ale…."
"Co se mu stalo?" vyhrkla na něj Ari.
"Nic vážného."
"A kde je?" ptala se Ari dál. Její otázky neměly konce.
"Ve vedlejším oddělení stanu."
"Bezva, jdeme za ním."
"Jestli máš dovoleno někam jít?"
"Jak to mám vědět?"
"Tak jdeme, pokud to zvládneš."
"Nepodceňuj mě." usmála se Ari. Jen se usmál a oba mi zmizeli z očí. Čekal jsem, až se Ari vrátí.
Asi za deset minut se vrátila. Vypadala dost překvapeně, když mě viděla.
"Co tady ještě děláš?" zeptala se mě.
"Dostal jsem rozkaz a ten taky splním." odpověděl jsem jí, "A ten zní…"
"Nic neříkej. Je mi to jasný." odzbrojila se a zbraně si dala pod polštář.
"Už jsi dostala rozum a jdeš odpočívat?"
"Co jiného mi zbývá."
"Mára lómë."
"Mára lómë." otočila se ke mně zády a přehodila si přes ramena přikrývku. Brzy usnula.
Lehl jsem si na vedlejší lůžko a na chvíli usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat