Tak je tu opět neděle. Neděle, která ukončuje jarní prázdniny. Aspoň v Brně a okolí. A co se dělo?
V pondělí jsem byla značně nervózní. Vyhnala jsem mamku na nákup a mezi tím balením a hledáním věcí jsem šla pro obědy. Odpoledne jsem vyrazila směr Brno. A cvakla jsem si špatně lístek. Omylem jsem si cvakla o jedno políčko méně. Ale nic moc se nedělo. Stačilo vystoupit o dvě zastávky dřív, než jsem měla v plánu. Pak jsem zamířila s bráchou do Újezda a vyzvedla si spolucestujícího. Společně jsme jeli na místo odjezdu autobusu směr Itálie, Dolomity a Andalo.
Cesta tam proběhla celkem v klidu. Ani špatně mi nebylo. V Praze jsme nabrali další cestující a poslední jsme nabrali v Berouně. A pak už hurá na Rozvadov a do Německa. V Praze nám pustili film Doba ledová a pak ještě Hledá se Nemo. Možná to bylo obráceně.
Většinu cesty jsem spala a byla jsem za to ráda. I když si nejsem jistá, zda se dá v autobuse dobře vyspat. Vím akorát, že jsme jeli přes Mnichov a Brenenským průsmykem. Kousek od Tridentu. Pak přes Rakousko do Itálie. Zaspala jsem dokonce i ty šílené zatáčky do hor do Andala. Vzbudila jsem se až v půlce města. Autobus zaparkoval a čekali jsme na delegátku, aby nám rozdala skipasy a mohli jsme lyžovat.
V úterý jsem se tedy po dlouhém necelém roce postavila na lyže. Naštěstí mě netlačily boty tak, jako loni, kdy byly nové. Letos už to šlo. Na vrcholcích byla mlha, takže žádné výhledy nebyly. Ani si nejsem jistá, zda mám z prvního dne nějakou fotku. Vlastně mám. Fotila jsem vrtulník. Jsem na ně nějaká ujetá.
Takže fotka.
Lyže jsem vyzula kolem půl třetí. Už jsem opravdu nemohla. Zašla jsem si na oběd a pak do města. Od půl čtvrté nás autobus začal rozvážet na hotely. Zjistila jsem, že mám stejný hotel jako před dvěma lety. O půl osmé byla večeře a pak jsem skoro hned zalehla.
Ve středu jsem se dlouho vyspala. Potřebovala jsem to. Po snídani jsem se vydala na skibus a nechala se dovézt k lanovce. Lanovkou jsem vyjela až nahorů, kde jsem nechala batoh a postupně zdolávala jednotlivé sjezdovky. Po poledni se trochu vyjasnilo a já zamířila až na vrcholek. V úterý jsem tam byla taky, ale nic jsem neviděla. Sotva tu úzkou sjezdovku, po které jsem měla jet. Taky jsem sebou švihla. Nebyla jsem si jistá, jestli už stojím, nebo ještě jedu. Tak jsem to neustála. Mlha byla dost zrádná.
Ve středu bylo nahoře nádherně. Kouzelné pohledy do údolí a na Lago di Garda. Viz fotka.
Více fotek najdete v galerii. Je tam i fotka druhého vrtulníku, který jsem vyfotila v pátek odpoledne.
Lyžování jsem zalomila myslím po druhé hodině odpolední. Opět už jsem nemohla. Místo toho jsem vzala brusle, které jsem si vezla, a šla si na chvíli zabruslit na stadion. Bruslení mě bavilo a jednu chvíli jsem měla stadion sama pro sebe. Také jsem během dne zavolala domů a kolegyni z práce.
Večer opět večeře a pak na chvíli překlad z němčiny.
Ve čtvrtek byl krizový den. Lyžovala jsem jen ráno. Myslím, že jsem taky jednou skončila na zadku. Oběd jsem měla ještě na sjezdovce a pak na hotel a kolem třetí na stadion bruslit. Užívala jsem si to ještě víc, než den před tím. Dost jsem si i trouvala na pokusy o krasobruslení. Nebála jsem se, byla jsem už svým způobem zvyklá. A bylo mi jedno, že mě sledují lidi a diví se. Odešla jsem bez pádu.
Večer jsem šla ještě na ochutnávku uzenin a sýrů z okolí. Pak jsem něco málo nakoupila, hlavně tříletý Parmazán. Ten byl výborný. A pak hurá na večeři a pomalu balit. Ještě jsem přeložila několik stránek německé knížky a šla spát.
V pátek jsem se dostala naposledy na svah. Lyžovala jsem jen dopoledne, protože už jsem byla značně unavená a rozbolavěná a nechtěla jsem riskovat ještě nějaký úraz. Nejvíc mě bolely asi holeně. Hlavně pravá. Ještě teď tam mám hrču. Trochu se mi otlačily boty. Ale to je celkem normální.
Kolem poledne jsem si zašla na pizzu a pak na spremutu z pomerančů. Prošla si celé Andalo a chvíli záviděla lidem na ledě. Nakoupila si banány na cestu a pak už jsem nabalit věci do autobusu a hurá do Fai della Paganela a směr ČR.
Cesta probíhala celkem dobře. Po nájezdu na dálnici jsme koukali na film Robinson Crusoe... Pak jsem to zalomila a spala. Ani nevím, kdy jsme přejeli hranice, ani průsmyk si nepamatuju. Tam jsme ale myslím stavěli na večeři. Sama jsem toho moc nesnědla, protože jsem měla trochu strach, jak tu cestu budu snášet. Navíc jsem odpočítávala hodiny do kolokvia. Jsem cvok, ale chtěla jsem do toho jít.
Do Brna jsme dorazili kolem tři čtvrtě na osm ráno. Jen jsem předělala kufry a lyže z autobusu do auta, odvezla svého spolucestujícího do Újezda a vyrazila s taťkou do Olomouce na kolokvium. Byla jsem dost nervózní, tak jsem toho moc nejedla. Na kolokvium jsem přijela včas. Šla jsem hned ve druhé trojici.
Byla to ta Eti-filosofie. To, nad čím jsem tu už delší dobu nadávala. No, z první trojice to jeden nedal. Pak jsem šla já s kolegyněmi. Všechny tři jsme si vytáhly celkem dobré otázky. Každý si tahal otázky dvě. Já si vytáhla Sókrata a Schellera. Samozřejmě jsem si vybrala Sókrata. Byl jednodušší. A překvapivě jsem to dala....
Takže stres se vyplatil.
Cesta domů už byla ve velmi dobré náladě.
Po obědě jsem si asi na dvě hodiny zdřímla. Pak následovala kávička a italské sušenky. Do večera jsem kecala s rodiči. Později večer jsem si našla na stránkách fotky z plesu a stáhla si ty, na kterých jsem já.
V neděli jsem byla na mši. Byla poslední možnost zazpívat si aleluja před evangeliem. Tak jsem to navrhla a zpívalo se. Na konci se zpívala písnička, kterou jsem před několika lety zpívala v Lurdech do mikrofonu. Nezapomenutelný okamžik. A padla na mě melancholie, že už nebudu nikdy ministrovat. Už jsem na to stará.
Krásné dneska byly ohlášky. Kněz se zamýšlel, jak jde liturgicky spojit Popeleční středu a památku sv. Valentýna. Četl někde článek, že by se mohl udělovat popelec ve tvaru srdce...
Odpoledne jsem se dívala na Pevnost Boyard a na biatlon mužů. Je krásné, že už máme dvě medaile. Stříbrnou a bronzovou. Tak jen tak dál.
Na blog jsem taky přidala další složku na fotky s názvem Všehochuť 2. Tak se můžete podívat. Už tam něco málo je. Do první Všehochuti už se mi nevlezou další fotky.
Pak jsem si dala s rodiči kafíčko a zmrzlinu s pravou šlehačkou. A k tomu jsem našim ukázala fotky z Andala. Bylo tam moc krásně i přes tu mlhu v úterý a ve čtvrtek a pátek. A pak jsem sledovala jízdy na saních.
Do večera jsem se psychicky připravovala do práce. Po pravdě se mi tam vůbec nebude chtít, ale těším se na děti a své kolegynky.
A to bude pro dnešek asi všechno. Takže přeji krásný další týden roku 2018. Někdo jde do školy, někdo má prázdniny. Hlavně ať je týden plný spokojenosti a úspěchů. Já stále ještě žiju ze sobotního úspěchu, kdy jsem zcela nepochopitelně zvládla kolokvium z eti-filosofie.
Vaše stále ještě nadšená Vanimaré
P.S.: Ccelkově byl týden vynikající. Na lyžích jsem sebou sekla jen dvakrát, na bruslích vůbec a nakonec jsem ještě zvládla kolokvium z filosofie.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat