Útěk

Naposledy jsem skončila uprostřed akce, tak teď přichází její dokončení. Ber s Ari jsou zajati na hranicích s Númenem, ale jejich situace není beznadějná. A teď už nechám vyprávět Bera. Ke konci je situace s hnojem.

Vaše Vanimaré

"Je tu jedna možnost, jak uniknout."

"Jaká?"

"Jedeme na Lafovi."

"Co přesně chceš dělat?"

"Je to naprosto jednoduché." rozhlédla se, jestli někdo neposlouchá, "Musíme Lafa popohnat do lesa, kde se jim ztratíme."

"A dál?"

"Prvně se musíme něčeho chytit."

"A čeho?"

"Asi mě budeš muset obejmout." řekla s kyselým výrazem.

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře. Snaž se nenápadně."

"Jak tě mám asi obejmout, když mám svázané ruce?"

"Jednoduše. Nastav ruce." nenápadně se rozhlédla, jestli nás někdo vnímá a pozoruje. Protáhla se mezi mými pažemi.

"Už víš, jak jsem to myslela?"

"Jasně, co teď?"

"Teď se musíme něčeho chytit."

Ari se chytila podbřišníku. Já se chytil přední rozsochy.

"Můžem?" zeptala se.

"Jasně."

"Laf." nastražil uši, "Heca! Laf alaca!"

Laf začal prvně klusat, potom přešel do cvalu a nakonec jsme letěli tryskem. Lidé se chopili luků.

"Nestřílet, chytit je živé." zakřičel Hwesta. My jsme mezitím zmizeli z dohledu.

"Hele, nechali nám zbraně."

"A dosáhneš na mou dýku?"

"Zkusím to." snažil jsem se nahmatat její dýku.

"Mám ji." povedlo se mi to.

"Hurá. Hlavně se nepořež. Je ostrá."

"Budu se snažit."

Chvíle ticha.

"Jsme za hranicí." oznámil jsem po chvíli.

"Laf hauta!" poslechl na slovo.

"Jsem volný."

"Dobře, jdu na zem." seskočila na zem. Na nohách se ale neudržela. Sedla si.

"Co se děje?" zeptal jsem se zděšeně.

"Nic mi není. To je jen koleno."

"Rozvážu tě."

"Díky."

"Budeme pokračovat?"

"Jasně." kontrolovala si všechny věci, "Jen ještě jedna věc."

"Jaká?"

"Dýku prosím." nastavila ruku.

"Aha."vrátil jsem ji. Přešla k Lafovi. Chvíli stála a nad něčím přemýšlela. Třikrát se pokusila dostat se do sedla. Čekal jsem, že požádá o pomoc, ale nemohl jsem se na ni dívat. Do sedla jsem ji vysadil.

"Díky." řekla mi potichu.

"Co uděláme, aby nás nesledovali?" zeptal jsem se.

"Nic."

"Jak to?"

"Nemůžou za své hranice."

"A Hwesta?"

"Toho si budou chvíli držet. Překročil hranice." pobídla Lafa do trysku podél lesa.

Na místě, kde jsme vešli do lesa, čekal Fron s dvěma koňmi.

"Teda, vás dva hledat je za trest." řekl místo pozdravu.

"Kde máš Jeka?" zeptala se Ari.

"Je v lese. Hledá tě." odpověděl stroze, "Bere, kde máš koně?"

"Tam někde." Mávl jsem rukou za sebe.

Za chvíli se objevil Jek, sedl na koně a společně jsme vyrazili k domovu. Fron jel před námi.

"Kdy jste se měli vrátit?" zeptal se Jek.

"V poledne." odpověděl jsem mu.

"To už asi nestihnete."

"Ne. Máš něco k jídlu?" vložila se do rozhovoru Ari.

"Najíš se až u Dami." odpověděl místo Jeka Fron.

"A proč?" nechápala.

"Nejdřív si něco vysvětlíme." řekl "Možná tě pak přejde chuť." a odpojil se od nás.

"Co ho to popadlo?" otočila se na Jeka.

"Nevím, ale ještě neskončil."

"To mě taky napadlo."

Dojeli jsme k Dami. Frenin nás starostlivě vyhlížel. Sesedli jsme z koní. Vytřeli jsme je do sucha. Jako první opustil stáj Fron.

"Běž za ním." pobídl Ari Jek.

"Ale Laf…" odporovala Ari.

"No tak běž." nedal se Jek.

"Držte mi pěsti." rozloučila se s námi. Oba jsme se na ni povzbudivě podívali a dál se věnovali svým koním. Společně jsme dočistili i Lafa.

Vyšli jsme ze stáje. Dveře do pokoje byly zavřené. Zůstali jsme tedy stát venku.

"…Zklamala jsi moji důvěru Ari. Myslel jsem, že jsi rozumná, ale k tomu máš asi hodně daleko." slyšeli jsme z pokoje Frona. Ari nijak nereagovala. Pak už byl klid. Chvíli na to vyšel Fron. Trochu zaraženě jsem se na něj podíval. Netušil jsem, že tohle dokáže. Chtěl jsem za Ari.

"Nechte ji, ať se vzpamatuje." řekl nám.

"Proč jsi na ni tak křičel? Vždyť z toho bude úplně mimo." řekl Jek.

"Vím, ale bylo to nutné. Abych to v sobě dusil, asi bych jí potom nechtěně ublížil." řekl Fron zničeně. Nebylo mu to příjemné.

"Jdu se podívat, co dělá." řekl Jek.

"Brečí. Nech ji chvíli. Musí si to srovnat v hlavě. Frenine, prosím, nechoďte tam." všiml si Fron zvědavého Frenina.

"Slečna Ari brečí. Co se stalo?" zeptal se Frenin a otočil se k nám.

"Nic, co byste musel vědět." odpověděl Jek.

Společně jsme vyšli ven na dvůr a sedli si. Mlčeli jsme. Nebylo třeba mluvit.

Po půl hodině se zvedl Jek.

"Měl bys jít za Ari. Ujistit ji, že ji máš stále rád. Zvláště po tom, co se teď stalo."

"Dobře. Jdeme."

Osaměl jsem. Seděl jsem na dvoře až do večera. S Ari jsem ten den už nemluvil. Únavou usnula Fronovi v náručí.

Druhý den ráno jsem pěšky vyrazil kolem domu. A pak jsem ji spatřil. Ari čistila stáje. Rychle jsem zamířil k domu.

Nachytal jsem ji, jak odjíždí s kolečkem plným hnojem. Cestu má docela dlouhou. Doběhl jsem ji, sebral jí kolečko a odvezl je na hnojník. Ari zůstala zaraženě stát. Našel jsem ji na stejném místě, kde jsem ji obral o kolečko.

"Co tu tak stojíš?"zeptal jsem se.

"Ty mě chceš zase naštvat?"odpověděla mi otázkou.

"Proč?"nechápal jsem. Já se jí snažím pomoct a ona by se chtěla naštvat.

"Tohle tu dělám výhradně já."

"Tohle je tvrdá práce a"na chvíli jsem se odmlčel "k tobě se nehodí."

"Já se takhle udržuji v kondici."

"Jdeme pro další."

"Já ti něco udělám."

"Proč bys to dělala?"

"Pro srandu Lafovi."odpověděla mi a zamířila si to do stáje. Stál jsem ve dveřích a pozoroval ji. Odvážel jsem kolečko, jakmile odkládala vidle. Jednou jsem zaspal, ale odchytil jsem ji hned na dvoře.

"Nesnaž se mi ujet. Neujedeš." řekl jsem s úsměvem, když jsem se vrátil s prázdným kolečkem.

"Bere, já tohle dělám pravidelně."

"To se divím, že ti to Fron nebo Jek nezarazili. To kolečko je těžké samo o sobě."

"Bere?" oslovila mě trochu vyčítavě.

"Co se děje?"

"Nech toho. Varuju tě. Já nejsem holka, která se vyhýbá tvrdé práci."

"Dobře." Společně jsme navozili novou podestýlku. Pak se do stáje přiřítil Fron.

"Pojďte na oběd." Odložil jsem vidle a opustil stáj. Ari zřejmě chtěla svou práci dodělat. Brzy se v jídelně objevila i s Fronem.

Po obědě jsme dodělali práci ve stáji. Pak jsem se šel na chvíli natáhnout do trávy do stínu jedné jabloně.

Přišel ke mně Frenin.