Kniha

Ber z Ari dostal důvod jejího mlčení a přemluvil ji na krátký výlet. Chtěl jen trochu poznat okolí. Část končí ve chvíli, kdy jdou sedlat koně.

Vaše Vanimaré

Po snídani jsem umyl nádobí a nechal je okapat na utěrce.

"Mára arin, Bere. Jedeme s Fronem k řece. Zůstaneš tu s Ari. S tebou se jí určitě nic nestane." usmál se na mě Jek.

"Neboj se. Nedám na ni dopustit." Následoval jsem Jeka ven. Už tam byl Fron. Vedle Ari se objevil i Frenin.

"Nedělej hlouposti, neschovávej se a hlavně Berovi a Freninovi neutíkej." říkal jí Fron.

"Ty si nic neudělej, nic neudělej Jekovi, hlavně se neutop a neutop Jeka." odpověděla mu Ari stejným způsobem.

"To bych ani nemohl. Na to ho mám moc rád, ale můžu to zkusit."

"Tak už jděte, ať jste na večeři zpátky." popohnala je a oba objala. Za chvíli mi oba zmizeli z dohledu. Pak zmizela i Ari.

Našel jsem ji brzy.

Seděla na lavičce za domem. Na klíně měla knihu.

"Můžu si přisednout?"zeptal jsem se.

"Hmm."odpověděla. Chvíli jsem si jí nevšímal. Náhle jsem jí knihu sebral.

"Co se děje?"zeptal jsem se. Dívala se na mě naštvaně.

"Co by se mělo dít."odpověděla mi.

"Něco se děje."nedal jsem se.

"Nic se neděje a vrať mi tu knihu."

"Řekni mi, co jsem ti udělal a já ti ji vrátím."

"Jo a ty řekneš, že jsem ješitná."

"Neřeknu."odpověděl jsem ji a trochu ubral na tvrdosti hlasu. Zhluboka se nadechla a všechno z ní vypadlo.

"Jen to, žes mě porazil a ještě takovým divným způsobem."

"Cože?"nechápal jsem.

"A to, že se mám naučit předvídat." Už jsem se musel rozesmát.

"Tak tohle ti celou dobu vadilo."

"Jo."zčervenala a sklonila hlavu.

"Já si myslel, že ti vadí, že tě mám hlídat. To se omlouvám. Proč jsi to neřekla hned?"

"Přišlo mi to………"nedořekla.

"No dobře. Tohle je vyřešené. Už z tebe nemusím páčit, proč se mnou nemluvíš?"

"Už to víš, tak proč se ptát?"řekla. Nastala chvíle ticha. Přisunula si pod levou nohu stoličku.

"Proč jsi s nimi nejela?"zeptal jsem se.

"Nemůžu se koupat."odpověděla mi.

"Proč?"

"S velkou pravděpodobností se mi při tom krásném kaskadérském kousku seskočit z koně v plné rychlosti, znovu vrátilo staré zranění kolena. Mám je zavázané, a pokud vím, voda a obvaz je dokonalé škrtidlo."řekla všechno, co věděla.

"A co hodláš dělat?"zeptal jsem se.

"Myslela jsem, že si přečtu tu knihu, ale ty jsi mi ji sebral. Takže se budu muset zabavit jinak."

"Promiň."vrátil jsem ji knihu. "Budeš číst nahlas?" zeptal jsem se.

"Hmm. Já bych to neriskovala."

"Proč?" nechápal jsem.

"Já číst nahlas neumím. Zadrhávám se."

"To snad každý. Zkus to."

Ari otočila na další stránku. Už jsem ji nerušil.

"Bere?" oslovila mě nečekaně.

"No?"

"Tohle není jen obyčejná kniha."

"Podle čeho soudíš?"

"To, co je tu napsané, to se stalo. Je tady popsáno všechno do nejmenších podrobností. Je to jako nějaká kronika." podívala se na mě.

"Ukaž." znovu jsem ji vzal knihu a prohlížel si stránku. Pak jsem jí knihu vrátil.

"Mrkni se o pár stránek dozadu."

Ari rychle listovala.

"Tohle se stalo před tisící lety." nahlédl jsem.

"Ale tehdy se kroniky nepsaly. Nebo jo?"

"Ne, nikoho to nebavilo. Divím se, že je tu všechno popsáno do největších podrobností. Všechno se tehdy předávalo ústně. Nějaké podrobnosti se vynechávaly. Podívej se, jestli je tam bitva u Zlého průsmyku."

"Tam nějaká byla?"

"Byla. Je to hodně dávno. Podívej se."

Jmenovaná bitva tam byla do nejmenších podrobností.

"Co je tohle za knihu." podivila se a listovala dál. Zarazila se na tučném nadpisu.

"Co je Volba osudu?" zeptala se.

"To je něco, k čemu musí zaručeně dojít, ale neví se, jak to dopadne." odpověděl jsem jí.

"Hezky řečeno."

"Copak nám sděluje osud?" byl jsem zvědavý.

"Beztak je to divný."

"Povídej."

"Zlého pána mohou zabít jen sourozenci a jejich dobrý přítel, který je ochotný za jedinou dívku zaplatit svým životem." přečetla.

"To je vše?"

"Ne. Tomuhle totiž nerozumím. Smrtící ránu zasadí již zmiňovaná dívka za pomocí svých starších bratrů." dočetla. Mlčel jsem. Dlouho jsme mlčeli.

"Ty teda tvrdíš, že Volba osudu se musí zaručeně stát?" zeptala se po chvíli.

"Musí, jen se jí občas musí trochu pomoct."

"Sourozenci a jejich dobrý přítel… Kolik lidí tohle zná?"

"Nevím. Možná nikdo, možná všichni." sledoval jsem jij, "Nad čím přemýšlíš?" zeptal se otevřeně.

"Ale… Nad ničím." chvíli byl klid.

"Kdy se mají vrátit?"

"Až na večeři. Proč?"

"Jen jsem uvažoval, že bychom si mohli někam vyjet."

"Cože?"

"Trochu prozkoumat okolí. Poznat to tu."

"Tak jo. Jdeme?"

"Já myslel, že pojedeme na koních."

"Ale koně se sami neosedlají."

"Chceš pomoct?"

"Díky. Nějak to zvládnu." vstala. Následoval jsem ji. Cestou jsem ji obral o knihu, kterou jsem odnesl do pokoje. Vzal jsem si meč a šel do stáje.