V Rómenu

Další část z další bitvy. Tentokrát z bitvy v Rómenu. Ani Ber, ani Fron s Jekem netuší, že Ari bojuje o svůj život kousek od nich. Nepotkají se. Fron zjistí hned ten den, že se něco stane zatímco Ber má jen neurčitý pocit ztráty. Pak zjistí proč.

A teď už opět nechám vyprávět Bera.

Vaše Vanimaré

Za svítání jsem odešel do zbrojnice. Viděl jsem Ari, jak pomáhá svým bratrům. Pak se s nimi rozloučila na dvoře. Sledoval jsem ji. Byla smutná. Vyhledal jsem ji také. Dlouho jsme se dívali vzájemně do očí. Pak jsem ji jednou rukou objal. Snad se vrátím. Ari mě trochu nechápala. Četl jsem zmatení v jejích očích.

Sedl jsem na koně a společně s celým vojskem jsme vyrazili na východ. Přes den se nic neudálo. Hnali jsme koně, co to šlo. Večer jsme se utábořili. Spal jsem neklidně. Něco mi říkalo, že tahle bitva nebude jednoduchá.

Ráno jsme pokračovali v cestě. Kolem poledne jsme byli u Rómenu. Byl v obležení. Izupa nás zformoval a vyrazili jsme. Mnoho skřetů zemřelo pod kopyty našich koní, ale pak jsme se rozpadli. Neudrželi jsme formaci. Za chvíli jsme bojovali, muž proti muži.

Celý den jsme se snažili pomoci obráncům, ale nedařilo se nám to. V noci na mě padl tíživý pocit, že něco ztrácím. Sám jsem byl zatím bez zranění. Pocit sílil. I přes únavu jsem bojoval. Museli jsme. Jinak jsme prohráli.

Po poledni jsem si všiml pohybu na severním obzoru. Je docela možné, že LacRen poslal někoho na pomoc. Moc jsem se tím nezabýval. Bojoval jsem o životy mnoha lidí ve městě. Navíc byli bez krále. Bez vedení. Oni si to nezasloužili.

Kolem půlnoci dorazili elfové s Esgorenu.

"Bere, co ty tady?" oslovil mě někdo. Rozhlédl jsem se. Kousek ode mě byl můj přítel. Luten.

"Bojuji. Přijel jsem s panem Izupou. Je dobře, že jste přijeli."

"Báli jsme se, že přijedeme pozdě."

Dál jsme se bavit nemohli. Museli jsme se opět zapojit do boje. Naštěstí jsme brzy získali převahu a bitva skončila. Pocit ztráty se opět dostavil. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Co jsem mohl ztratit? S Lutenem jsme kráčeli do města. V královském paláci nás oslavovali jako hrdiny. Spíš než slávu jsem potřeboval odpočinek.

V pokoji, který mi nabídli, jsem okamžitě usnul sotva jsem si odpásal meč. Spal jsem celý zbytek dne a celou noc. Potřeboval jsem nabrat síly.

Další den ráno jsem potkal Frona. Měl starosti.

"Mára arin. Co se stalo?" zeptal jsem se.

"Mára arin. Ari bojovala. Našli ji včera na bojišti. Má několik zranění. Snad se z toho dostane." řekl mi. Zděsil jsem se. Pocit ztráty se opět ozval. - Vždyť jsem ji mohl ztratit. - blesklo mi hlavou.

"Kde leží?" zeptal jsem se.

"Teď jdu za ní."

Následoval jsem Frona. Vešli jsme do pokoje. Ari spala. Byla bledá. Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem si spatřil. Lekl jsem se, že je mrtvá.

"Frone, pojď na chodbu." oslovil ho Izupa. Společně odešli. Sedl jsem si k Ari na postel a chytil ji za ruku.

"Málem jsem tě ztratil. Co mi to děláš?" zeptal jsem se jí potichu.

Fron se po chvíli vrátil. Vstal jsem a odešel. Fron se za mnou chvíli díval. Na chodbě jsem potkal Izupu.

"Dostane se z toho?"

"Dostane. Je silná. Za pár dní už bude zase šermovat." usmál se a odešel. Já jsem vyšel do zahrady královského paláce. Vyhledal mě Luten.

"Bere, měl by ses vrátit. Herunya mi něco naznačoval. Potřebuje někoho schopného."

"Nevrátím se. Zatím nemůžu." odpověděl jsem mu.

"Má to něco společného s tou dívkou?" zeptal se přímo.

"Ano." nic jsem nezapíral. Luten se mě nesnažil dál přesvědčit, abych se vrátil. Rozloučili jsme se a Luten se vydal na cestu domů.

Zbytek dne jsem bloumal po zahradě a myslel na Ari.

Na večeři jsem potkal Jeka.

"Mára undómë." pozdravil jsem ho.

"Mára undómë." odpověděl mi, "Jak jsi na tom, teď po bitvě?"

"Celkem to jde. A co ty?"

"Také to celkem jde. Mám trochu obavy o Ari. Snad to zvládne. Dneska už mluvila s Fronem. Mám tam být celou noc, kdyby se něco stalo."

"Zůstanu s tebou, pokud nemáš něco proti."

"Budu jen rád, aspoň neusnu." usmál se Jek. Společně jsme opustili jídelnu a zamířili si to rovnou k Ari.

Spala. Nijak nereagovala, když jsme přišli. Sedl jsem si ke stolu. Jek chvíli seděl Ari u hlavy. Držel ji za ruku. Několikrát ji pohladil po tváři. Ari spala klidně. Pak se Jek zvedl a sedl si ke mně.

"Jak je na tom?" zeptal jsem se.

"Má zvýšenou teplotu. Jinak se zdá, že je v pořádku." odpověděl mi. Nalili jsme si vodu do sklenic. Pak se Ari pohnula Jek se na ni otočil a brzy k ní přispěchal. Chvíli spolu mluvili. Pak se Jek vrátil.

"Co se děje?" zeptal jsem se.

"Vzbudila se. Ani jsem v to nedoufal." odpověděl mi s úsměvem. Ze stolu vzal sklenici a vrátil se k Ari. Sledoval jsem ji. Jek posadil Ari, aby se mohla napít. Vstal jsem a šel k nim. Jek mi podal sklenici.

"Jak se máte?" zeptala se Ari.

"Podle okolností, a ty?" zeptal se pro změnu Jek.

"Bylo mi i hůř. Kolikátého je?"

"Osmnáctého."

"Ale čtrnáctého jsem bojovala s Hwestou, patnáctého mě našli." na chvíli se odmlčela, "A šestnáctého jsem mluvila s Fronem."

"S Fronem jsi mluvila osmnáctého."

"To… to jsem spala celý den?" nechápala Ari.

"Je to tak. Teď už odpočívej, ať jsi brzy zdravá." rozloučil se Jek a společně jsme odešli.

Ari se do rána nevzbudila. Málem usnul i Jek.

Další den jsem celé dopoledne prospal. Odpoledne jsem se postaral o svého koně.

Dny mi začaly trochu splývat. Ari jsem málokdy viděl. Jeden den jsem vyjel k Elfskému lesu. Poslal jsem otci pozdrav. Druhý den jsem se vrátil.