Tak je to tady. Proč vlastně takové pesimistický nadpis? Protože....
... můj milovaný, černý čtrnáctiletý pejsáček mě navždy opustil. Měl velké bolesti, tumor v břiše, který nejspíš praskl, takže ani operace by nejspíš nic nezmohla. Poslední dva dny jen ležel, vzdychal, zatínal břišní svaly, aby si trochu ulevil od bolesti.
Včera u něj byl pan veterinář. Dostal antibiotika a něco proti bolesti. Celý den nic nejedl. Ráno dostal je piškot od mamky, kolem poledne i ode mě.
Pak přijela paní, aby ho uspala. Navždy uspala.
Celé dopoledne jsem trávila u něj, hladila jsem ho, snažila se do něj dostat aspoň trochu vody a prolévala potoky slz.
Asi o půl druhé k tomu došlo. Sympatická mladá paní (nebo taky slečna) přišla s kufříkem, ve kterém byla smrtící injekce. Přihlížela jsem, i když mi mamka říkala, ať odejdu. Nechtěla jsem ho opustit. A neopustila.
Hned na začátku se na mě díval. Díval se mi do očí s otázkou, jestli to myslím vážně, že mu doktorka oholí tlapku, že mu ji zaškrtí, aby našla žílu. Nemohla jsem nic dělat. Ten strach v jeho očích.... Neví, co se s ním děje, neví, že se takhle dívá naposledy. Že už mě nikdy ve svém životě neuvidí....
Ten strach v jeho očích.... A pak jen sleduješ, jak mu padá hlava po podání sedativ a ty víš, že už nikdy jeho oči neuvidíš.... Poslední projev jeho života, těžké vzdechy, křeče v celém těle a... je konec....
Bylo to pro mě bolestné, pro něj ne. Bolelo ho to méně, než tumor v břiše. Vypadal, jakoby usnul.
Pohladila jsem ho. Oči měl otevřené, ale bylo v nich prázdno. Žádné veselé čertíky jsem už neviděla, a nikdy už neuvidím. Řekla jsem mu poslední sbohem a s pomocí veterinářky přenesla na deku. V dece jsme ho pronesli domem. Jeho poslední cesta ven. Pak jsem měla ještě chvíli na to ho pohladit... A pak už navždy sbohem....
Packu na to, že se tam nahoře znovu shledáme...
Všechny fotky jsou pořízeny ještě za jeho života. Potom už jsem neměla myšlenky na to vzít foťák a fotit. Měla jsem jiné starosti.
Ještě teď, při psaní článku, několik hodin po tom konci, se mi chce plakat. Večer budu taky plakat. Nebudu mít koho pohladit, podrbat za ušima... Říct mu Šmudlinko.... Tohle všechno skončilo. Bezbolestně a dalo by se i říct šťastně...
Narozen 6.4.2003 Tasov zemřel 18.7.2017 mezi půl druhou a druhou odpoledne v Oslavanech
Vaše smutná Vanimaré
P. S.: Hlavně mi prosím do komentářů nepište, že si pořídím jiného. Pravděpodobně se to nestane...
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat