Zelený čtvrtek

Nejraději bych se někam zahrabala a vyhrabala se buď v Římě, nebo v Podolí... Proč? Protože mě to bolí...

Bolí mě to, že někdo stále nechápe a nerozumí liturgii a tvoří ji. To mě bolí.

Missa chrismatis byla pěkná, i když jsem před sebou měla dost vysokého kněze, takže jsem toho moc neviděla, al něco málo jsem viděla.

Na mši na památku večeře Páně jsem jela do jiné farnosti. Doufala jsem, že liturgie bude jiná, že ministranti budou vědět, co mají dělat. Jak hluboce jsem se mýlila. Hned na začátku jsem si všimla, že není prázdný svatostánek. V loďce nebyla lžička, tak kněz musel sypat kadidlo rovnou z loďky. Strašný pohled.

Mše probíhala relativně normálně. A byl Římský kánon. Ten mě potěšil. A měl všechny náležitosti. Hurá, aspoň něco. Akorát si kněz musel stránky otáčet sám, což je velmmi nehezké a pro něj nepraktické.

Na konci bylo trochu nepochopitelné rádoby druhé kázání a pak se přenášela Eucharistie do bočního oltáře. A kde je velum? Asi neexistuje. Kněz si spokojeně odnáší Eucharistii bez vela.

Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem s velem pracovala na Zelený čtvrtek já. Byl to neskutečný pocit. Dala jsem jej knězi na ramena a pak jsem šla jako správný ceremonář za ním.

Koruna toho všeho byla modlitba po ukončení adorace. Nebyl ani moc čas rozjímat o slovech kněze, zamyslet se na samotou Ježíše...

Tady zapomněli na velum. Byli a ještě i je dost mizerně.

Také je to tím, že už nevím, co mám dělat. Co mám dělat, aby se konečně začala dodržovat jednoduchá a krásná liturgická pravidla?

Tak jsem se vypsala. Snad to přejde a nebo napraví pořádná krásná a poctivá liturgie.

Vaše dost sklíčená a zklamaná Vanimaré