Opět neděle. I když mi přijde, že ten týden uběhl nějak moc rychle. Ani mi nepřijde, že už je zase neděle a že jsem někde byla. A kde že jsem to vlastně byla? V celém článku.
A začnu pěkně od pondělí. V pondělí jsem oběhala obchody a sehnala to poslední, co jsem potřebovala sehnat. Hlavně obyčejné tužky. Pak jsem si sbalila posledních pár věcí a hurá na autobus do Brna. Jela jsem k bráchovi do práce, následně kousek za Brno autem a pak zpátky do Brna k Delta pekárnám. Čekala jsem na další autobus. Byl oranžový. A vyrazila jsem na dlouhou cestu. I když popravdě nebyla asi tak dlouhá jako tenkrát. Jela jsem do Itálie lyžovat. Původně jsem měla jet na Pagannelu, ale něco se zvrtlo, zájezd se nekonal, tak jsem jela směr Aprica. A nelitovala jsem.
Cesta probíhala vklidu. Až na tu jednu nevolnost. Nějak mi nesedl ten řízek. Ale autobus jsem zastavovat nemusela. Prvn zastávka byla v Jihlavě a pak v Praze. Tam jsme ještě nabírali další cestující. Pak už se jelo směr Plzeň, Německo a Itálie. Hlavně jsem se těšila na Brennenský průsmyk. Hlavně asi proto, že kousek od něj je Trident. No, mám pocit, že jsem ho spíš prospala. Jako ostatně většinu cesty.
Ovšem letos se naskytla drobná nepříjemnost. Seděla jsem u okna. A přede mnou seděla jedna taková paní. Nabarvené vlasy, umělé nehty s růžovým lakem a s povýšeným výrazem ve tváři. A bez zeptání si sklopila sedadlo. Tak jsem ji slušně požádala, aby to narovnala, že mi sedačku zarazila do kolen. Hned se ohradila, že je to autobus uzpůsobený na to, aby se ta sedačka mohla sklopit. Tak jsem ji slušně odpověděla, že já nemám místo, tak má prostě smůlu. Při vystupování z autobusu na zastávce se schválně podívala na ty mé dva centimetry, které mi chyběly. Nic neřekla, tak jsem doufala, že už dá pokoj.
Nedala. Na další zastávce na benzínce si mě odchytla i s přítelem (s jejím přítelem), jestli s tím nejde něco udělat. Omluvila jsem se jí, ale že nejde. Nevěřila mi, že mám tak dlouhé nohy. Stěžovala si, že má problémy se zády. Na to jsem ji už trochu nabroušeně odpověděla, že mě bolí z té cesty všechno, a že jsme na tom všichni stejně. Pak už dala pokoj.
Někdy přemýšlím nad přemýšlením některých lidí. Když mám problém se zády, tak nepojedu lyžovat. To těm zádům moc neprospěje. Navíc, když už někam chci jet, tak zvolím takovou formu dopravy, která mě něbude tak obtížná. I když taky bych radši letěla, než jela autobusem. Ale přece kvůli tomu, že si chci zalyžovat, že se chci někam podívat, něco obětuju. I když to bolí. Všechno něco stojí. Další věc, která mě naštvala, že se vůbec nezeptala, zda si může sedačku sklopit!
Trochu mi to zkazilo cestu.
Do Aprici jsme dojeli brzy ráno. Myslím, že bylo kolem sedmé. Rozvezli se klienti do hotelů. Můj hotel byl jako poslední. Tam jsme si naskládali věci z autobusu, poslechli si, co chtěl pan delegát říci a čekali, až nám donese skipasy s doklady totžnosti. Pan delegát byl velmi zkušený. Řekl nám, jak potupovat při případném zranění na sjezdovce a svým způsobem nás seznámil s realitou, jak to tady vlastně funguje.
Pak jsme se převlékli a hurá na sjezdovku. Skibus byl jako vždy narvaný. Ale vlezla jsem se. Pak jsem se nechala vyvézt lanovkou nahoru a pak po lyžích pěkně dolů. Byla to nádhera. Po roce stát na lyžích a v nových botách. Ale ty nohy bolely.
Užívala jsem si krásné výhledy, sníh a relativně volné sjezdovky. Krátké čekací doby u lanovek a výborné lasagne na sjezdovce. Po obědě jsem si trochu na sjezdovce schrupla a stihla si spálit nos. Poslední sjezd dne byl po červené sjezdovce a pak pěšky na hotel. Za deset minut jsem to dala, teda i s pádem. V lyžákách se docela dost špatně chodí. Ubytovala jsem se, chvíli si odpočinula a pak jsem vyrazila objevovat město. A večer pravá italská tříchodová večeře.
Ve středu směr sjezdovka hned po snídani. Skibus nacpaný, čekací doby krátké, sjezdovky volné a krásně upravené. Opět oběd na sjezdovce, krátký odpočinek na občas vykukujícím slunci, trochu zima a příjemné ježdění. Na jedné lanovce jsem si stihla i vyfotit vrtulník. Myslím, že bral nějakého nešikovného lyžaře, co přecenil své síly. A taky jsem se podívala na vrchol sjezdovek, do nadmořské výšky 2 300 m. Tam moc lidí nejezdilo, vleky a lanovky byly poloprázdné a sjezdovky upravené.
A měli tam krásného pejska.
Zabalila jsem to kolem druhé hodiny odpoledne. Opět pěší výšlap na hotel. Tentokrát bez pádu. A příjemná procházka po městě. Našla jsem tam obchod, ve kterém prodávali tři kila nutely. Mňam...
Večer byla zajištěna ochutnávka místních specialit v jednom z místních obchodů. Ochutnala jsem bombardino, fragolinu, nějakou pálenku z jahod, parmazán, gorgonzolu a taky prossciutto, myslím, že crudo. I když jsem tam toho snědla asi víc. A pak ještě věčeře.
Poslední den lyžování byl opět velmi pěkný. Svítilo sluníčko a pěkně připalovalo. S lyžováním jsem skončila kolem jedné. Nechtěla jsem to hrotit jen proto, abych si zalyžovala. Nemělo to cenu. Nechtěla jsem riskovat nějakou zlomeninu. Navíc to byl třetí krizový den. Po obědě jsem si opět trochu odpočinula a naposledy sjela kopec dolů. Tak jsem se rozloučila se svou lyžařskou sezónou.
Na hotelu jsem se převlékla a vyrazila na poslední nákupy. A bylo pěkně. Moc pěkně. Na jednom z teploměrů ve městě jsem naměřila 20 stupňů a kousek dál i 22 (bohužel jsem nestihla vyfotit). Sluníčko svítilo a sjezdovky na dojezdu k lanovce byly značně rozbředlé. Skoro voda, žádný sníh. Dost to brzdilo. Připadala jsem si tam trochu nepatřičně, když jsem tam chodila jen v tričku.
No, cesta domů byla také pohodová. Celkem. Největší problém byl začátek cesty. Samá zatáčka a řidič zatáčky dost řezal (zkušeně řezal, dělalo mi špatně to, že s autobusem dost cukal, jel stylem brzda plyn). Takže mi bylo špatně. Do chvíle, kdy jsem mohla fotit to bylo dobré. Pak už ale bylo na focení moc tma a zatáčky nebraly konce a do toho všeho nám řidiči pustili film. Za zpáteční cestu jsme stihli filmy dva. Past na rodiče a Pelíšky. Při cestě tam to byl jen film z vězeňského prostředí a myslím si, že se jmenoval Trestná lavice. Moc jsem ten film nepochopila, ale to asi bylo cílem toho filmu. Nechápat ho.
No, do Brna jsem dorazila asi o půl osmé. I když už jsem tam mohla být o půl hodiny dříve. Na jedné benzínce jsme nevím proč čekali půl hodiny a málem jsme tam zapomněli jednu rodinu. No, její větší část.
Po příjezdu domů jsem vybalila všechno, roztřídila a zalehla do postele a spala až do oběda.
Odpoledne jsem byla na mši svaté. Nehrála jsem, nezpívala, jen si užívala liturgii. A všimla jsem si, že celé ordinarium bylo hráno bez pedálů. Tak nevím, kdo to hrál. V souvislosti s tímto jsem si vzpomněla na svého vyučujícího z teologické fakulty, kdy jsem tam měla předmět Liturgická hudba a zpěv (bylo to ještě na pedagogice, ale tento předmět jsem měla jako volitelný). Mluvila jsem s ním o hraní Olejníkova ordinaria. A jeho první otázka byla, zda hraju i s pedálem. Pedál, ač se to zdá divné, je velmi důležitý. Bez něj je celá skladba neúplná, něco jí chybí. Jsou to basy. A v levé ruce si můžete hrát sebeníž, ale pedál to prostě nenahradí.
V sobotu jsem i přes únavu jela do školy. Měla jsem šest hodin přednášek. Čtyři hodiny Morální teologie a dvě hodiny Systematické filosofie - antropologie. Docela zajímavé to bylo. Jen v poslední hodině morálky se mi chtělo strašně moc spát. Systematická filosofie mě zase probudila.
Cesta do Olomouce i z Olomouce proběhla v pohodě. Jen bych brala, aby ten autobus jezdil déle. Trochu lépe bych se prospala. Taky jsem si koupila opět knížku. Liturgiku od Františka Kunetky. Už se těším, až si ji přečtu. Je taková pěkná, zelená. Také jsem si jednu knížku půjčila z knihovny a taky jsem si v knihovně zahoukala. A to jsem žádnou knížku nepašovala. Ale paní mě pustila. Ani jedna jsme nevěděly, kde je problém.
Na horách jsem ani ve volných chvílích nezahálela. Jel se mnou i prof. Ctirad Václav Pospíšil a jeho kniha Jako v nebi, tak i na zemi. No, moc jsem toho nepřečetla. Ale aspoň pro dobrý pocit, že jsem se na to úplně nevykašlala.
V neděli jsem byla na mši svaté. Křížovou cestu jsem nějak nezvládala. Trochu víc jsem se potřebovala vyspat. Liturgie probíhala tak, jak je u nás zvykem. Opět se vynechala závazná modlitba nad lidem.
Odpoledne jsem se dívala na Pevnost Boyard, vychutnala si kafíčko s rodinou a pomalu se chystala do práce. Taky jsem se věnovala blogu a psala tento článek.
A to bude pro dnešek asi všechno. Další fotky najdete ve fotogalerii ve složce Itálie a podsložce Aprica 2017.
Ta vám všem přeji krásný další týden roku 2017.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat