Téma týdne: Tajemná osoba.
Přináším jeden krátký příběh, další výplod mého angličtinou omezeného a chorého mozku. Smyslem bylo jen něco napsat, jiný smysl bych v tom nehledala. Možná jen ten, že se mi fyzicky, ne duchovně a duševně, vzdálila jedna osoba. Možná i ten, že láska hory přenáší a ani smrt ji neublíží. Přeji příjemné čtení.
Procházím se opuštěným městem. Nevím, netuším, co se tady stalo. Žila jsem tu se svým partnerem.
Vcházím do našeho domu. všechno tam zůstalo tak, jak jsem to musela opustit. Na stole jsou stále připravené příbory. Právě jsme se chystali k večeři, když jsem byla povolána do služby. Svíce na stole již dávno dohořela. Zbyl po ní jen zbytek vosku na ubruse. Na peci stále stál hrnec s polévkou. Dávno vystydla. Pokračovala jsem dál. Maso v peci bylo zčernalé. Spálila jsem to. Nestihla jsem je vydělat a naporcovat. Možná se v něm už hýbou červi. Přece uběhlo moc dní od mého odchodu. - Ale kam se poděl Jasper? - pomyslela jsem si. Vystoupala jsem do druhého patra. Nahlédla jsem do prvního pokoje. Postel byla vzorně ustlána. - Jasper vždycky dbal na to, aby si ustlal. - pousmála jsem se. V místnosti bylo poklizeno. Čekala bych, že se hned vrátí, že mě překvapí. Smutně jsem opustila místnost. Pravděpodobně nikdo nepřežil. Pokračovala jsem v prohlídce domu. Vstoupila jsem do svého pokoje. Postel neustlaná, na stole hromada nepřečtených knih. Došla jsem k oknu. Na parapetu byl opět zbytek vosku ze svíčky. Znamení, že jsem v pohotovosti, že mohu hned nastoupit. Možná jsem ji mela zhasnout, ale Jasper mi to nedovolil. Tvoje pohotovost je důležitější, než naše výroční večeře. Vzpomněla jsem si na poslední větu, kterou mi v pokoji řekl. Pak jsem se otočila, políbila ho a odešli jsme na večeři. Nebyla jsem ani v polovině schodiště, když někdo zazvonil na zvonec u dveří. Jasper otevřel. Možná to neměl dělat. Ten osudný večer. Před dveřmi stál můj velící. Docela mě překvapil. Hned mi sdělil, co se děje a já musela jít. Velitel by pochopil, kdybych řekla ne, ale Jasper mi nedovolil odmítnout. Řekl, že na mě počká. Šla jsem se tedy vyzbrojit a vyrazila proti nepříteli. Naposledy jsem políbila Jaspera a odešla. Odešla na nečekaně dlouhou dobu. Prošla jsem poslední místností a vracela se do přízemí ke vchodu. Chtěla jsem odejít. Odejít a nechat za sebou veškeré vzpomínky. Pak se to stalo. Nahoře něco spadlo na zem. Trochu jsem se lekla. - Jsem tu přece sama? Prošla jsem celý dům, nikdo tu není. - pomyslela jsem si, ale byla jsem odhodlaná projít dům znovu. I když už to nemělo význam. celé město bylo opuštěné. Pomalu zarůstalo a měnilo se k nepoznání. Položila jsem ruku na jilec meče u pasu a pomalu potichu stoupala do patra. Nakoukla jsem do Jasperova pokoje. Nikde se nic nezměnilo. Postoupila jsem tedy ke dveřím mého pokoje. Viděla jsem jemnou záři svíce.
"Měla bych ji zhasnout, nemyslíš?"slyšela jsem svůj hlas z pokoje.
"Nech ji svítit. Tvoje pohotovost je důležitější než naše výroční večeře."slyšela jsem druhý hlas. "Jaspere."zašeptala jsem. Pomalu jsem otvírala dveře. V místnosti nikdo nebyl. Svíce také nesvítila. Nemohla, dávno přeče vyhořela. Je to patnáct let, co jsem tu byla naposledy. U okna jsem zahlédla stín postavy.
"Jaspere."řekla jsem polohlasně. Postava se pohnula, upřela na mě své prázdné oči. Pak se opět zahleděla z okna. Viděla jsem ji z profilu.
"Nejsem Jasper."ozvalo se mi v myšlenkách."Proč?"pokračovala postava u okna, "Proč jsi odešla? Proč na tak dlouhou dobu."
"Musela jsem. Ale vrátila jsem se."odpověděla jsem postavě.
"Ach Briaren."oslovila mě tmavá postava a zmizela mi z očí. Byla jsem v půlce cesty k oknu.
"Jaspere, prosím, neopouštěj mě."svezla jsem se na zem a plakala. Dlouho, moc dlouho. Pak jsem se konečně zvedla a bez ohlížení jsem opustila dům. Ve městě mi došlo, co se stalo. Nikdo nepřežil. Bylo to město mrtvých. Bránili jsme zbytečně.
"Jaspere, jdu za tebou."vykřikla jsem do nastávající noci a složila se na zem do sněhu.
Obrázek kreslen tužkou asi tři čtvrtě hodiny. Foceno foťákem a oříznuto. Vystínování nic moc. Tak snad se bude líbit.
Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat