Přináším jeden netradiční článek.
Opět jsem se pobavila nad jedním komentářem (neobjeví se,alespoň zatím ne), který někdo zanechal pod článkem s názvem 3. týden. Jednalo se o to, co mám a nemám zveřejňovat za "výplachy". Trochu jsem si myslela, že žiju ve svobodném státě, kde je svoboda slova. Tak asi ne. Možná ve snu. Když píšu o liturgii, tak se to mnohým nelíbí, a těmi mnohými nemyslím blogery, kteří mi komentují, za což jim děkuji. Když tam nebyla liturgická poznámka, tak se zase některým nelíbí, že popisuji pravdivou situaci a popisuji svůj pohled na tu situaci. Pokud se někomu můj pohled nelíbí, ať klidně napíše svůj, ale ne za cenu, že bude ten můj napadat. Navíc se dotyčný(á) za svůj komentář očividně stydí, protože se nepodepsal. Možná se stydí za svou totožnost, protože mě třeba potkává na ulici a ví, kdo jsem. Jedno plus ten komentář ale má. Aspoň byl bez vulgárních slov a slovních spojení. Toť asi vše pro dotyčného(nou) komentující.
Obrázek taky patří mezi "výplachy", které zveřejňuji. Moji podobu v tom nehledejte. A ještě přidám mozek.
Je prosím pěkně i popsaný. Jen mu chybí mícha a mozeček.
A ještě jedna připomínka. Liturgií a psaním o ní si žádné nedostatky nekompenzuji. Maximálně nedostatek v tom, že stále nevím o liturgii všechno a nikdy vědět nebudu, protože to je něco tak rozsáhlého, že ani dva životy by mi na poznání liturgie nestačily. A člověk se má učit celý život.
A teď už opravdu nevím, co psát. Ale potřebovala jsem to, vypsat se. Nedávno, myslím, že včera jsem četla článek o terapii psaním a myslím, že jsem i zanechala komentář. Jen už nevím, na kterém blogu to bylo.
Tak mějte krásný den a celý týden. Já se vracím k diplomce.
V.
P.S.: Oba obrázky trvaly asi deset minut.
Žádné komentáře:
Okomentovat