Jak jsem psala minulý týden, byla jsem v neděli v divadle a bylo to moc pěkné a hlavně poučné.
Bylo to o chlapci s poruchou autistického spektra. Nehledě na to, byl geniální v matematice. Dokázal spočítat velmi složité příklady, který by mě zabraly možná tak půl dne. Je pravda, že už jsem do matematiky moc nepočítala. Celý děj se odehrával v Anglii. Jeho rodiče spolu už nežili, a všechno začalo zabitím psa paní sousedky. Jméno si bohužel z hlavy nepamatuji. A náš hlavní hrdina se snaží zjistit vraha. Při vyšetřování se setkává s různými lidmi a dostává se i do Londýna za svou matkou. Odjíždí tam sám, bez vědomí otce. Proč? Otec zabil psa sousedky. Už mu nemůže věřit. I přes útrapy plných vlaků drah a metra se dostává k bydlišti matky. Má dělat maturitu. Matka se ho snaží přesvědčit, aby zkoušku odložil, ale autisti jsou takový, že nemají rádi, když jim někdo kazí plány. Nakonec maturitu dělá v termín, který měl. A udělal ji. Taky dal znovu dohromady své rodiče. Po představení a při odchodu diváků se hlavní hrdina vrátil na pódium a popsal svou maturitu. Vytáhl si otázku, která se týkala Pythagorovy věty. Dál už popisovat nebudu, kdo chce vědět víc, nechť se jde podívat na představení. V pondělí jsem jela do Olomouce. Musela jsem. Přespávala jsem na koleji a spala jsem v pokoji s balkónem. Celou buňku jsem měla jen pro sebe. Dodívala jsem se na Pána Prstenů v angličtině. Druhý den, to je v úterý, jsem šla na zkoušku. Ráno jsem narazila na jeden krásný článek, který se týkal hlouposti. Někteří by si to měli přečíst tak dvacetkrát. Některým ani stokrát to nepomůže. A nemyslím tím blogery. A taky se ještě pochlubím jednou fotkou z úterního rána. Foceno mobilem a z balkonku na koleji ve čtvrtém patře.
Na zkoušce jsem napsala test. A pak jsem šla na ústní. Šla jsem tam dvakrát. Poprvé jsem si vytáhla téma, proč se chci stát učitelem. Od tohoto pokusu mě propustili, ať to jdu vydýchat a ať se pak vrátím. Na druhý pokus jsem si vytáhla Kde bych jednou chtěla bydlet a kde. Nevím, které téma bylo lepší. Ale odešla jsem z ústní s E. Nevěděla jsem hned, jak dopadl test. Tak snad to mám. E mi stačí. Ve středu jsem zjistila, že jsem ani na to E nedosáhla. Chybělo mi devět procent. Tak znovu no. Co se dá dělat. Do čtvrka jsem se flákala. Seděla u počítače, dívala se na televizi a modlila se za lepší výsledky na příštím testu. Poslední zkouška. Pak až státnice. Jestli budu tak vyšilovat i tam, tak teda nevím. V pátek jsem se stále flákala. Nechtělo se mi nic dělat, ale brzy budu muset. V pondělí jdu na náslech do školy. V pátek jsem tedy byla doma a vytáhla jsem violu. Musela jsem cvičit a asi jsem si zamilovala další soundtrack ze seriálu. Je to hlavní melodie ze seriálu (hlavně doufám, že to je seriál) Hra o trůny. Odpoledne jsem byla na chvíli hrát na varhany. Přece jen v neděli hraju, tak bych se měla snažit. Pak jsem zpívala na mši a hrála na violu. Za dětmi jsem nešla, protože se nesešly. Na mši jsem zase vydýchávala liturgii. IGMR i přes mou propagaci stále není bestsellerem. Navíc mě vždycky naštvě to, že tam je člověk, který ví, že si nemůže kleknout, ale stejně tam jde. Proč? Jeden ministrant klečí a druhý sedí. Nechápu tyhle lidi. Chápu, že má někdo po operaci kolena, má s tím problém, bolí ho to nebo si nesmí kleknout, ale když to nemůžu, tak tam prostě nelezu. Je to stejné, jako bych chtěla hrát na tom nejlepším a nejslavnějším koncertě na harfu. Na tu fakt ještě neumím. Jiný příklad mě zatím nenapadl. Třeba později. V sobotu jsem se válela v posteli až skoro do půl desáté. To jsem dlouho neudělala. Dopoledne jsem chvíli hrála doma na elektrické klávesy. Moc mi to nešlo. Chyběl mi druhý manuál a pedály. Takže jsem si prošla jen ruce a pedály si domýšlela. Snad se v nich zítra neztratím. V těch se ztrácím nejčastěji. Odpoledne jsem se dívala na pevnost Boyard. Po dlouhé době na celý díl. Večer jsem šla na florbal. Dala jsem si dva góly a šlo se domů. Pak mi bylo zase špatně. Už fakt nevím, čím to je. A hlavně už mě takové stavy nebaví. V neděli jsem šla na mši svatou. Moc jsem se netěšila. Měla jsem hrát celé ordinárium a bez mistra varhaníka, který mě učí. Ale na druhou stranu jsem tam nebyla úplně sama. Kyrie a Gloria bylo bez chyby. Divné. Ale je to tak. Pak jsem hrála až Credo. Tam už nějaká ta chyba byla, ale zanedbatelná a já dohrála oběma rukama i nohama. Sanctus taky ušel. Jen jsem se trochu vysekala v místě, kde to normálně nedělám. Příště se na to místo zaměřím a vysekám se tam, kde normálně. Agnus Dei taky šel. Možná jsem ty lidi trochu hnala. Začala jsem se v této části ordinária hrát i patou, ale zatím jsem hrála stále špičkou. Netroufla jsem si na inovaci. Pak jsem si šla pro kroniku. Dostala nový kabát a je o dvacet deka lehčí. I tak se pěkně pronesla. Ruce mě bolí ještě teď. Taky jsem zapomněla koupit mražené jahody. Opět jsem si našla na nějakých stránkách koláč z listového těsta s jahodama. Před obědem jsem se tedy ještě prošla do obchodu. Odpoledne jsem pekla. Před pečením to vypadalo takhle.
A po dopečení trochu jinak, ale v podstatě stejně.
Pak jsem se dívala na pevnost Boyard. Bez toho neděle není neděle.
A to už by dneska mohlo stačit. Je to divné, ale nenapsala jsem žádnou liturgickou poznámku. To nevadí, snad zase příště.
Tak přeji všem krásný další týden roku 2015.
Vaše Vanimaré
P.S.: Zapomněla jsem se pochlubit, že půjdu na koncert. Sice až v únoru, ale půjdu. Bude hrát houslistka Esther Yoo. A moc se těším. Podrobnosti můžete najít ZDE.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat