Tak plním, co jsem slíbila už dávno. Někdy loni. Ariin příběh z pohledu Bera. Spíš části příběhu. Zatím se mi nedostalo nějaké jiné odpovědi na otázku, z pohledu které další postavy byste chtěli napsat vyprávění. Takže je tu první část. Nenechte se rušit.
V.
Úkol splněn.
V rámci možností. Dorazil jsem do Izupova domu včas, ještě před nepřátelskými vojsky. Za chvíli budu vyslyšen a bude se jednat o situaci na jihu země.
"Heru. Herunya Vás přijme."oznámil mi sluha, který vyšel z nejbližších dveří.
"Děkuji."odpověděl jsem. Sluha ustoupil a já vešel do místnosti.
Pozdravil jsem sedící muže. Nejspíše probírali postup nepřátelského vojska.
"Vítejte arjon Bere. Doufám, že jste neměl moc namáhavou cestu."oslovil mě muž sedící v čele stolu a šel mi vstříc s napřažěnou rukou. Trochu jsem znejistěl. Nikdo mě neoslovoval titulem. Nebylo mi to tudíž příjemné.
"Děkuji, heru. Cesta proběhla bez většího vzrušení."odpověděl jsem mu.
"Posaďte se prosím."ukázal na volnou židli vedle sebe. "Mohl byste nám prosím vysvětlit situaci na severu?"
"Na severu jsem potkal jen několik málo skupin skřetů. Všichni mají namířeno z nepochopitelných důvodů na jih. Na Elfský les nezaútočili a nemyslím si, že někdy v budoucnu zaútočí. Nemá pro nepřítele velkou strategickou výhodu. Snad jen zásobování."
"A co se týká poskytnutí vojenské síly, máte nějaké informace, arjon?"zeptal se zřejmě velitel zdejší stráže.
"Bohužel. Co se týká vojenských sil, jsme značně omezeni. Většina domobrany je zapojena do hlídání hranic. Heru LacRen nemůže poskytnout žádnou pomoc."
"Děkujeme."
"To je neslýchané, jsme jejich bratři. Jen se zahrabali do písku a nechtějí o válce nic slyšet. Jen aby si zachránili ty svý zadky."začal se rozčilovat velitel stráže.
"Les musí být hlídán z důvodu nezměrného historického dědictví, které se týká nejen jich, ale i nás, i když si to v tuto chvíli neuvědomujeme. Nezapomínejte na to. Děkujeme za zprávu Bere. Teď si běžte odpočinout po cestě a načerpat nové síly do války."
"Děkuji, heru."vstal jsem a opustil místnost. Venku na mě čekal sluha a dovedl mě do mého pokoje.
Konečně jsem se dočkal zaslouženého odpočinku. Lehl jsem si na postel a snažil se zapomenout, co všechno mě cestou potkalo a jak moc jsem musel bojovat, abych sem dojel. Nakonec jsem usnul.
Když jsem se probudil, v místnosti byla tma. Zapálil jsem si oheň v krbu, abych aspoň trochu prosvětlil pokoj. Na stole jsem našel bohatou večeři. Najedl jsem se a šel prozkoumávat dům. Došel jsem na volnější prostranství s výhledem na východ.
"Také nemůžete spát?"oslovila mě mladá žena a přistoupila k zábradlí.
"Dalo by se to tak říci."odpověděl jsem. Byla velmi pěkná.
"Přijel jste z daleka?"
"Až z Elfského lesa na severu."pohlédl jsem jí do očí, "Tady je to tak prázdné a zároveň je tu velká volnost pohybu. Vy jste odtud?"
"Ano. Jsem dcera Izupy. Jmenuji se Jarin."
"Velice mě těší, slečno Jarin."políbil jsem jí ruku, "Váš otec je velice moudrý muž." Zčervenala, "Když dovolíte, doprovodím Vás do Vašeho pokoje." Jarin souhlasila. Cestou jsme probrali veškeré záležitosti, které se týkají války na jihovýchodě. Pak jsme se rozloučili a já se vrátil do svého pokoje.
Několik dní jsem přebýval v Izupově domě a nic důležitého se nestalo. Psal se šedesátý den jarního čtvrtroku, když od západu přijeli tři elfové. Stál jsem opět na místě, kde jsem se seznámil s Jarin a sledoval záhadnou trojici. Naproti jim vyšel sám Izupa. - Zřejmě je čekal. - usoudil jsem. - Nebo už tu někdy byli. - Dál jsem se jim nevěnoval a pokračoval jsem v procházce.
Další den se konala rada. Byl jsem vyslán do Opevněného města, jako zvěd. Měl jsem za úkol zjistit, kde se Maur schovává. Od brány se se mnou loučili skoro všichni obyvatelé domu. Byla mezi nimi i nová tvář. Doprovázela ji Jarin. Vyjel jsem z města a hnal koně na jih. Večer jsem dorazil k městu. Kolem něj byla celá Maurova armáda a snažila se jej dobyt. Objížděl jsem město. Najednou se proti mně vynořila tmavá postava v kápi. Hned jsem je nepoznal, ale už jsem se s nimi setkal. Přízrak.
"Co tu chceš? Chceš tu zemřít jako všichni ostatní?"zeptal se mě. Neodpověděl jsem mu, protože mě pohltil strach, otočil jsem koně a uháněl zpět. Přízrak mě následoval. Nesměřoval jsem do města. Nechtěl jsem, aby přízraky věděli, kde je město ukryto. Tak jsem zamířil na západ. Už se rozednívalo. Kolem poledne jsem se znovu ohlédl. Za mnou bylo nějak moc živo. Místo jednoho, jsem měl už pět pronásledovatelů. Jeden z těch více vzadu prudce zrychlil. Jeden z těch ostatních něco vykřikl, ale slovům jsem nerozuměl. Jezdec předhonil přízrak. Vedle mě se objevila docela malá postava na velkém černém koni. Nehledě na to, že to byla dívka. - Moc mladá dívka, aby takhle jezdila na koni. - pomyslel jsem si.
"Jsme zachráněni."oslovila mě. Zastavila svého koně a vracela se pomalu po svých stopách. Váhavě jsem ji následoval. - Ta má teda odvahu, postavit se přízraku. - blesklo mi hlavou. Dívka se mi začínala líbit. Jeden z jejich společníků hodil hořící větev a přízrak vzplanul. Dojel jsem s dívkou po boku k ostatním mým zachráncům.
"Děkuji vám za pomoc. Nic podobného by mě ani ve snu nenapadlo."řekl jsem.
"Od toho tu máme Frona."řekla Jarin.
"Měli bychom se vrátit. Izupa se bude strachovat."řekla dívka.
"Mám pro něj špatné zprávy."oznámil jsem. Sedli jsme na koně a vraceli se zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat