Příběh je smýšlený. Vychází z jednoho mého snu ze dne 12.7.2011. Tak dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu vrátila. Příběh byl dokončen 10.8.2012. Možná to bude trochu připomínat situaci během 2. světové války, ale příběh není do této doby datován. Postavy a situace jsou smýšlené. Jen jsem se snažila příběh zasadit do území ČR. Jakákoli podobnost postav nebo situací je možná, ale ne záměrná. Teď už přeji příjemné prožívání příběhu.
Vanimaré
Jedu autobusem ze školy domů. V tomto režimu se divím, že mohu vůbec studovat. Jsem docela unavená z přednášek. Na další zastávce nastupuje muž. Vypadá, že je velmi nervózní. Sedá si hned za řidiče. Vyjeli jsme z města. Proplétáme se vesnicemi blízko hranic. Muž vytahuje pistoli a vyhrožuje.
"Chci na hranice."
"Dělej."zakřičel muž. Řidič se musel podvolit. Sjel z cesty. Během několika stovek metrů nás zastavila kontrola.
"Řekněte, že jedete na zájezd k pohraničí."řekl muž řidiči. Jelikož jsem seděla hned vedle řidiče, byla jsem v ohrožení. Muž si přisedl ke mně. "Tak bude to?"vrazil mi hlaveň pistole pod žebra. Se strachem jsem pohlédla na řidiče. Řidič otevřel dveře. Do autobusu vstoupil uniformovaný voják.
"Kam jedete?"zeptal se.
"Jedeme na zájezd do Klenčí pod Čerchovem."odpověděl řidič. Voják zběžně prošel celý autobus.
"Buď z ticha. Jestli jen cekneš, pocítíš její chuť."ozvalo se u mého ucha, "Věř mi, že ti nechci ublížit." Pohlédla jsem do jeho odhodlané tváře. "Hraj, že jsi moje přítelkyně."
"Ne."odmítla jsem.
"Dělej."řekl. Byla jsem nucena jej chytit za ruku, proplést své prsty s jeho a usmívat se. Strach jsem ze svých očí dostat nemohla. Posadil se tak, aby skrýval pistoli mířící do mého žaludku. Sledovala jsem vojáka. U dveří do autobusu stál druhý voják a u budovy další čtyři.
"Jak se jmenuješ?"zeptal se mě muž trochu mírněji a odstranil mi ofinu z očí.
"Klára."odpověděla jsem.
"Neměj strach Klárko. Všechno dobře dopadne."šeptal mi do ucha. Voják opustil autobus.
"K takovému zájezdu musíte mít povolení. Na počkání vám ho vydáme."voják odešel. Za chvíli se vrátil a předal řidiči zmiňovaný papír. Řidič zavřel dveře a odjel z kontrolního stanoviště. Muž sedící vedle mě se na chvíli uvolnil. Projeli jsme asi ještě další tři kontroly. Muž vedle mě vždy zbystřil. Pak se opět uvolnil. Dojeli jsme do Klenčí. Řidič zastavil a otevřel dveře.
"Tak, děkuji za dopravu a teď mě doprovodíte až k hranici."chytil mě za ruku a na řidiče zamířil pistoli. "Autobus nechte zde, když budete spolupracovat, vrátíte se."usmál se muž. Popostrčil nás z autobusu. Ostatní lidé jen přihlíželi.
"Nech je být. Oni ti nepomůžou." Zastal se nás jeden cestující.
"Mlč a vrať se do autobusu."otočil se na něj.
"Aspoň tu dívku nech a vezmi mi mě."
"Ne."otočil se a spolu se mnou a řidičem odcházel. Šel jako poslední a nás dva strkal před sebou. Spíše jen řidiče. Mě vedl vedle sebe. Dorazili jsme k předělovacímu tarasu. Z dálce jsem zahlédla hlídku.
"Pozor, jde sem hlídka."varovala jsem muže.
"He, díky."usmál se na mě. Za námi byly budky. Skryli jsme se v nich. Zároveň jsme mezi prkny sledovali jinou skupinku, která utíkala přes hranice. Ozval se výstřel. Utíkající se ani nezastavili. Pak se ozvala střelba ze samopalu. Muži jeden po druhém padli mrtví k zemi. Lekla jsem se. Muž mě umlčel rukou. Hlídka prošla kolem nás. Zadržovala jsem dech a koukala do tmy. Své srdce jsem cítila až v krku a bušilo tak nahlas, až jsem si myslela, že to musí být slyšet až venku, kde procházela hlídka. Setrvali jsme ještě chvíli v budkách. Pak jsme se odvážili vylézt. Muž zastrčil pistoli za pásek.
"Díky vám."políbil mě. Bránila jsem se. "Šťastnou cestu zpět."popřál nám.
"Šťastnou cestu."popřáli jsme mu také. Muž se rozhlédl, přeběhl pole, přeskočil nízký taras a vběhl do lesa. Dostal se bezpečně za hranici našeho okupovaného státu. I já s řidičem jsme museli rychle opustit toto místo. Legitimace jsme nechali v autobuse. Utíkal jsme zpátky. Několik lidí na nás se zvědavostí čekalo. Jakmile jsme došli k autobusu, obklopili nás. Musela jsem si sednout.
"Je vám něco, slečno?"zeptala se jedna postarší paní.
"Ne, nic mi není. Jen jsem trochu v šoku."odpověděla jsem. Chvíli na to jsem omdlela.
Probírala jsem se. Autobus pokračoval v cestě. Seděla jsem opět na svém místě. Hlavu jsem měla na klíně jednoho cestujícího.
"Už je vám lépe?"zeptal se. Pomalu jsem se posadila.
"Ano. Děkuji."
"Napijte se."podal mi láhev. Na další zastávce jsem musela vystoupit. Muž mě doprovodil domů.
"Jsem Marián. Kdybyste něco potřebovala."
"Klára."usmála jsem se, "Děkuji."líbil se mi.
O několik dní později
"Tak co, jaký jsi měla týden?"zeptal se mě otec Ondřej, když jsme jeli na mši svatou do vedlejší vesnice.
"Celkem dobrý. Jen ve čtvrtek bylo takové menší vzrušení."
"Co se stalo?"
"Jela jsem normálně domů, na jedné zastávce nastoupil nějaký muž. Mířil na nás pistolí a chtěl na hranice. Musela jsem s nimi. Naštěstí jsme se vrátili v pořádku."vypověděla jsem všechno.
"Kláro, mám pro tebe špatnou zprávu."začal.
"Co se děje."lekla jsem se.
"Jak jistě víš, dlouho nebudu moct vykonávat své poslání. Rozhodl jsem se emigrovat do Ameriky."podíval se na mě.
"Ne…"sklonila jsem hlavu.
"Pomůžeš mi, prosím?"zastavil auto a pohlédl na mě.
"Já nevím jak."pohlédla jsem mu do očí. Znovu rozjel auto. Dojeli jsme na místo.
"Pomlč o tom prosím. Zbytek ti vysvětlím na cestě zpět."
"Ano."odpověděla jsem zaraženě. Nachystala jsem vše potřebné ke mši svaté. Při mši jsem si uvědomovala, že je to pravděpodobně naposledy, co sloužím u oltáře s otcem Ondřejem. Po mši mi vysvětlil veškeré pro mě potřebné. Do podrobností nezacházel.
"Všechno jsi pochopila? Potřebuji do Klenčí. Podrobnosti ti říkat nebudu, zbytečně bych tě ohrozil."odvezl mě domů. Rozhodla jsem se, že mu nabalím ještě další věci, o které mě neprosil. Snažila jsem se, aby zavazadlo bylo co nejmenší. Naštěstí se povedlo. Sešli jsme se na smluveném místě. Nasedli jsme na autobus směřující do Klenčí. Celou cestu jsem byla zamlklá.
"Kláro, co se děje?"zeptal se mě.
"Teď bych o tom neměla mluvit, nevíte, kdo nás poslouchá."řekla jsem mu.
"Dobře." Dál jsme mlčeli. Vystoupili jsme přesně na místě, kde jsem byla nucena vystoupit před pár dny. Dál jsme museli pěšky.
"Co jsi chtěla říct v autobuse?"
"Ptal jste se mě, co se děje. Děje se to, že Vy odcházíte, já tu zůstávám…"
"Tak pojď se mnou."
"Víte, že nemohu. Mám tu rodiče."sklonila jsem hlavu. Došli jsme k těm budkám. Z budek vyběhl nějaký muž. Lekla jsem se a málem vyjekla. Otec Ondřej mě umlčel.
"Co tu děláte?"zeptal se muž, "Utíkáte?"
"Jen já."odpověděl otec.
"Jen doprovázím."řekla jsem pod pohledem muže.
"Víte, jak se dostat přes hranice?"zeptal se.
"Musíte se bez zahlédnutí dostat do támhletoho lesa."ukázala jsem.
"Dobře. Měli bychom vyrazit, když dovolíte, přidám se k Vám."zeptal se muž. "Jsem Martin."
"Ondřej."souhlasil otec Ondřej. Pak se otočil na mě. "Klárko, je načase se rozloučit."
"Doufala jsem, že k tomu nedojde."
"Bohužel. Napíšu ti, jak jsem dojel. Opatruj se."
"Pokusím se. Hlavně Vy se opatrujte." Ondřej se usmál, "Vy jdete do nebezpečí."
"Ano. Napíšu ti adresu, na které se budu nacházet. Piš mi prosím, co se tady děje."objal mě, "Sbohem."pošeptal mi do ucha.
"Budu informovat."slíbila jsem. Čichala jsem jeho vůni, která se mi líbila hned od prvního setkání. "Sbohem."nechtěla jsem ho pustit. Už jsem nedokázala zadržet slzy.
"Uf. Omlouvám se."setřela jsem slzy.
"Kláro, nic se neděje."setřel zbytek, "Sbohem."otočil se, pohlédl na Martina a společně se rozběhli k lesu. Nikdo je naštěstí nesledoval. Hranice se zdála být opuštěná. Zaběhli do lesa a už jsem je nespatřila. Otočila jsem se a vracela se k autobusu. Už byla tma. Když jsem se vrátila domů, všichni doma spali. Něco málo jsem pojedla a zalehla. Stále jsem myslela na cestu otce Ondřeje a Martina.
O několik měsíců později:
"Kláro. Máš tu dopis."křikla na mě sousedka, která mi pravidelně vybírala poštu.
"Jejda. Děkuji paní Krumlovcová."seběhla jsem schody a převzala obálku. Hned na první pohled jsem poznala od koho je. Usmála jsem se. Pravděpodobně dojeli dobře. Vběhla jsem do svého pokoje v domě, sedla si na postel. Chvíli jsem obálku studovala. Pak jsem ji nedočkavě otevřela.
Milá Kláro,
Píšu Ti z daleké Ameriky. Dorazili jsme s Martinem s menšími problémy. Požádali jsme o státní občanství, ale zatím je nemáme. Pokud už budeš moci, velmi rád bych, abys tu byla se mnou. Mám zde už jisté zázemí, takže Tě budu v nejbližších dnech očekávat na letišti v New Yorku. Dej mi vědět, kterým letadlem přiletíš. Doufám, že letenka, kterou jsem přiložil k dopisu, zůstala v obálce.
Tvůj otec Ondřej.
Zaradovala jsem se. Žádné jiné dobré zprávy mě nedokázaly tak rozradostnit. Ovšem měla jsem strach z cesty a co na to řekne Marián. Od té doby, co mě doprovodil domů, jsme se hodně sblížili. Znovu jsem nahlédla do dopisu. Teprve teď jsem zjistila, že jsou tam dvě letenky. Jedna byla na moje jméno a druhá na jméno Mariána. Usmála jsem se. Problém byl vyřešen.
"Kláro, jsem tady."ozvalo se již podruhé ze spodního patra domů.
"Tady jsem, a mám jednu zprávu. Pojď nahoru."odpověděla jsem. Za chvíli Marián vešel.
"Co máš tak radostného na srdci?"zeptal se mě, přisedl ke mně na postel a políbil mě.
"Můžeme opustit tuto zem. Stále jsme v okupaci, ale já mám povolení odcestovat pro dvě osoby."usmála jsem se. Marián se na chvíli zarazil.
"Vážně?"nevěřil tomu.
"Ano."usmívala jsem se. Mohutně mě objal.
"Kdy letíme?"zeptal se.
"Za tři dny. Z Paříže."
"Tak jdu balit."vstal, "Tak zatím ahoj."políbil mě.
"Ahoj."vyprovodila jsem ho ke dveřím. Netušila jsem, že už ho nikdy neuvidím. Začala jsem balit. Sbalila jsem jen nejnutnější věci a hlavně peníze. Setkat jsme se měli u autobusu. Marián nepřišel. Z ulic se ozvala střelba. Okupanti stále měli nad lidmi moc. Nesměla jsem čekat. Nastoupila jsem do autobusu a odjela bez Mariána. Bylo mi to líto. Jen jsem ho zahlédla osobu, která běžela k autobusu. Než doběhla, byla zastřelena. Poznala jsem v osobě Mariána. Autobus se rozjel. Mohla jsem jen nečinně přihlížet. Po tvářích mi začaly téct slzy. Autobus vyjel z vesnice a proplétal se mezi horami. Čekala mě ještě dlouhá cesta. Přes Německo a pak kousek po Francii. Na hranicích jsem se musela prokázat průkazem a cestovním listem. Musela jsem si také nechat prohledat zavazadlo, zda něco nepašuji. Kontrolou jsem prošla bez problémů. Nasedla jsem do dalšího autobusu a pokračovala přes Německo. Cestou jsem usnula. Probudili mě na hranicích s Francií. Musela jsem se opět prokázat všemi možnými lejstry a nechat si prohledat batoh. Opět jsem prošla bez problémů. Po třech a půl hodinách jsem dorazila na letiště. Měla jsem ještě den času, než odletí mé letadlo. Prošla jsem si alespoň částečně Paříž. Dostala jsem se i do části s Eifelovou věží. Den utekl až příliš rychle. Noc jsem strávila na letišti. Dvě hodiny před odletem jsem se dostavila k odbavení. Prošla jsem bránou bez problémů. Všechno probíhalo až moc hladce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po dvou hodinách jsem nasedla do letadla. Během deseti minut se letadlo vzneslo. Ulevilo se mi. Konečně jsem opustila Starý kontinent a letěla vstříc Americe. Cesta trvala kolem sedmi hodin. Pak jsem konečně letadlo sedlo na ranvej. Ještě dvacet minut jsem musela sedět v letadle. Pak nám kapitán oznámil, že si můžeme sundat bezpečnostní pásy a opustit letadlo tubusem. Jelikož jsem neměla další zavazadlo, mohla jsem hned jít do hlavní haly. Se mnou přiletělo mnoho lidí, tak jsem neviděla, kde je otec Ondřej. Prošla jsem celou halu, ale nenašla jsem ho. S batohem na jednom rameni jsem se chystala opustit halu.
"Kláro."ozvalo se za mnou. Musela jsem se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem se otočila.
"Otče Ondřeji."odpověděla jsem. Chvíli jsme se na sebe dívali. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Dokázala jsi to."
"Asi ano."usmála jsem se. Na povrh vyplynuly moje emoce. V očích se mi objevily slzy, na tváři se mi zračil úsměv. Batoh dopadl na zem a já otci Ondřejovi skočila kolem krku. Doma bych to nikdy neudělala, ale tady mě nikdo nezná.
"Jsem ráda, že Vás vidím."
"Já taky. Kde máš Mariána?"
"To je jedna špatná zpráva."
"Co se stalo?"postavil mě na zem.
"Když jsem odjížděla, z ulic se ozvala střelba. Na křižovatce jej zastřelili."sklonila jsem hlavu, "Nedokázala jsem tomu zabránit."
"Zvládneš to?"
"Musím. Nic jiného mi nezbývá."na chvíli jsem se odmlčela, "Zvládnu to."sebrala jsem batoh ze země, "Jdeme?"
"Ano. Ukaž, vezmi ti batoh."hodil jej na záda a objal mě kolem ramen. Společně jsme opustili halu.
"Jaký byl let?"
"Celkem dobrý. Bylo to poprvé a bylo to fantastické."
"Vážně? A do Paříže jsi se dostala v pohodě? Pomohly ti dokumenty, co jsem ti poslal?"
"Bez Vás bych se sem asi nikdy nedostala."
"Zkus mi tykat."navrhl.
"Ne…to nejde."
"Kláro. Zkus to."
"Dobře. Je to nezvyk. Vykonáváte…"
"Kláro."
"Pardon, vykonáváš své povolání?"
"Ne. Sloužím jen soukromě. Moc možností tu nemám, ale zvládám to. Pracuji teď v továrně a snažím se získat si nějaké postavení."nasedli jsme do auta. Ondřej řídil. Za dvě hodiny jsme opustili New York a zamířili na západ.
Žádné komentáře:
Okomentovat