Bitva 2. část

Probudila mě nepříjemná bolest.

"Už je vzhůru."řekl někdo.

"Tak je můžete zavolat."řekl někdo druhý.

"Co se děje? Kde to jsem?"zeptala jsem se ani nevím koho a snažila si sednout. Nade mnou se objevil Izupa a tlačil mě zpátky na podložku.

"Nemáš se čeho bát. Všechno je v pořádku."uklidňoval mě.

"Kde je Ber, kde…kde jsou ostatní?"zeptala jsem se.

"Jsou v pořádku, nic se jim nestalo. Za chvíli tu budou. Ava aista."zkoušel to znovu. Do stanu vešel nějaký mladík a hrnul se k Izupovi.

"Herunya."oslovil ho chvatně.

"Co se děje?"zeptal se Izupa a s klidem na něj pohlédl. Všimla jsem si, že je velmi mladý. - Co tu vůbec dělá? Vždyť musí být mladší jak já?- pomyslela jsem si.

"Je to velmi důležité."

"Tak mluv, vidíš, že mám práci."pobídl ho Izupa. - Musí být hodně mladý. Izupa mu tyká. - došlo mi.

"Ber a ještě jeden další, kterého neznám, chce s Vámi mluvit."vysvětlil. - Zná Bera. Musí to být někdo od Izupy. - další myšlenka.

"Je to vážné?"zeptal se Izupa úplně bez zájmu.

"Podle nich ano."odpověděl mladík.

"Co se stalo?"zeptala jsem se. Pokud jde o Frona nebo Jeka tak se neznám. Mladík se na mě podíval a zarazil se.

"Eee."vyjádřil svůj údiv a tupě na mě zíral.

"Mluvte."sedla jsem si. Zamotala se mi hlava a trochu jsem vrávorala než jsem se opřela o pravou ruku.

"Kde jsou?"zeptal se Izupa.

"Čekají venku."odpověděl mu mladík a dál na mě zíral. Já se zvedala k odchodu.

"Ty tu lež a ani se nehýbej. Ztratila jsi hodně krve a já tě tu nechci křísit."napomenul mě Izupa a výhružně se na mě podíval. Zůstala jsem tedy sedět. Izupa ještě něco pošeptal mladíkovi a odešel.

"Jak dlouho tu míníte sedět a dívat se na mě?"zeptala jsem se.

"Dlouho."odpověděl mi. Šanci na útěk jsem měla pramalou. Čekala jsem asi deset minut ve vchodu se objevil Izupa a mladíka si zavolal. Chvíli na to zmizeli. - Že by jedna šance vrátit se na bojiště? - pomyslela jsem si. Pomalu jsem vstala. Šlo to i bez toho, aby se mi zamotala hlava. Udělala jsem pár kroků pomocí toho na čem jsem ležela. Šlo to. Do stanu někdo vešel. Nevšímala jsem si příchozího a plně se soustředila na kroky. Po dalších dvou krocích jsem se pustila.

"Ari."ozval se příchozí. Prudce jsem zvedla hlavu. Chyba. Ztratila jsem rovnováhu. Zjistila jsem, že tam stojí Izupa, který mě oslovil, a vedle něj Ber, který se teď rozběhl ke mně. Pomalu jsem klesala na kolena. Přestávala jsem vnímat a zatmělo se mi před očima. Někdo mě podepřel.

"Co to blbneš?"ozval se Ber těsně vedle mého ucha.

"Snažím se co nejrychleji vrátit do boje."odpověděla jsem mu.

"Tohle nedělej."pošeptal mi. Chytil mě do náruče a vrátil mě na místo, kde jsem předtím ležela.

"Kde je Fron a Jek?"

"Probírají s Izupou taktiku."

"Ale vždyť stál u vchodu."

"Šel se podívat jestli tu netropíš hlouposti."usmál se Ber.

"Haha. Moc vtipný. Co přesně řeší?"ušklíbla jsem se.

"Nevím, já tam nejsem."

"Tak tam jdeme."znovu jsem vstávala.

"Nene. Ty tu teďka budeš hezky ležet."zatlačil mě zpátky, "To máš teďka v popisu práce. Zachraňování světa je na nižší pozici."snažil se mě přesvědčit. Nepovedlo se mu to.

"To si myslíš ty.odpověděla jsem mu.

"Já si to myslím, ale ty asi ne."

"To máš pravdu. Takže já jdu a ty jsi nic neviděl."zvedala jsem se.

"Ne ne."položil mi ruce na ramena, čímž mě donutil si zase lehnout.

"Pusť mě."vyjela jsem na něj.

"Ari."oslovil mě, po otočení za hlasem, Fron. Ber udělal totéž a přestal si mě všímat. Využila jsem toho.

"Frone."doslova jsem vyskočila. Ber nestačil zareagovat. Trochu vrávoravě jsem se k němu došla a odejmula jsem ho.

"Ari, nemáš náhodou odpočívat?"zeptal se mě.

"Další, kterej mi bude říkat, že mám odpočívat."

"Fakt? A kolik jich bylo?"

"Ty jsi třetí."

"Asi tu ještě den zůstaneš."

"Proč? Nic mi není."

"Potřebuješ si odpočinout. Já tu taky zůstávám přes noc."

"A kde je Jek?"

"Měl drobné zranění, ale……"

"Co se mu stalo?"vyhrkla jsem na něj.

"Nic vážného."

"A kde je?"

"Ve vedlejším oddělení stanu."

"Bezva jdeme za ním."

"Jestli máš dovoleno někam jít?"

"Jak to mám vědět?"

"Tak jdeme, pokud to zvládneš."

"Nepodceňuj mě."varovala jsem ho. Jen se usmál, vzal mě kolem ramen a společně jsme opustili Bera. Jeka jsme našli spícího. Vedle jeho postele byla židle.

"Jak dlouho spí?"zeptala jsem se potichu, abych ho nevzbudila.

"Jen chvíli. Jakmile usnul, šel jsem za tebou."odpověděl.

"No jo."sedla jsem si na židli.

"Měla bys odpočívat."

"Frone."

"Občas bys mohla poslechnout dobře míněnou radu."

"To je ten pravej, co mi to říká."odpověděla jsem.

"Ari."výhružně se na mě podíval.

"Už mlčím."

"Běž si lehnout."pobídl mě po chvíli.

"Zůstanu tady."řekla jsem odmítavě.

"Ari, jdi si lehnout!"pobídl mě s větším důrazem na každé slabice. Říkal to hodně nesmlouvavě. - Asi se budu muset podvolit, jinak mě tu s velkou pravděpodobností seřve. - pomyslela jsem si. Pohladila jsem Jeka po ruce.

"Mára lómë."vstala jsem ze židle, "Kdy se zítra vrátíme?"postavila jsem se před něj.

"Někdy během dopoledně."políbil mě na čelo, "Běž už."

"Odpočiň si taky."prohodila jsem jeho směrem a odešla. Vešla jsem do svého 'pokoje'. Překvapivě vedle postele seděl na židli Ber. Strnula jsem. Něco podobného jsem ani ve snu nečekala.

"Co tady ještě děláš?"zeptala jsem se ho.

"Dostal jsem rozkaz a ten taky splním."odpověděl, "A ten zní…"

"Nic neříkej. Je mi to jasný."odzbrojila jsem se a zbraně si dala pod polštář.

"Už jsi dostala rozum a jdeš odpočívat?"

"Co jiného mi zbývá."

"Mára lómë."

"Mára lómë."otočila jsem se k němu zády a přehodila si přes ramena přikrývku. Překvapivě jsem hned zavřela oči a ponořila se do spánku.

"Ari."třásl se mnou někdo. Probudil mě. Všude byla tma.

"Co se děje?"zeptala jsem se.

"Jde se bojovat?"odpověděl mi Fron.

"Ale vždyť je tma?"

"Na bojišti je víc světla než by sis přála."

"Tak jdeme."vyvedl mě ze stanu. Okolo ohně sedělo několik mužů. Mezi nimi jsem poznala Bera, Jeka, Frenina a několik dalších osob.

"Máš hlad?"zeptal se mě Fron.

"Myslím, že bych do sebe nic nedostala."

"Jak myslíš." Pozorovala jsem muže sedící okolo ohně. - Jestli je ještě někdy uvidím. - myslela jsem si. Na chvíli jsme si k nim přisedli. Znovu jsem se rozhlédla po sedících. Byl mezi nimi i Izupa. Celkem nás tam sedělo devět.

"Už jsme tu všichni, takže můžeme začít. Byli jste vybráni ke splnění důležitého úkolu……"dopodrobna nám to všechno vysvětlil. Popřál nám hodně štěstí a odešel.

"Kdy vyrazíme?"zeptala jsem se.

"Ještě za tmy. Potřebujeme se nezpozorováni dostat na druhou stranu řeky a co nejdál od tábora."odpověděl mi Fron.

"Proč na druhém břehu, proč ne na tomto?"dotírala jsem dál.

"Z té strany nebude útok čekat."odpověděl mi Ber. Stál těsně za mnou a vyděsil mě.

"Jak to? A co když bude? Jedniná strana , kterou nebude hlídat je severní…"

"S velkou pravděpodobností nebude hlídat ani západní. Všechny jednotky poslal dopředu."skočil mi do řeči Ber. Celou cestu šel vedle mě i koně měl uvázaného u mého Lafa.

"Jak to víš?"

"Izupa něco podobného říkal, než jsi s Fronem přišla."odpověděl. Už jsem se neptala. Nasedli jsme na koně, přebrodili Aen a vyrazili kus při svitu ohně z bojiště na západ. Všechno jsem si snažila srovnat v hlavě. Cesta ubíhala celkem rychle. Asi hodinu jsme jeli na západ. Potom jsme se stočili na sever. Začalo svítat.

"Zastavíme. Chvíli si odpočineme a potom budeme opatrně pokračovat."oznámil nám Hunson. Izupa ho pověřil vedením této skupiny. - Divím se, že si ho Izupa nedrží u těla. - pomyslela jsem si. Celou cestu jsem jela vedle Frona.

"Proč zastavujeme?"zeptala jsem se.

"Odtud je pravděpodobně vidět až do tábora. Mohli by nás spatřit. Musíme se dostat na místo nezpozorováni. Někdy odpoledne budeme pokračovat."vysvětlil mi Fron, "Alespoň si odpočineme."mrknul na mě povzbudivě Fron.

"Proč jsou všichni informovanější než já."

"Musíš buď dřív vstávat nebo se hodně ptát."odpověděl mi Fron s úsměvem.

"Však já se ptám, ale pak si připadám mezi těmi chytřejšími jako……"nenašla jsem vhodné slovo a bezradně jsem rozhodila rukama.

"ale připadat se tak nemusíš. Je přirozené se ptát, když se chceš něco dozvědět."ujistil mě Fron, "Na poradách se taky ptáme na všechno možné a nikdo si nijak nepřipadá."

"No jo."

"Nic si z toho nedělej."uvázali jsme koně.

"Oheň zapalovat nebudeme. Mohli by nás vycítit."

"Možná nás vycítí i tak."poznamenala jsem polohlasem a doufala, že mě nikdo neuslyší.

"Cože?"otočila se na mě polovina naší výpravy. - Ups. Zase jsem něco provedla. - blesklo mi hlavou.

"Jak to?"

"Jestli začne foukat ze západu, tak je máme za chvíli tady."odpověděla jsem, "Mají lepší čich než my."

"Musíme si dávat pozor na vítr."poznamenal Hunson.

"No vidíš. Teď se ptali a nic se nestalo."povzbudil mě Fron.

"Tohle jsem teda nechtěla."

"Dokázala jsi sama sobě, že něco víš. Na tohle by asi nikdo nepřišel."

"Ty určitě ano."

"To je možný. Nemáš hlad?"

"Ne."

"Stejně ti něco donesu.

"Jak myslíš." Fron mě opustil. Šel pro jídlo. Ostatní si posedali na zem a bavili se. Měli celkem dobrou náladu. Všichni se usmívali.

"Ari, pojďte si k nám sednout, prosím Vás."oslovil mě Hunson.

"Pojď Ari, nás se bát nemusíš."otočil se na mě Jek.

"Někdo by měl hlídat."

"Hlídá Frenin." Jmenovaný se otočil a upřeně se na mě zadíval. Pomalu jsem došla k Jekovi a posadila se vedle něho.

"Co řešíte?"zeptala jsem se.

"Zatím nic."odpověděl Jek, "Čekáme na Frona." Sedla jsem si, odejmula si kolena a hlavu na ně položila. Po chvíli přišel Fron s jídlem. Jídlo mi položil o klína. A posadil se vedle mě.

"Ari, co jsi dělala?"zeptal se mě potichu.

"Kdy?"odpověděla jsem otázkou.

"To nevím. Všiml jsem si toho až teď."

"A čeho?"

"Máš ve vlasech schod."

"Cože?"zeptala jsem si. Neodpověděl a přehodil mi polorozpletený cop přes rameno.

"Tohle." Pozorně jsem si prohlédla konec copu. Ještě na něm byla zaschlá krev. Naštěstí ne moje.

"Bránila jsem se. Stejně mi to nepomohlo."odpověděla jsem.

"A kdy?"

"Ještě před tím, než jsem se setkala s Hwestou. Nechala jsem mu na památku." Fron se jen usmál a o dobrých deset centimetrů mi vlasy zkrátil.

"Znovu si to zapleť."řekl mi.

"A čím si to stáhnu?"

"Tím, co jsi to měla dřív."

"To má ten skřet."

"Jak budeme pokračovat?"zeptal se Jek Hunsona.

"Asi budeme čekat na šero."

"A nemůžeme pokračovat pomalu dál?"zeptal se Fron.

"Jak to myslíte?"nerozuměl otázce Hunson.

"Jednoduše. My půjdeme pěšky a koně povedeme."vysvětlil Fron.

"Vyrazíme ale až po poledni."uzavřel debatu Hunson, "Kdo chce, může se trochu prospat."

"Využij toho."probral mě Fron ze zamyšlení.

"Jasně." Do země jsem zarazila kolík a přivázala k němu Lafa. Odsedlala jsem ho a pobídla, aby si lehnul. Ustala jsem si vedle něho. Usnula jsem téměř okamžitě.