Bitva 1. část

Procitla jsem. Někdo mě lechtal pod nosem. - Beztak je to zase Ber. - pomyslela jsem si a nechala ho, ať se baví.

"Ari, vstávat."řekl … … Fron. - Od něho bych to nečekala, ale Ber v tom má určitě taky prsty. - pomyslela jsem si. - Ještě chvíli. - ohnala jsem se.

"Vstávat."ozval se Jek a strhnul ze mě přikrývku.

"Ani vyspat mě nenecháte."

"Ne, za hodinu se vyráží. Ty se ještě musíš nasnídat a jít do zbrojnice."

"No jo."vylezla jsem z postele, vzala ze stolu oblečení, které jsem si nachystala ještě večer, a zalezla do lázně, kde jsem si opláchla obličej a kde jsem se i převlékla. Když jsem se vrátila do pokoje, nikdo tam nebyl. Naposledy jsem zkontrolovala ostrost a přesnost svých zbraní, porozhlédla jsem se naposledy po pokoji a plně ozbrojená jsem se vydala do zbrojnice, kde jsem vyfasovala zbroj. Snídani jsem už nestihla. Asi čtvrt hodiny před odjezdem jsem ze zbrojírny běžela do stájí osedlat Lafa. Ve zbrojírně jsem strávila tak půl hodiny. Sotva jsem se dostala do sedla, vyjeli jsme. Počasí přálo dobré cestě. Pomalu jsme projížděli městem a severní bránou jsme je opustili. Chvíli jsem se dívala do přírody. Ani nevím, jestli se sem někdy vrátím. Vedle mě se objevil Fron a Jek, moje psychická podpora.

"Stihla ses vůbec nasnídat?"zeptal se Fron.

"Ne."podívala jsem se na něj hladovýma očima.

"Jeku, já jsem ti říkal, že ji máme vzbudit dřív."

"Tak příště."

"Nechali jsme ti."držel v ruce balíček.

"Dík."vrhla jsem se na něj. Uhnul, ale balíček mi dal. Výprava začala vesele. Během dne jsem si začala uvědomovat vážnost situace a moje nálada klesla na bod mrazu. Zastavili jsme se na oběd. Teprve teď si Fron všimnul mé nálady.

"Co tě trápí?"zeptal se opatrně.

"Hodně věcí. Kterou chceš slyšet dřív?"odpověděla jsem otázkou.

"Zase sen?"

"Ten taky."

"Co se ti zdálo tentokrát?"zeptal se Jek.

"Moje vlastní smrt."odpověděla jsem. Zůstali na mě mlčky civět.

"Tak tohle jsem nečekal. Bojíš se?"zeptal se Jek.

"Dost."přiznala jsem se a doufala, že mě neuslyší Ber.

"Nenecháme tě zabít. Byla by tě škoda."řekl Fron ve snaze mě rozveselit. Nepodařilo se mu to. Jen jsem se ušklíbla.

"V bitvě tě neopustíme. Vždy ti budeme po boku."ujistil mě Fron.

"Díky."

"Neboj, to zvládnem."řekl a tváři se sebejistě. Z jeho hlasu však byla cítit nejistota a mnoho pochybností, ale mlčela jsem. Těsně před setměním jsme se zastavili a rozdělali tábor. Celý večer probíhal mlčky. Vedle nás si postavil stan Ber, Mernkal a Oryat. Na druhé straně Izupa s dvěmi členy své osobní ochrany. Hunson a jeho bratr Orotil. Seděli jsme okolo plápolajícího ohně. Nikdo nemluvil. Každý se zabýval svými myšlenkami a tupě zíral do ohně. První, kdo porušil ticho, byl Izupa. Řekl nám jen dobrou noc a odešel. S ním Hunson a Orotil. Chvíli po nich odešel i Mernkal, Oryat a Jek. u ohně jsme zůstali tři. Já, Fron a Ber.

"Jak dlouho tady chceš sedět?"zeptal se mě Fron.

"Dlouho."odpověděla jsem.

"Pojď spát."pobídl mě.

"Stejně neusnu."

"Potřebuješ si odpočinout."položil mi ruku na rameno. Přemlouval by mě dlouho, tak jsem se radši zvedla a šla.

"Mára löme."řekla jsem Berovi a Fron mě odváděl do stanu.

"Nechci ty sny prožívat znovu."řekla jsem potichu a doufala, že to, co hodlám říct, neuslyší Ber, "Mám z nich strach."

"Doufám, že nemíníš křičet. Dneska bys vzbudila celý tábor."pousmál se Fron

"to nebylo vtipné."

"Já vím. Ještě něco potřebuješ?"

"Jo. Bezesný spánek."

"Tak ten ti asi neopatřím. Mára löme."políbil mě na čelo a odešel si sednout ven. Zavřela jsem oči. - Třeba se mi podaří usnout. - pomyslela jsem si. Z venku bylo slyšet praskání ohně a tlumené hovory mezi vojáky. Fron a Ber taky občas prohodili nějaké to slovo. Celkem nevázaně. Z hlasů byla cítit nejistota ze zítřka.

"Z čeho má Ari strach?"zeptal se najednou Ber.

"Cože?"probudil se Fron ze svých myšlenek.

"Z čeho má Ari strach?"zopakoval otázku Ber. - Tak mě přece slyšel. - blesklo mi hlavou. Poslouchala jsem dál.

"Tohle ty myslíš. Slíbil jsem jí, že o tom nebudu mluvit. S nikým…"řekl Fron. Jestli pokračoval, nevím. Usnula jsem.

"Ari, vstávej."ozvalo se vedle mě, "Bude se pokračovat v cestě."

"Ještě chvíli."odpověděla jsem, otočila se na druhý bok a pokračovala.

"Tohle mi snad dělá schválně."slyšela jsem Jeka.

"Co?"ozval se Fron.

"Zase usnula."

"Ari, dneska je důležité vstávat. Jde o osud celé Ardeny."

"Cože? To jsi nemohl říct dřív?"opustila jsem své nocležiště.

"Takhle se to dělá."slyšela jsem za sebou Frona. - Vrr. Tohle mi udělal schválně, ale když už jsem venku, tak něco provedu. - pomyslela jsem si. Navzájem jsme si pomohli do zbroje. Kroužková košile, na to koženou halenu, kožené chrániče na holeně, chrániče na stehna, ramena a na předloktí. Ještě jsem zapomněla na rukavice a helmici. - Tu doufám potřebovat nebudu, protože přes ten nánosník a lícnice nic nevidím a vůbec neslyším. - myslela jsem si. Chtěla jsem ji nechat někde, kde ji Fron nenajde, ale Fron mě příliš bedlivě pozoroval. Nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit. Osedlala jsem si Lafa, vyskočila do sedla a rozhlédla se po táboře. Většina vojáků byla na koních a stany dole. Vyrazili jsme. Nastala ta pravá chvíle. - První bitva, na kterou se netěším. - pomyslela jsem si. Vedle mě se objevil Fron a Jek z jedné strany a Ber s Freninem z druhé. Pomalu, ale jistě jsme se blížili. Těsně pod vrcholem kopce jsme se zastavili. Izupa vyslal dopředu zvěda, aby zjistil, přesnou polohu vojska a jejich tušení. My jsme to nevěděli. První, koho napadlo se jít zeptat byl Fron. Sesedl z koně a šel dopředu. Po dvou minutách se vrátil a postavil se mezi mě a Jeka.

"Za chvíli nastane ta chvíle. Osud Ardeny závisí na nás a hlavně na tobě, Ari."podíval se na mě. Nasucho jsem polkla. "Jdeme na to."podal mi ruku. Přijala jsem ji, kdo ví, možná je to naposledy. Odejmula jsem ho a nenápadně si setřela slzy. Tímhle jsme si dodali sebevědomí a odvahu. Vojsko se dalo do pohybu. Bylo načas se ukázat nepříteli. Vyjeli jsme na kopec. Jakmile si nás velký tábor skřetů všimnul, vyhlásil poplach. Celý můj krátký život mi proběhl před očima. V zadu za námi někdo vykřikl. Izupa něco říkal, ale ani výkřik ani Izupu jsem nevnímala. - Tak tohle je beznadějné. - byla moje první myšlenka. Na nevím kolika mílích čtverečních se rozkládal tábor několika desítek tisíc skřetů a ještě několik stovek lidí. - Nemáme šanci. Tady je nejméně třicet tisíc vojáků a nás je sotva dvacet tisíc. - druhá moje myšlenka. Izupa v předu cosi zařval a ostatní to později zopakovali. Za chvíli to opakovali všichni. Jen já jsem mlčela a vedle mě mlčel Fron. Seřadili jsme se do formace a vyrazili jsme tryskem vpřed. Měli jsme za úkol najít Maura a zneškodnit ho. Tenhle útok byl jen zástěrka a má nám umožnit hledání. Sice pochybuju, že se boje zúčastní, ale zase nemůžu říct, že je zbabělec. Vrhli jsme se mezi skřety. Držela jsem se vedle Frona. Poskytoval mi alespoň trochu jistoty, že tu nejsem sama. Blížilo se poledne. Maur se ještě neukázal. Pravděpodobně má sídlo někde na druhé straně tábora, než jsme zaútočili. V čele lidského vojska na druhé straně fronty jsem spatřila Hwestu. Fron, jelikož bojoval vedle mě, ho spatřil také. Sesedla jsem z Lafa, nechala ho jít a začala jsem bojovat směrem k němu. - Vím, že bych to neměla dělat, ale musím mu ukázat, že nemá vždycky pravdu. - pomyslela jsem si. Nemohla jsem se dostat z místa. Kolem těch několika málo lidí byla hromada skřetů. Fron sesedl taky a následoval mě ve snaze mě zastavit. Velmi pomalu jsem postupovala směrem, kterým jsem chtěla. Fron se držel vedle mě. Otočila jsem se. Cesta za námi se uzavřela. Zůstali jsme sami dva uprostřed moře skřetů. Ti nás začali zatlačovat k sobě. Srazili jsme se zády. Reflexivně jsem se otočila. Naše meče se srazily. Fron udělal to stejné.

"Ari, co to děláš?"zeptal se.

"Snažím se najít Hwestu a zavraždit ho."odpověděla jsem.

"Ten není na pořadí. Zbytečně by ses vysilovala."položil mi ruku na rameno. "Pozor!"zařval a srazil mě k zemi. Sledoval, co se děje za mnou a zachránil mi život, ale ne na dlouho. Někdo mě ze zadu chytil za cop a táhnul mě pryč od Frona. Snažil se ke mně dostat, ale skřeti mu zatarasili cestu. Podívala jsem se nahoru. Táhnul mě skřet směrem, kterým jsem chtěla, ale ne tak bolestivým způsobem. U opasku jsem nahmatala dýku, tasila ji a sekla skřetovi po ruce, na které měl namotané moje vlasy. Pustil mě. V ruce mu zůstaly moje vlasy slepené jeho krví. To ho ale nezastavilo. Jeho zakrvácené prsty sevřely moji ruku, ve které jsem držela dýku. Druhou rukou mě chytil za krk a vlekl mě dál před sebou. Brzy jsem spatřila toho, kterého jsem hledala a rychle jsem s ním chtěla skoncovat. Hwesta mě spatřil taky a usmál se.

"Vítám tě, Ari."řekl a mírně sklonil hlavu, což udělal asi poprvé, "Bylo by slušné pozdravit. A opětovat úklonu."poznamenal. Skřet, co mě držel, přitlačil, čímž mě donutil se ohnout v pase.

"Ještě ji donuť pozdravit."otočil se na skřeta.

"Pozdrav ze mě nedostaneš. Pokud nechci pozdravit, tak nepozdravím."procedila jsem skrz zuby zaťaté bolestí.

"Rychle změníš názor."sklonil se k mě, "Ty totiž budeš muset."pravou rukou mi podepřel bradu. Byla jsem nucena být v předklonu. Skřet mě do toho neustále nutil. Hwesta se přibližoval. - Ještě ho budu muset naučit slušnému chování. Nenaučil se to. - blesklo mi hlavou. - Doufám, že moje levá ruka bude pádná a přesná. Když tak mám ještě zuby. - pomyslela jsem si.

"Nepřibližuj se."zavrčela jsem. Jen se pousmál a pokračoval. Zavřela jsem oči. Dotkl se mého nosu, horního rtu. Moje ruka vystřelila a trefila přesně. Do spánku. Hwesta zakolísal.

"Tohle bych být tebou nedělal."varoval mě, "Jdeme."vydal se skrz zástupy vojáků temné strany směrem od mých přátel. Nemohla jsem nic dělat. Skřeta vystřídal Bal. I ten mě drží v té nepřirozené poloze. Šli jsme jen chvíli, ale mě to připadalo nekonečné. Došli jsme ke stanu.

"Tady zůstaneš prozatím uvězněná. Zbraně ti ponechám, abys neřekla , že jsem zbabělec."řekl a překvapivě mi vrátil meč. Nevěda, co si o tom myslet, jsem meč přijala. Bal mě strčil ne zrovna jemně do stanu, kde mě pustil.

"Odtud neutečeš. Na stráži budu totiž já."vyhrožoval mi Bal. Do stanu vešel Hwesta.

"Nepokoušej se utéct. Všude kolem je armáda, která mě poslouchá na slovo. Nemáš šanci."varoval mě a odešel. První, na co jsem myslela, byl útěk. Východem jsem vykoukla ven. Hned u něj seděl Bal a skřet. - Tak tudy to nepůjde. - pomyslela jsem si. Bylo dobré, že mi rátil meč. Bez něj bych asi neodešla. Dali by mi v táboře asi jiný, ale nebyl by tak dobrý jako meč mé matky. Vyhledala jsem si kousek stanové plachty, kam není od vchodu hned vidět. Vytasila jsem dýku a zabodla ji. Venku byl hluk, takže by neměli nic slyšet. Rozřízla jsem plachtu a opatrně vykoukla. - Začíná to dobře. Čistý vzduch. - pomyslela jsem si. Prolezla jsem dírou. Pokud mě Hwesta nebude postrádat, tak mě nikdo nemusí stíhat a poznat. Ubírala jsem se směrem k našemu táboru. Občas mi do cesty vešel nějaký ten skřet, tak jsem ho byla nucena zlikvidovat. Za mnou se táhla řada mrtvých těl. Každou chvíli jsem se rozhlížela, jestli neuvidím někoho známého. Těsně u cíle. Všiml si mě Hwesta. - A doprčic!! - pomyslela jsem si a snažila se vmísit do davu. To se mi nepovedlo. Hwesta mě vždycky spatřil a nakonec mě dohnal.

"Kam si myslíš, že jdeš?"zeptal se a chytil mě za ruku.

"Tam, kam patřím."odpověděla jsem jízlivě.

"Ty půjdeš se mnou."chytil mě za druhou ruku a přitáhl si mě k tělu.

"Tím bych si nebyla tak jistá."vyprostila jsem se ze sevření a tasila meč.

"Je sice hezké, že tě učila elita, ale já jsem lepší. Tady ti nikdo nepomůže a nebude tě šetřit. Buď vyhraješ, nebo zemřeš anebo se podvolíš."

"Já mám jen dvě možnosti. Vyhrát, nebo zemřít. Tu třetí nepřijmu ani kdyby bylo nejhůře. S tím nepočítej."odpověděla jsem.

"Jak myslíš a chceš."zaútočil. během boje se mi vybavovaly všechny připomínky od Hunsona a ostatních a snažila se těchto chyb vyvarovat. Vzpomněla jsem si skoro na každou fintu, kterou se mi snažili za dva dny natlouct do hlavy. Některé jsem zkusila použít, ale Hwesta je všechny prokoukl. Občas jsem se musela zbavit nějakého skřeta, který na mě dorážel. Potom jsem se už jen snažila se odtud dostat a splnit úkol.

Nevím jak dlouho jsme bojovali. Hluk bitvy za mými zády sílil. Pravděpodobně se naši dostávají dopředu. Hwesta si toho pravděpodobně všiml dřív. Jeho vojáci totiž pomalu, ale jistě (velmi rychle a neuspořádaně) ustupovali. Zaváhala jsem. - Proč zrovna v té nejhorší chvíli, kdy mi jde o život. - pomyslela jsem si. Hwesta se přesunul za moje záda, čímž mě donutil se otočit. Teď to vypadalo, že já bojuji na temné straně. - Já husa. Tohle měl pravděpodobně v plánu hned od začátku. - pomyslela jsem si. Za chvíli jsem to přestala řešit a soustředila se na boj. Po očku jsem sledovala postup elfů. Dostala jsem se do útoku. - Už tě mám, Hwesto. Už mi neutečeš. - myslela jsem si. Bránil se čím dál míň. Během čtvrt hodiny jsem ho dostala na kolena a odzbrojila.

"Vyber si, jak moc bolestivou smrtí se tě mám zbavit."zeptala jsem se jízlivě.

"To je mi jedno."odpověděl, "Protože můj čas ještě nenadešel."usmál se, "Teď zjistíš, co jsem chtěl tímto manévrem udělat."usmíval se stále víc.

"To bude asi to poslední, co uděláš."

"RESTALË!"zařval z plných plic. Zůstala jsem ohromeně stát. - Tak tohle jsem fakt nečekala. - Hwesta se zvedl, vzal si svůj meč ze země a běžel směrem k vojsku, kde ho mohla potkat smrt v podobě Bera, Mernkala nebo Frona s Jekem. Sledovala jsem, jak zareagují. Často jsem musela odrovnat skupiny skřetů. Ve volné chvíli jsem naznačila elfům, že jsem přítel. Pravděpodobně mě neviděli. Pak jsem se musela opět věnovat boji. Skřeti postupně popadali. Lučištníci se činili. Jeden lučištník vystřelil. Na mě. Za ním jsem spatřila Hwestu. - Už vím, odkud vane vítr. - pomyslela jsem si. Na levé ruce mezi loktem a ramenem jsem ucítila prudkou bolest. Lučištník měl celkem dobrou mušku. Trefil se, ale ne podle Hwestova přání. Ještě jsem stihla zaregistrovat, jak ho Hwesta srazil k zemi a utekl. Skácela jsem se k zemi. Zatím při vědomí.

"Ari!"ozval se odkudsi výkřik. Nestihla jsem zjistit odkud. Ztratila jsem vědomí. - Dělám to nějak často. - pomyslela jsem si ještě.

"Ari vstávej. Není čas odpočívat."slyšela jsem někoho jakoby z dálky. Ten hlas. Tak známý a přece nevím čí.

"Vstávej."pobízela mě ta osoba slovy, "Vstávej nebo přitvrdím."jemně mě ta osoba pleskala po tvářích.

"Tohle už jsem někde slyšela. Mám ale jednu otázku. Jak hodláte přitvrdit?"

"Že ti vrazím jednu nekontrolovatelnou."odpověděla osoba.

"To znamená…"zamyslela jsem se, "co?"začínal se mi ten dialog vybavovat. Jenže tehdy jsem byla já, co chtěla někoho probrat. Kdo to jen byl?

"To bych ti neradil pocítit. Radši se vzbuď. Naši ustupují, nerad bych tě tu nechal napospas Hwestovi."

"A co se stane, když odmítnu jít?"

"Tak tě odnesu."osoba mi vzala meč z ruky. - Co to dělá? - probudilo mě to. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo do Berových.

"Tohle ti nedaruju."řekla jsem mu s bolestným výrazem.

"Jsi schopná běžet, nejhůř jít?"zeptal se.

"Jak to mám vědět? Zatím jsem to nezkoušela."pomalu jsem si sedala. Parádně se mi motala hlava. Opřela jsem se o levou ruku a s výkřikem jsem se svalila na záda.

"Tak tohle asi nepůjde."slyšela jsem Bera. Se zaťatýma zubama a zavřenýma očima jsem si držela levou ruku.

"I kdyby to šlo, tak ne dlouho."odpověděla jsem. Slyšela jsem, jak Ber schoval svůj meč a můj si zastrčil za opasek.

"Jak to myslíš?"zeptal se a zvedl mě ze země.

"Co to děláš?"zeptala jsem se.

"Nesu tě odtud pryč, vadí?"

"Máme hledat Maura."

"Nejdřív potřebuješ ošetřit."

"Úkol je důležitější než moje zdraví."

"To právě že není, bez tebe to nezvládneme."

"Ale zvládnete. Když tak zasadí smrtící ránu Jek. teď bude nejmladší."

"Osud se nedá jen tak obejít."

"Kam mě vůbec neseš?"

"Do nemocnice."

"Tam mě tak den nechají. Zase tohle všechno prodloužím. To nebyl dobrý nápad. Já už to chci mít za sebou."

"Nemáme na vybranou. Pokusím se pro to udělat co nejvíce. Už jsme skoro tam."

"Tak už mě můžeš pustit. To už dojdu."

"Ne. Já tě pustím a ty se mi uprostřed cesty zhroutíš. Na to tě znám moc dobře."nesl mě dál. Během povídání šlapal do kopce. Teď stanul na vrcholu. Pod námi bylo několik stanů. Nejbližší k nám byla nemocnice. Alespoň jsem si to myslela. Ber mě posadil na zem a sám hodlal odpočívat. Vrátil mi meč. Vypadalo to, že nemocnice je blízko, ale nacházela se až na úpatí kopce. Vstala jsem. Opět se mi zamotala hlava. Opřela jsem se o sedícího Bera.

"Kam jdeš?"zeptal se.

"Podívat se, kde se bojuje."odpověděla jsem a zamířila si to k bojišti. Jen se podívat u mě platí popřípadě se i zapojit a podívat se zblízka. To ovšem Ber nevěděl. Pomalu jsem se vracela zpět na bojiště. Ber mě celou dobu sledoval - Zatím mu to nedošlo. Mám šanci se vrátit a dorazit Hwestu. - pomyslela jsem si. Chvíli na to jsem pohnula levou paží a bolest mě vrátila do reality. Zatmělo se mi před očima, zakolísala jsem, ale nemusela jsem si sednout a tím dát najevo svou slabost. Shlédla jsem dolů na bojiště. Naši pronikly do druhé linie. Zůstávali za nimi jen mrtvoly nebo sténající ranění. Mezi nimi pobíhaly léčitelé a snažili se zachránit, co se dalo. Za mnou se objevil Ber.

"Budeme pokračovat?"zeptal se.

"Můžeme to zkusit."odpověděla jsem. Otočila jsem se zády k bojiště a šlapala do kopce. Setmělo se. Překročili jsme vrchol. Teď nás čekala ještě krkolomná cesta dolů. Začali jsme pomalu sestupovat. Každou chvíli nám podjely nohy. Většinou jsme to ustáli. Značný kus nad táborem nás zastavila hlídka. Sedla jsem si na zem. Mluvit jsem nechala Bera. Cesta dolů m silně vyčerpala. Hmatem jsem zjistila rozsah svých zranění. Na ráně jsem měla kus plátna. Ani nevím, kde to Ber sebral. Krev jsem cítila už i na prstech. Cítila jsem se malátně, což zapříčinila ztráta krve. Snažila jsem to nedávat najevo. Cestou se mi to docela dařilo. Ale jak jsme zastavili, všechno potlačené se projevilo a bylo mi hůř než předtím. I když jsem seděla, cítila jsem, jak se všechno kolem mě točí a přidala se i bolest. Zavřela jsem oči. Po pravdě to bylo ještě horší. - Musím si prokrvit mozek. - myslela jsem si. Lehla jsem si.

"Ari?"ozval se Ber, "Můžeme pokra……?"zarazil se, protože mě neviděl, "Ari?"

"Hmm."ozvala jsem se. Našel mě. Napřed ale obral strážce o pochodeň.

"Co se děje?"zeptal se mě. Otočila jsem oči a pohlédla do jeho.

"Já už nikam nedojdu."

"Jak to myslíš?"vyvalil oči.

"Nemám sílu."

"Jak to?"zeptal se. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na tuto situaci.

"Ari!"oslovil mě, "Ari, tohle nesmíš udělat. Jsi jediná naděje. Vzchop se, prosím."pobízel mě.

"Ta už asi nevstane."řekl kdosi, podle hlasu jsem poznala strážce.

"Bude muset."

"Co tady vůbec dělá?"zeptal se.

"Plní, spíš se snaží plnit důležitý úkol."odpověděl mu Ber. Kleknul si vedle mě a snažil se mě probrat, "Izupa je v táboře?"otočil se na strážce.

"Asi ano."odpověděl.

"Jak 'asi'? Vy nevíte, kde máte velitele."osopil se na něj a zvedl mě ze země, "Zaveďte mě k němu."

"Jak chcete."

"Ari, drž se. Nesmíš umřít. Co by bez tebe dělal Fron a Jek a …"mluvil ke mně ve snaze mě udržet při vědomí. Vědomí mě ale opustilo dřív, než jsem zjistila, co vlastně chtěl říct.