Zase Hwesta 9. část

"Tohle jsou moji nejlepší vojáci."začal.

"Ale já jsem myslela, že…"

"Vím, co jsi myslela. Ano, i Ber je jeden z nejlepších. Ale toho jsem záměrně nevybral. Tito pánové jsou moje osobní ochrana. Budou tě mít dnes a zítra na starosti ohledně tvého cvičení v šermu. Zdokonalíš se a možná se naučíš něco nového."vysvětlil Izupa. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

"Co…?"

"Na co čekáš? Tvým bratrům to vysvětlím a mohou tu být s tebou."odešel. Zamyšleně jsem se za ním dívala.

"Budeme tu dnes jen stát nebo se vrhneme do cvičení, slečno?"řekl jeden z vojáků, který si stoupnul těsně za mě velmi potichu až jsem se lekla. Ostatní se mému mírnému nadskočení zasmáli. Ti by mě tak nenaštvali, jako ten, co mě oslovil. Pod sukní jsem nenápadně překřížila nohy pravou před levou. Prudce jsem se otočila a pomocí kinetické energie, kterou jsem zkříženýma nohama vyvinula, jsem ho srazila k zemi.

"Neříkejte mi slečno."zasyčela jsem na něj. Držel se za levou tvář a udiveně se na mě ze země díval. Předem mě si stoupnul jeho kamarád a přiložil mi ke krku meč.

"Za tohle zaplatíš, ty…ty…"nenašel vhodné slovo, kterým by mě pojmenoval. Dívala jsem se na něj úplně klidně.

"Nech ji."ozval se ten ze země, "Máme ji tu něco naučit a ne zmrzačit."zvedl se ze země a překvapivě se usmíval. Na jeho levé tváři se červenal otisk mé ruky. "Pro začátek to nebylo špatné."podíval se na mě uznale.

"Díky. Jestli dovolíte, já se jdu převléct do vhodnějšího oděvu."otočila jsem se na patě a šla do pokoje. Za chvíli jsem se vrátila na dvůr. Stáli stejně jak jsem je tam nechala stát.

"Můžeme začít?"zeptala jsem se.

"Ano. Jak Vás máme oslovovat?"zeptal se opatrně.

"Hlavně ne slečno, jinak skončíte na zemi. Jmenuji se Ari." Po tomhle varování se mi všichni postupně představili. Jejich jména jsem ale během chvíle zapomněla. Odvedli mě za dům na cvičiště, kde jsem se měla připravovat na souboj proti Maurovi

"Teď si zjistíme, co všechno umíte. Začneme od nejjednoduššího. Boj jednoho na jednoho."začal ten, kterého jsem poslala před chvíli k zemi. Velice nečekaně zaútočil. Uskočila jsem a ocitla se mu za zády, ale ne na dlouho. Otočil se ke mně čelem a útočil. Já jen ustupovala. Zatím. Nevěděla jsem, co si můžu dovolit. Bojovali jsme něco přes hodinu. Potom jsem skončila na zemi a ne náhodou. Je to divné, ale začaly se mi ozývat staré rány. - To snad není pravda. Taková potupa. - blesklo mi hlavou, když jsem se zvedala ze země. - buď za to můžou zranění, nebo je prostě lepší. - dokončila jsem myšlenku.

"Pro začátek to nebylo špatné."přerušil moje myšlenky můj bývalý protivník, "Ale nebylo to ani nejlepší."pokračoval. Stejný způsobem pokračovali ve výcviku další dvě hodiny. Z toho jsem čtyřikrát skončila na zemi a jen jednou vyhrála. Mezi souboji jsem měla jen chvíli odpočinku. V těchto chvílích se na mou hlavu snášela kritika. Snažila jsem se pochytit co nejvíce výtek ohledně mých chyb, ale stejně jsem některé opakovala. Kolem poledne se přišel podívat Izupa, jak mi to nejde. Pro ně to bylo znamení běda, pro mě to znamenalo delší přestávku. Sedla jsem si na hrazení ohrady, přilákala k sobě Lafa a přemýšlela o cvičení.

"Tak tady jsi."ozval se za mnou hlas. Jen jsem trochu natočila hlavu, abych jistila, kdo co chce. Pak jsem se dál věnovala Lafovi. O hrazení vedle mě se opřel Fron. Nic jsem nenamítala. Chvíli bylo ticho.

"Proč jsi s nimi nepřišla na oběd?"zeptal se.

"Nemám hlad."odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala, "S nimi bych tam už vůbec nešla."

"Proč?"

"Právě jsem v jejich očích klesla tak hluboko, jak jen to jde."

"Jak to myslíš?"

"Tak, jak to říkám. Za tři hodiny jsem skončila pětkrát na zemi s mečem u krku z šesti možných. To znamená, že jsem jen jednou jedinkrát porazila svého protivníka."

"To je jen chvilková indispozice."

"Bojím se, že ne."vyvrátila jsem jeho naděje, "Od toho zranění v Rómenu jsem se nikdy nedostala na úroveň, na které jsem byla."

"Ne. To neříkej. Izupova osobní stráž jsou nejlepší vojáci v Ardeně. Nikdo lepší už není. Ani já jim nesahám po kotníky. Mě by dostali na zem taky. Předvedla ses jim, jak nejlépe jsi dovedla. Vytáhnou tě na jejich úroveň."

"To doufám, ale za dva dny toho asi moc nezvládnu."

"Neboj zvládneš, Musíš se soustředit. Na."sáhnul do kapsy, "Tady máš něco na posilnění, když už jsi odmítla ten výborný oběd."

"Nelákej mě."pousmála jsem se.

"Fakt nechceš? No nic, já to sním sám."

"Dej to sem."rychle jsem po tom sáhla. Fron uhnul. Zase začal blbnout. Usmívala jsem se a taky začal blbnout. Depresivní nálada byla prozatím pryč. Moji svačinu držel nad hlavou, kde jsem na ni nemohla, a tak jsem kolem něj poskakovala ve snaze ji dostat. Jenže je o dobrou stopu vyšší. Nakonec jsem ho musela uprosit. Sedli jsme si na hrazení a já jsem začala obědvat.

"Víš, že tu můžeš zůstat a dívat se?"zeptala jsem se opatrně.

"Ne."

"Teď už jo."odmlčela jsem se a potichu se zeptala: "Zůstaneš?" chvíle ticha. Upírala jsem na něj prosebný pohled.

"Jestli ti to nebude vadit?"odpověděl otázkou. - Super. - pomyslela jsem si. Chvíli na to přišla Izupova osobní stráž a já jsem musela začít nanovo. Opět se na moji hlavu snášela kritika chyb, které jsem neustále opakovala. Na zemi jsem skončila jen sedmkrát z deseti možných. Z toho vyplývá, že jsem se trošiňátko zlepšila. Věnovali se mi na Izupovo přání šest hodin. Končili jsme asi sedm hodin po poledni. Fron se díval celou dobu. Všechno viděl, všechno slyšel. Věděl, kde dělám chyby, ale ušetřil mě svých komentářů. Beztak by mi řekl to, co už jsem slyšela. Z výcviku jsme šli rovnou na večeři. Něco málo jsem snědla a na stole jsem usnula. Po celou dobu večeře jsem na sobě cítila zvídavé pohledy všech ostatních.

"Ari?"oslovil mě Jek.

"Hmm."odpověděla jsem.

"Zase spí."slyšela jsem Jeka, jak si stěžuje Fronovi.

"Nech ji. Je unavená. Kdybys viděl, co všechno zvládla. Taky bys spal."zastal se mě Fron.

"Ještě chvíli mohla vydržet. Chtěl jsem si popovídat, co všechno probrali."řekl Jek smutně, že mi nedalo se nepodívat.

"Klidně ti to povím"ozvala jsem se.

"Fakt."rozzářil se.

"Ale ne teď hned."pousmála jsem se.

"Škoda."postěžoval si Jek. znovu jsem usínala.

"No nic, Ari, jdeš spát."slyšela jsem, jak se zvedl od stolu. Po mé pravici vstal i Ber a určitě vstala i Jarin. Všimla jsem si, že se jí líbí Fron. - Jsem zvědavá, co z toho vznikne. Že Fron kouká po Jarin, jsem věděla hned od začátku. - uvažovala jsem. Při těchto úvahách jsem se ocitla v něčí náruči. Poznala jsem, že jsem opět středem zájmu celé jídelny. - Tak ať se dívají. - pomyslela jsem si.

"Klidně tu seď. My se vrátíme."řekl Fron Jekovi a odcházel i se mnou pryč z jídelny. Na průběh cesty si nepamatuji. Usnula jsem.

Vzbudil mě Fron. Venku nebyla ani tma ani světlo.

"Ještě se nejede, nebo snad ano?"

"Ne, ale za chvíli ti začíná výcvik. Jede se až zítra."

"To si děláš srandu."

"Ne. Pospěš si."pobídl mě. Tak jsem si pohnula.

"Kdo to vymyslel, tak brzké vstávání."

"Tvoji učitelé."

"Dík, no." Fron šel se mnou na snídani i na cvičiště, kde mě čekala Izupova osobní ochrana. Už předem jsem se děsila, kolikrát pomyslně umřu. Pokročili jsme k další obtížnosti. Útočili na mě dva naráz. Za necelé dvě hodiny se u mě vystřídali všichni, vždy dva. Na zemi jsem skončila pouze jednou a to po posledním souboji kvůli nepozornosti. Zahlédla jsem totiž Frona a ne samotného. Stál vedle něj nějaký muž v elfském oblečení. Potom jsem dopadla na záda s dvěma meči u krku.

"Nesoustředíte se, Ari."řekl ten, který se jmenoval Hunson. - První jméno, které si pamatuji. Hurá. - pomyslela jsem si.

"Já vím."odpověděla jsem a podívala se znovu směrem k Fronovi. Zjistil, že už necvičíme a vydal se k nám.

"Co se děje? Bojíte se, že se jí něco stalo?"zeptal se Hunson.

"Ne, toho se nebojím. Ari, naléhavá záležitost."otočil se na mě.

"Ne…"

"Nic bychom jí neudělali."skočil mi do řeči Hunson.

"Vstávej, jdeme sehnat ostatní."

"Moment, co se děje?"ozval se Hunson.

"Naléhavá záležitost. Nechceme o tom mluvit."otočili jsem se na patě a odcházeli ze cvičiště. Fron mi podal obálku, na které bylo napsáno moje jméno, místo, kde se nacházím, a město. Všechno známým rukopisem.

"Kde se to tu vzalo?"otočila jsem se na Frona.

"Donesl to jeden strážný a předal to Oryatovi. Ten to předal mě."

"Víš doufám, kdo to psal." Jen pokýval hlavou. Zastavila jsem se a nedočkavě roztrhla obálku. Fron pokračoval dál. Očima jsem přelétla pár řádků a zděšeně následovala Frona.

"Tak co se dneska dozvíme?"zeptal se mě Fron.

"Něco, co se nám líbit určitě nebude."odpověděla jsem. Došli jsme do poradní místnosti. Cestou jsme nabrali Jeka, Bera a Mernkala.

"Zase dopis?"zeptal se Ber a díval se na mě. Jen jsem kývla hlavou. Tradičně jsme si posedali do kruhu co nejdále od dveří.

"Hwesta opět udeřil. Poslal další dopis."začal Fron.

"Kolik už jich bylo?"zeptal se Mernkal.

"Tohle je pátý."odpověděl Ber.

"V každém dopise upozorňoval na to, co chce Ari udělat, nebo udělal."oznámil Fron.

"Tušíte, co udělá teď?"zeptal se Mernkal.

"Ne. Z toho důvodu si je čteme."vysvětlil Fron.

"Tak začneme. Kdo bude číst dnes?"zeptal se Ber.

"Já se toho klidně ujmu."ozvala jsem se.

"Jak chceš. Začni tedy."vyzval mě Fron.

"Milá Ari

Dlouho jsem Ti nic nenapsal. Docela dost měto mrzí, ale nebyl čas. Dlouho jsme se také neviděli. Jen u hraničního lesa a to já nepočítám, ale i to brzy napravíme. Viděl jsem, jak Tě učí elita v boji a slyšel, co se má stát. nemysli si, že nevím, co je volba osudu. Vím všechno. Brzy se znovu setkáme a nebude to jen na pár minut. Bude to trochu delší, než ti bude příjemné.

Co tím myslí?"zeptala jsem se zděšeně.

"Nevím. Třeba se to dozvíme až to dočteme. Pokračuj prosím."vybídl mě Fron. Ještě chvíli jsem váhala. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala.

"Tak jo.

Mám své plány a ty hodlám uskutečnit. Doufám, že mě v nich podpoříš. Víš, jak moc Tě miluju a jak mi na tobězáleží.

Tvůj milovaný Hwesta

P.S.: Doufám, že mi ohladně mých plánů výjdeš vstříc. Drahoušku.

Dočetla jsem a pohlédla na ostatní. Jako vždy odpovědí mi bylo ticho a všichni směřovali zrak na mě. Na koho jiného, že? O nikoho jiného tu přece nejde. Teď se můžou všichni ke mně otočit zády a nechat mě na pospas osudu a Hwestovi.

"Co z toho vyplývá?"zeptala jsem se.

"Že tě hodlá uvěznit."odpověděl mi Fron.

"Ne."

"Asi je to tak."

"Všechno?"zeptal se Jek.

"Jestli nejsou dotazy, návrhy, nebo něco podobného?"

"Vrátím se na cvičiště."oznámila jsem a odešla z místnosti s hlavou plnou černých myšlenek. Hunson a ostatní na mě čekali u vchodu do domu, kde mě doběhl i Fron s Jekem. Na cvičišti jsem na chvíli zapomněla na to, co se dělo před čtvrt hodinou a plně se soustředila na souboje, jdoucí bez přestávky hned po sobě. Sotva jsem odrovnala jednoho, vrhnul se na mě druhý. Takhle se u mě vystřídali všichni alespoň čtyřikrát. Potom usoudili, že za ty dva dny udělali, co mohly a nechali zavolat Izupu, aby se přesvědčili, že mě už mohou nechat. Před Izupou se na mě vrhli po dvou a bez přestání, dokud se u mě neprostřídali všichni alespoň dvakrát. Jenže pak už byl večer. Těšila jsem se, že budu odpočívat a ono nic. Odpočívat budu muset po cestě. Ještě před večeří jsem si zkontrolovala všechny svoje zbraně. S mečem jsem musela do kovárny. Za dva dny jsem ho trochu ztupila. Preventivně jsem si vzala i dýku. Před kovárnou jsem potkala Jeka a v kovárně Frona. Oba dva napadlo to stejné a kovář se nenudil. Za půl hodiny jsem byla zpět v pokoji a zprovozňovala zbytek svých zbraní. Zrovna, když jsem napínala tětivu, někdo zaklepal.

"Tady není čas, tady se pracuje, ale jestli nebudete zdržovat, tak vstupte."pobídla jsem, zatím neznámou osobu za dveřimi. Dveře se pomalu otevřely.

"Jak mám vědět, že jestli nebudu otravovat, nebo ne?"zeptal se Fron.

"To nevím, co potřebuješ?"zeptala jsem se aniž bych zvedla hlavu od napínání tětivy.

"Jdeš na večeři?"zeptal se, protože oběd jsme úspěšně nestihli.

"Můžu to dodělat? Potom se mi nebude chtít."

"Jasně."zavřel dveře a sedl si vedle mě na postel, "Už jsi nachystaná na zítřek?"

"Celkem jo."

"A jak se cítíš?"

"Jde to, mohlo by být i hůř."konečně se mi tětiva podařila dopnout, "Jdeme?"

"Už to máš?"

"No jasně, já se s tím nepářu."

"Tak jdeme." Vydali jsme se směr jídelna. Ostatní jsme nachytali u jídla.

"Kde jste? Už jsme vám to chtěli sníst."promluvil Jek.

"Stejně bys to nespořádal."popíchla jsem ho.

"Nevěříš? Mám ti to dokázat?

"A co bych jedla já?"

"To nevím, ale pokud se neotočíš, budeš opravdu bez večeře."vyzval mě Jek. Myslela jsem si, že mě chce trochu oklamat, ale chtěl mi spíš zachránit večeři. Vedle mě z druhé strany seděl Ber a naproti Fron a oba dva mi vidličkou vyjídali z talíře. Stejným způsobem jsem zaútočila na jejich talíře. Musela jsem si ale půjčit vidličku od Jeka. Zatímco já jsem bojovala o svou večeři, Jek s Jarin se bavili. Konečně jsem se dosyta najedla. Sice ne z mé porce, ale ze dvou a ještě cizích. Musela jsem u toho vypadat hodně legračně, protože Jek se smál ještě dlouho potom, co jsem dojedla. Chvíli jsme poseděli.

"Jdu spát. Mára löme."oznámila jsem.

"Máme tě doprovodit?"zeptal se Jek.

"Ne."odpověděla jsem.

"Stejně jdeme všichni."vstal Fron. První, koho doprovázeli jsem byla já. Kdo jiný, že? Od zítřka to začne. Dostala jsem se do toho úplně nevinně. Nad umyvadlem jsem si opláchla obličej, před zrcadlem jsem si rozčesala vlasy, na stůl připravila něco na oblečení na cestu a vzala si knihu, že si ještě budu číst. Jak jinak, usnula jsem nad tím.

Probudila jsem se. Všude byla tma. Knížku jsem stále držela v ruce. Pravděpodobně jsem spala jen několik málo desítek minut. Svíčka už dohořela. Najednou se otevřely dveře a v nich jsem spatřila siluetu muže. Instinktivně jsem sáhla pod polštář a nahmatala jílec čerstvě naostřeného meče. Postava zavřela dveře, čímž mi zmizela z očí, a začala se přibližovat. - Ještě tě nechám. Jestli se přiblížíš ještě blíž, budu křičet. - varovala jsem ho v duchu. - A taky zaútočím. Sice nevím, kdo jsi, ale je mi to celkem jedno. Stůj! - Pokračoval. Sice nevím, na kterou stranu si to namířil, ale věděla jsem, že je už blízko. Ucítila jsem mírný pohyb přikrývky. Zatím jsem chtěla všechno udělat potichu. Pokud to nepůjde, někoho si zavolám. Tasila jsem, posadil a se a vyčkávala. Tření kovu o kov vydalo v temném tichu známý a dobře slyšitelný zvuk. Noční návštěvník to slyšel a pravděpodobně čekal. Ze tmy mě chytila čísi ruka moji ruku, ve které jsem držela meč. Vyjekla jsem. Chvíli na to mě chytila druhá ruka a srazila mě do polštáře. Vykulenýma očima jsem zírala do tmy nad sebou. Pak mě napadlo se bránit. Na hrudi jsem ucítila chlad kovu. Měsíc zrovna vyšel zpoza mraku a zalil pokoj bledým světlem. Nad sebou jsem spatřila Hwestu. Usmíval se. Přestala jsem se bránit. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Je mi líto, nepodvolila ses. Musíš zemřít."řekl a bodl ...

Probudila jsem se se studeným potem na čele, tasila meč, jehož jílec jsem držela i ve spánku, posadila se a tupě zírala do tmy. Kratičkou chvíli se událu to, co ve snu. Někdo mě chytil za ruku. Uvědomili jsem si podobnost a vyjekla jsem. Druhá ruka mi přistála na ústech a položila mě na polštář. - Probudila jsem se z jedné noční můry do druhé. - pomyslela jsem si. Bránila jsem se. Už jsem chtěla útočníka kousnout do ruky, když se vedle mě ozval hlas.

"Ari, to jsem já." Nepřestávala jsem sebou mrskat. Osoba se nepředstavila, takže nevím, kdo mě drží. Pomalu jsem začala tisknou zuby k sobě.

"To jsem já, Ber."ozvalo se znovu. Okamžitě jsem přestala.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se trochu naštvaně.

"Mám hlídku před tvým pokojem. Křičela jsi. Vzbudila bys celý dům."

"Kde je Fron? Měl tu být on?"

"Poslal jsem ho spát. Potřeboval to."

"To jo."řekla jsem potichu. Vstala jsem z postele, poslepu nahmatala lampu a pokusila se ji zapálit. To se mi nepovedlo. Hned vedle lampy jsem našla svíčku. Pomalu, krůček za krůčkem jsem došla ke dveřím a vyšla na chodbu. Celou cestu mě Ber sledoval. Došla jsem k první pochodni a chtěla svíčku zapálit. Zůstalo u pokusu. Pochodeň si vesele plápolala dál, ale moc vysoko. Rozhlédla jsem se po chodbě, jestli nenajdu něco, na co bych si mohla stoupnout. Spatřila jsem několik podstavců, ale ty byly pevně přidělány k zemi. Ještě jednou jsem se zklamaně podívala na pochodeň a pomalu se vracela do pokoje. Ve dveřích stál Ber. Celou dobu mě sledoval. Stoupla jsem si před něj a pohlédla mu do očí. Přímo jsem se v nich utápěla. - Proč jsem si toho nevšimla dřív? - ptala jsem se sama sebe. Začal se sklánět. - Doufám, že nemíní zkoušet to, co Hwesta. - blesklo mi hlavou. - Já mu nechci nafackovat. - Díval se mi do očí. - Na to ho mám moc ráda. - Doslova mě zhypnotizoval. Skoro jsem se dotýkali čelem, když jsem udělala krok dozadu. Před obličej jsem mu strčila svíčku.

"Zapálit prosím. Já tam nedosáhnu."probudila jsem ho.

"Jasně."vzal mi svíčku z ruky a šel ji zapálit. Celou dobu jsem stála ve dveřích a sledovala ho. Vrátil se se zapálenou svíčkou.

"Stačí takhle?"zeptal se.

"Určitě."chtěla jsem mu svíčku sebrat, ale místo toho jsem do ní drbla s na prsty mi kápnul vosk.ucukla jsem.

"Co se stalo?"

"Nic. To nic není."

"Běž si lehnout. Donesu to tam."

"Tak jo." Překvapivě jsem udělala, co mi řekl. Ber mě následoval. Zavřel dveře, přešel celý pokoj a zasadil svíčku do svícnu. Já se posadila na postel.

"Jak dlouho tu jsi?"zeptala jsem se.

"Moc dlouho ne. Přišel jsem těsně před tvým probuzením."

"Kolik je vůbec hodin?"

"Tak tři hodiny po západu slunce."

"To není moc."přemýšlela jsem, co budu dělat. Ten sen jsem znovu prožívat nechtěla. - Prožívat svou vlastní smrt. Děkuji nechci. - pomyslela jsem si.

"Měla bys odpočívat. Pořádně se prospat."probudil mě Ber z myšlenek.

"No, jasně."odpověděla jsem, ale ani jsem se nehnula.

"Ari."vrátil mě do reality.

"No?"

"Co se stalo?"

"Je to trochu složitější."odpověděla jsem, "Teď o tom nechci mluvit."znovu jsem se odmlčela. Vstala jsem a zamířila si to ke dveřím. Ber mi vstoupil do cesty.

"Jdi spát."

"Jdu za Fronem."

"Nech ho odpočívat. Potřebuje to a ty taky."

"Řekla bych, že stejně nespí."

"Dobře. Jdu to zjistit. Ty si lehni do postele a ani se nehni."řekl a odešel. Nevím proč, ale překvapivě jsem ho poslechla. Většinou mám svou vlastní hlavu, ale dnes jsem se bez divného nepříjemného pocitu podvolila a hned dvakrát. Lehla jsem si, čekala, ale nedočekala. Úspěšně jsem usnula konečně bezesným spánkem.