Probudila jsem se. Všude okolo byla tma. Jen záře z bojiště byla na míle daleko vidět. Byla jsem schoulená v něčí náručí a bez některých zbraní. Jen dýka mi zůstala. Podívala jsem se nad sebe. Spala jsem v Jekově objetí. Pozoroval mě. Stejně tak Frenin, Ber a Fron.
"Já jsem myslela, že se odpoledne pokračuje?"zeptala jsem se.
"Však se pokračovalo, ale ty jsi sladce spala."odpověděl Jek.
"Jak to? Nemohli jsme se hnout."
"Ale mohli. Nesli jsme tě."odpověděl mi tentokrát Fron.
"Jen doufám, že mě nenesl Frenin. Asi bych mu musela nakopat."postěžovala jsem si potichu.
"Neboj se. Nenesl."usmál se Fron, "Vyspat ses potřebovala, tak jsme ti to umožnili. Jsi schopná pokračovat?"
"Možná."
"Budeš muset."
"Tak jdeme.
"Nasedat. Teď už můžeme jet."poznamenal Hunson.
"Osedlej si Lafa."řekl mi Fron a šel se postarat o svého koně.
"Nechceš pomoct?"ozvalo se za mnou, když jsem se ohýbala pro sedlo. Znovu jsem se narovnala.
Ber, který mě oslovil, to bral jako souhlas a sedlo mi před nosem sebral. Po chvíli jsem ho zaraženě následovala.
"Co tě to napadlo?"zeptala jsem se ho.
"Nic, jen drobná pomoc."odpověděl a položil sedlo na Lafa.
"Díky, ale zvládla bych to sama."připevnila jsem sedlo podbřišníkem, ovázala ho od kolíku a nasedla na něj. Všichni už byli v sedlech. Ber nasedal poslední. Pomalu jsme postupovali dál. Však máme skoro osm hodin úplné tmy a pak asi dvě hodiny šera. Bylo jasno. Nad hlavami nám zářily hvězdy a matně osvětlovali cestu. Dojela jsem Frona. Ještě mi nevrátil dvě třetiny mých viditelných zbraní. Jek jel kus před námi, jakožto první průzkumná hlídka. Vedle něj jel ještě Oryat, jakožto spojka, aby občas sdělil Hunsonovi nějaké důležité informace o tom, co se děje před námi. Frenin s Berem jeli za mnou a Fronem. Před námi jel Orotil a Hunson. Frenin mě opět upřeně pozoroval. - Já mu fakt budu muset něco udělat. - pomyslela jsem si. Tentokrát jsem neprosila Bera aby jeho pozornost rozptýlil. - Jen ať si Frenin dělá co chce. - myslela jsem si a přestala si ho všímat. Začala jsem uvažovat, co se bude dít až dorazíme na místo určení. Jak to bude vypadat a jestli se poslání zdaří. Z myšlenek mě vytrhl Fron.
"Co se děje?"zeptala jsem se. Beze slova ukázal před sebe. Před námi plály dva ohně. Pomalu jsme dojeli Jeka s Oryatem.
"Co to je?"zeptala jsem se znovu.
"Asi nějaká hlídka, ale tak daleko od tábora?"divil se Hunson.
"Je načase, abychom to prozkoumali."ozval se po delší chvíli Ber a podíval se na mě. Fron to zpozoroval.
"Na průzkum půjde tedy Frenin a … třeba Ari."ozval se Hunson.
"Nemůžeme riskovat, že Ari omylem zraní."protestoval Fron. Já se děsila. - Tohle musím za každou cenu odmítnout. - pomyslela jsem si.
"To jsem si neuvědomil. Půjde tedy Oryat."řekl Hunson. Oryat souhlasil a společně s Freninem odešel bez koně.
"Už jsem si myslela, že tam půjdu."řekla jsem Fronovi potichu.
"Snad se nebojíš?"zeptal se. Mrkla jsem po Berovi, jestli nás poslouchá.
"Nebojím se toho, co je před námi, ale toho, co by Frenin udělal až bychom byli z dohledu."odpověděla jsem. Téměř okamžitě jsem na zádech ucítila pohled. Ber se pravděpodobně domyslel, o čem jsme se bavili. Čekali jsme na jejich návrat. Po půl hodině ohně uhasly a Frenin se s Oryatem vrátil. Za dobu, kdy byli pryč, jsem se opřela o Frona a usínala. Po návratu po mě Frenin střelil pohledem a vzbudil mě.
"Tak co to bylo?"zeptal se Hunson.
"Jen výstražné ohně."odpověděl Oryat.
"Takže žádná hlídka?"
"Ne."
"Dobře. Budeme pokračovat."zavelel Hunson. Dopředu poslal Frona a Jek dělal 'poslíčka'. Vedle mě jel Oryat. Potom se odpojil a začal si povídat s Berem. Vedle mě se objevil Frenin. - Co mi to vy tam vzadu děláte. - zděsila jsem se. Na Frenina jsem se nepodívala a snažila si zachovat nicneříkající výraz. - Proč zrovna Frenin. - blesklo mi hlavou. - Snad ho tu chvíli strpím. - řekla jsem si. - Jestli si bude dovolovat, tak mu jednoduše vrazím. - Jel těsně vedle mě. Skoro jsme se dotýkali koleny. Koutkem oka jsem sledovala, co hodlá dělat. Naštěstí pro mě nic nestihl. Začal mu vyhazovat kůň. Vybočila jsem ze stopy, abych neschytala jeden kopanec. Ber si Frenina vedle mě všiml teprve teď a reagoval okamžitě. Žárlivec žárlivá.
Začalo svítat. Další den, který zaručeně prospím. Konečně jsme zastavili. Sotva jsem udržela otevřené oči. Usínala jsem i v sedle. Sesedla jsem, přivázala Lafa a usadila se mezi Frona a Jeka. Stejně jako v sedle, i u jídla jsem usínala.
"Ari, ještě to chvíli vydrž."probudil mě Fron.
"A proč?"odpověděla jsem.
"Kde se hodláš uvelebit?"zeptal se.
"Proč se ptáš?"
"Jen jestli si tu nechceš ustlat. Tohle místo se ti evidentně zalíbilo."smál se Fron. Pak jsem si uvědomila, že už ležím. Okamžitě jsem si sedla a podívala se po ostatních. Všichni se usmívali a Ber? Ten se přímo královsky bavil. Jako vždy. Dojedla jsem svůj příděl a šla si ustlat k Lafovi. Sedlo jsem mu sundala. Nestačila jsem ho ani pohladit a usnula jsem s rukou na jeho hlavě.
Jsem v dřevěném domě. Nevím, jak je velký. Najednou je všude kolem mě nesnesitelné teplo. Slyším praskat oheň. Připadá mi, že je všude kolem a já nemám šanci mu utéct. V místnosti je několik dveří. Méně jak deset jich tu není. Musím zvolit jen jedny, ale nevím jak. Přemýšlím. Do hlouby duše se vkrádá panika. - Co když zvolím špatně? - Vedle mě se najednou objeví muž. Zatím si ho nevšímám. Rozptyloval by mě. Muž se představí jako Vercamakil a nabádá mě ke spolupráci. Otevřela jsem jedny dveře. Překvapivě za nimi nabyl pustošící oheň. Učinila jsem několik kroků do chodby. Těsně za mnou se zřítil hořící trám a zatarasil Vercamakilovi cestu. Teprve teď zjišťuji, že je to můj otec. Za mnou se objeví Hwesta a škodolibě se usmívá. Chytil mě kolem pasu a snaží se mě odtáhnout. Snažím se vysmeknout, ale nejde mi to. Křičím. Zacpává mi ústa rukou a druhou kolem mého pasu se mě snaží odtáhnout pryč………
Otevřela jsem oči. Někdo mě drží. Zjišťuji, že nejsem v hořícím domě, ale ruka kolem pasu mě znervózňuje. Snažím se z objetí vyprostit a zbavit se ruky, která mě umlčuje.
"Ari nech toho, pokud nechceš spadnout." Známý hlas proniká do mého mozku. Znovu jsem se ocitla u Bera. Sundala jsem jeho ruku z mých úst.
"Co se děje?"zeptala jsem se potichu.
"Skřeti nás překvapili. Stihli jsme se tak tak někam schovat. Nevím ale, kde jsou ostatní."
"Jak to myslíš, že ……"vyjela jsem na něj. Rychle mě umlčel.
"Raději bych mlčel. Můžou nás i slyšet. Pak se rozluč se životem."vyštěkl. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale umlčel mě pohledem. Raději jsem nic neříkala. Vymanila jsem se z jeho objetí a posadila se vedle něj.
"Jak dlouho tu sedíš?"zeptala jsem se.
"Jen chvíli. Doufám, že nikoho nechytili."rozhlížel se po okolí, "Támhle sedí Fron."ukázal do sousedního stromu, kde jsem spatřila akorát tělo od pasu dolů.
"A není to někdo jiný? Takhle jsme oblečení všichni."odporovala jsem. Za chvíli jsem viděla šplhat Jeka.
"Myslíš, že by se ti dva rozdělili?"zeptal se.
"Když se šetrně zbavili mě, tak proč ne?"řekla jsem mu. Přesunula jsem se ke kmeni a pomoci něj jsem se postavila. Teď jsem viděla Fronovi do tváře. Usmál se na mě a zamával. Úsměv i zamávání jsem opětovala. Pokynul mi, abych se přidala k nim.
"Je dole někdo?"zeptala jsem se Bera, když jsem se opět usadila po jeho boku.
"Nevím, co chceš dělat?"odpověděl.
"Jít za Fronem."
"Nemyslíš, že je to moc riskantní?"
"Proč?"
"Zkusit to můžeme. Lézt po stromech umíš?"
"Jako kočka."
"Dobře, jdu s tebou."
"Jak myslíš."začala jsem slézat dolů. Během dvou minut jsem byla skoro dole.
"Počkej. Rozhlédnu se po okolí."zarazil mě a sám seskočil z nejnižší větve, která byla asi dva metry nad zemí. Na chvíli mi zmizel z očí.
"Tak co?"zeptala jsem se, když se vrátil.
"Můžeme jít."nastavil náruč.
"Tohle zvládnu sama."řekla jsem mu. Shoupla jsem se na větvi. Potom jsem se pustila nohama, že zůstanu viset na rukách, ale levá ruka mě zradila. Letěla jsem. Dopadla jsem do Berovy nastavené náruče.
"Zvládneš to sama."řekl s úsměvem.
"Možná příště. Můžeš mě pustit?"
"Jak je libo." Postavil mě. Vykročila jsem ke stromu, na kterém seděl Fron.
Žádné komentáře:
Okomentovat