Zase Hwesta 7. část

Ráno jsem v pokoji nachytala spícího Bera a Frenina. Potichu jsem se převlékla a vyšla z pokoje. Fron i Jek sedlali koně.

"Mára arin. Někam se jede?"zeptala jsem se.

"Mára arin. Jede."oznámil mi Fron.

"A můžu vědět kam?"

"Na výlet."

"Jen my tři?"

"Ne všichni."

"Ale oni ještě vyspávají."

"Ne na dlouho."

"Dobře, jak je mám vzbudit?"

"To nechám na tobě."pousmál se Fron.

"Takže je můžu polit vodou?"

"Jak myslíš."usmíval se Fron a vrhal nápadné pohledy za mě. V tom mi to došlo. Za mnou stál jeden z nich. Nasucho jsem polkla.

"Stojí za mnou, že?" Fron jen přikývl, "Ups."pomalu jsem se otočila.

"Tak tys mě chtěla polit vodou?"zeptal se Ber. - Frenin tu není. Ještěže tak. - pomyslela jsem si.

"Teď mám asi zdrhat, že?"

"To už nestihneš."ohnul se pro vědro s vodou. Alespoň jsem se pokusila o útěk. Uhnula jsem před prvním vědrem. U nohou jich měl pět. Také druhému jsem se úspěšně vyhnula. Třetímu jsem nestačila uhnout rukou, čtvrtým mě zlil celou a proti pátému jsem se ani nebránila. Vypadala jsem jako vodník.

"Tak tohle jsem si nezasloužila."

"Ale jo."

"A v čem asi pojedu?"

"V šatech. Nemůžeš pořád chodit v kalhotách."

"V dámském sedle?"přikývli, "Ani náhodou. Radši zůstanu tady."

"Nějak to zvládneš. Alespoň to zkusíme."

"Jak myslíš."

"Tak se jdi převléct."pobídl mě Fron. Převlečená jsem byla rychlostí blesku. Před zrcadlem jsem schválila svůj zevnějšek. Jezdecké boty a sukně do sebe nikdy nepůjdou. Do stáje jsem už nedošla. Fron mi Lafa osedlal a vyvedl.

"Už jsme chtěli odjet."

"Měli jste. Vypadám jako strašidlo."

"Nekecej a sedej. Nemáme na to týden."

"Škoda. Budeme někde stanovat?"zeptala jsem se

"Jasně. Na Prašném vrchu."odpověděl mi Fron.

"Jak dlouho?"

"Jen jednu noc. Jeden den pojedeme tam a druhý den zpět."

"Super." Konečně jsme vyjeli do podmračeného dne. Počasí skoro ideální pro cestování. Až na ty občasné přeháňky. Frenina jsem poslali dopředu. Fron se bavil s Berem v zadu. Jela jsem vedle Jeka. Neustále si mě prohlížel. Od hlavy k patě a od paty k hlavě. Začínalo mi to vadit.

"Co je na mě tak zvláštního."nevydržela jsem, abych se ho nezeptala.

"Nic."odpověděl.

"Tak proč si mě pořád prohlížíš?"

"Vadí ti to?"

"Abych řekla pravdu, tak ano."

"Tak já ti to řeknu. Trochu ses změnila."

"A jak?"

"Na to musíš přijít sama, ale dneska ti to sluší."

"Mluvíš jako Frenin a jak to dopadlo, to víš."ušklíbla jsem se.

"Už mlčím."

"Byl jsi někdy na tom Prašném vrchu?"zeptala jsem se po chvíli mlčení.

"Ještě ne."odpověděl.

"Proč se mu vůbec tak říká?"ptala jsem se dál.

"To netuším."

"Co se vlastně včera dělo?"

"Celkem nic. Hwesta se zase potuloval po okolí."

"A našli ho?"

"Jasně že ne. Ten umí zdrhat. Umíš ty vůbec říct jinou formu věty než otázku?"

"Hmm, ne?" zase jsme jeli mlčky.

"Co sny, už tě netrápí?"

"Žádné nebyly.

"A strach?"

"Nic nedělá a doufám, že nic dělat nebude."

"To je dobře."

Frenin před námi se zastavil a upřeně hleděl na zem. Na zemi byla stopa a z dnešního rána.

"Kdo to asi je?"zeptal se Jek.

"Kdo asi."odpověděl mu Fron.

"A co chce?"

"To co vždycky."

"A co budeme dělat?"

"Pojedeme dál. Kvůli jedné stopě se neotočím a nepojedu zpátky."řekl Fron lehkovážně. Tak lehkovážně to ale nemyslel. V poledne jsme si dali pauzu a naobědvali se. Potom jsme pokračovali dál. Další pauza byla až naa večeři. Krátce po setmění jsme se utábořili na Prašném vrchu. Fron rozdělal oheň. S jednou větví jsem se porozhlédla po okolí. Nikde jsem nenašla ani stopu. Stále jsem cítila na sobě pohled. Dál od tábora byl pocit silnější, proto jsem se raději vrátila. - Je blízko. - pomyslela jsem si. Fron rozdělil hlídky, mě tradičně vynechal a když jsem se chtěla ozvat, umlčel mě pohledem, a zalehli jsme k zaslouženému spánku. Jako vždy, stan jsem sdílela s Fronem.

"Co jsi hledala okolo tábora?"zeptal se. - Zase bude výslech. Nevím co ho poslední dobou na tom fascinuje. - pomyslela jsem si.

"Jen jsem se šla porozhlédnout. Proč?"

"Jen tak."

"Hwesta je blízko. Neustále mě pozoruje."

"Klidně se vyspi. Venku se hlídá."

"Ten pohled jsem si uvědomila teprve teď. Teď na mě může." Ticho, žádné uklidňování.

"Spi."

"Mára löme."

"Mára löme."vydechl. Přitiskla jsem se k němu a usnula. Celou noc jsem cítila něčí přítomnost.

Vzbudila jsem se. Vedle mě spal Ber. Vykoukla jsem ze stanu. U doutnajícího ohně seděl zády ke stanům Fron. Potichu jsem vyklouzla a opustila tábořiště. Nevím, co hledám. Potřebuji si všechno srovnat v hlavě. Došla jsem ke skále. Celkem se mi to místo zamlouvalo, tak jsem se usadila, zahleděla do dálky a ponořila do vzpomínek. Nevnímala jsem okolí. Seděla jsem tam asi dlouho. Za mnou se něco pohnulo a vyvolalo hluk. Instinktivně jsem položila ruku na jílec meče, strnula a naslouchala. Vetřelec se hlasitě přibližoval. Tasila jsem meč, prudce si stoupla a otočila se. Meč jsem následně sklonila. Skrz keře se prodíral Fron.

"Mára arin, už se jede?"zeptala jsem se a znovu se uvelebila na skále.

"Mára arin, ještě ne. Jen ses beze slova vypařila. Nedáváš si pozor na to, co děláš."sedl si vedle mě.

"Já vím."

"Asi ne. To je jedno, jdeme na snídani."vstal a čekal na mě. Znovu jsem se zahleděla do krajiny.

"Ari."vrátil mě do kruté reality.

"Promiň."vstala jsem, naposledy jsem se rozhlédla a následovala Frona do tábora.

"Mára arin."pozdravila jsem ostatní. Snědla jsem svou snídani, vyčistila Lafa a osedlala ho. Potom jsme sbalili stany a asi hodinu po svítání jsme vyrazili na zpáteční cestu. Vedle mě jel z počátku Jek. z druhé strany se k nám po chvíli připojil Fron. Bera jsme poslali k Freninovi.

"Je ti líto, že se Hwesta neukázal?"zeptal se me Fron.

"Ne. Tobě snad jo?"odpověděla jsem otázkou.

"Komu by to přišlo líto je podle mě blázen."ozval se Jek.

"Lépe bych to neřekla. Jen mě zaráží, že nevyužil té šance. Měl jedinečnou možnost se mě zmocnit."

"Třeba měl něco důležitého na práci."řekl Jek.

"Pro něj není důležitější záležitostí než já. Na to jsi mohl přijít už dávno."odpověděla jsem.

"Alespoň jsem to zkusil. Nezabralo to."

"I snaha se cení."usmála jsem se na něj. Frenin a Ber už byli daleko před námi a čekali.

"Tak, budeme pokračovat?"zeptal se Fron. Vedle mě se objevil Ber. Frenin jel s Jekem za námi a Fron jel dopředu. Snažila jsem se tvářit, že se nic neděje, ale Ber mě má prokouknutou. Dlouho jsem zachovávala mlčení. Nedalo mu to a zeptal se.

"Ty se mnou zase nemluvíš?"

"Mluvím, proč?"

"Přijde mi to tak."

"Tak co ti mám povídat?"

"Nic. Mě stačí ujištění."

"Ještěže tak. Jak se ti líbí u Dami?"zeptala jsem se. Chvíli mlčel.

"Ještě nikdy jsem nespal u člověka…"

"Na co narážíš?"

"Je to pro mě nová zkušenost. Tohle jsem chtěl říct, jenže jsi mě nenechala domluvit."

"Promiň, moje zkratové jednání."

"To nic." Chvíli jsme mlčeli. Na zádech jsem cítila pohled. - Zase Frenin. Jednou ho asi zabiju. - pomyslela jsem si.

"Něco tě trápí?"zeptal se Ber a zpytavě se na mě podíval.

"Ne."odpověděla jsem.

"Ale jo."nedal se odradit.

"Chceš to ze mě páčit?"

"Alespoň to chci zkusit."

"Já ti to stejně neřeknu."

"Tak ne no."

"Takové způsoby na mě radši nezkoušej. Mohlo by se ti něco stát."

"Jak myslíš."

"Mě totiž trápí hodně věcí."odmlčela jsem se, "Ale ty se nedozvíš ani jednu z nich."usmála jsem se.

"No jo." Zase jsme jeli mlčky. Cesta nám rychle ubíhala. Ani jsme se nenadáli, bylo poledne a první přestávka na oběd. Snědli jsme skoro všechny zásoby a pokračovali pomalu v cestě. Každý se zabýval svými myšlenkami. Po několika hodinách a mnoha kilometrech se setmělo. Za jízdy jsme snědli zbytek zásob. Nebe bylo poseto milionem hvězd a matně nám svítili na cestu. Objevil se i měsíc. Teprve kolem půlnoci jsme dorazili k Dami. Čekala na nás v kuchyni. Ustájili jsme koně a šli za ní. Vyptala se nás na nějaké věci. Úspěšně jsem nevnímala, položila hlavu na stůl, podložila ji rukama a zavřela oči.

Ráno jsem se probudila v kuchyni na pohovce. Jak jsem se tam dostala, nevím. Na stole čekala chutná snídaně. Došla jsem k oknu a otevřela je. Mžourala jsem do nového dne. Všichni už byli venku, snědla jsem snídani a vrhla jsem se do své oblíbené práce. Fron s Jekem pomáhal Dami na zahrádce plet záhony. - Že je to baví. Práce pro ženskou. - pomyslela jsem si a věnovala se své práci. Ber mě zase nachytal uprostřed cesty ke hnojníku. Tentokrát jsem nestihla vyvést ani jedno kolečko. - Že bych zase trucovala? - blesklo mi hlavou. - Ne. Ještě chvíli. Jestli to zopakuje. - při těchto úvahách se Ber vrátil.

"Zase začínáš?"

"V čem?"

"Spíš s čím. Tohle je moje práce."

"Ale…"

"Já to myslím vážně."

"Já taky."podíval se na mě s pozvednutým obočím.

"Ty si prostě myslíš, že jakákoli ženská by se měla vyhýbat tvrdé práci."

"Přesně tak."

"To sis spletl adresu. Tohle u mě neplatí."

"U nás tohle dělají převážně muži, ženy se tomu vyhýbají."

"U nás to zase dělají převážně ženy." Vraceli jsme se ke stájím.

"Ale v Modrém městě jsi to nedělala?"

"Jen někdy, většinu času jsem někde venku."odpověděla jsem a znovu se chopila vidlí. Zkoušela jsem několikrát ujet, ale nepovedlo se. V poledne nás zavolal Fron na oběd. Nechali jsme toho a šli se posilnit.

"Nevíte, kde je Frenin?"

"Ne. Od rána jsem ho neviděla." Zasedli jsme ke stolu.

"Včera tu byl takový mladík."začala Dami.

"A jak se jmenoval?"zeptal se Fron.

"Jméno neřekl. Jen že nějaký Izupa chce mluvit s Ari."podívala se na mě, "Osamotě."

"Jak vypadal?"

"Měl divný nos. Jestli to byl elf, nevím.

"A kdy se mám s Izupou sejít?"

"Dnes večer."

"A kde?"

"U Hraničního lesa.

"Tak daleko?"divila jsem se, "To abych vyrazila."zvedala jsem se.

"Seď."zarazil mě Fron. Nic jsem nenamítala. Fron se tvářil zamyšleně.

"Nad čím přemýšlíš?"zeptal se Jek.

"Je to podezřelé."

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře. Izupa by něco takového asi neudělal. Proč by posílal někoho úplně neznámého, aby vyřídil vzkaz a ani nepočkal, když zjistil, že jsme pryč, na náš návrat."

"Je to divné, to připouštím."skočila jsem mu do odmlky.

"To ještě není všechno."

"Ne?"

"Ne. Kdyby Izupa něco chtěl, přišel by sám. Navíc si pozval Ari úplně na druhou stranu od nás než je Modré město."dokončil Fron svou úvahu.

"Takže, jak jsi to vymyslel?"neudržel se Jek.

"Pojedeme všichni."

"A jak vyřešíš to, aby nabyl dojmu, že jsem tam sama?"zeptala jsem se.

"To vyřešíme po cestě. Teď musíme vyrazit."zvedl se Fron a dal nám pokyn k jednání.

"Řekni prosím Freninovi kam jsme jeli, ale ať za námi nejezdí."řekl Fron Dami. Ta nám jen popřála hodně štěstí a zašla do domu. My jsme se rozjeli k západu. Ber jel s námi. - Vůbec netuším proč jsme ho brali s sebou. - pomyslela jsem si. - Mohl si spokojeně odvážet hnůj a bez mých keců. - Moje myšlenky umocňoval strach. Blížili jsme se k cíli. Celou cestu jsme hnali koně cvalem.

"Už máš plán?"zeptal se Frona Jek. Fron neodpověděl. Všechno nám vysvětlil až na místě. Všichni tři se schovali do lesa a smazali po sobě stopy. Já jsem stála na kraji lesa a čekala. Asi za půl hodiny se na severu objevila skupina jezdců a rychle se blížila. Za chvíli jsem rozeznala v čele Hwestu, za ním Bala a Mučiho a ještě několik dalších osob, které neznám. Stála jsem úplně klidně a čekala, dokud nedorazí na místo. Bylo jich asi patnáct. - Tak tohle bude ještě zajímavé. - pomyslela jsem si. - A už vůbec ne jednoduché. - při těchto úvahách ke mě dojeli a ze všech stran obklíčili. Do kruhu vjel Bal celkem dost naštvaný. Snažila jsem se tvářit klidně, ale klidná jsem nebyla.

"Ty……Ty…."přes zlost se nemohl vymáčknout a snažil se na mě nahnat koně.

"Nech ji."okřikl ho Hwesta.

"Zabila mi bratra, chci ho pomstít."obhajoval se Bal.

"Neboj se. Pomstíš ho."uklidňoval ho Hwesta. Potom se poťouchle podíval na mě a škodolibě se na mě usmál. - Zase něco chystá a mě se to určitě líbit nebude. - pomyslela jsem si. Seskočil z koně a s ním ještě Bal a Muči.

"Moje lest se zdařila. Už mi neutečeš."

"Teď už vím na čem jsem. Co zase chceš?"

"Jen a jen tebe. Jestli budeš odporovat, budu tě mučit a dorazí tě tady Bal. Už jsem mu to slíbil."pokračoval v samomluvě, "Jestli začne utíkat, tak nestřílejte, jen ji srazte k zemi."zavelel ostatním.

"Neuteče nám."ozval se jeden ze zbojníku a usmál se na mě.

"Tím bych si nebyla tak jistá, pane."odpověděla jsem a úsměv jsem mu oplatila. Okamžitě uhnul očima.

"Ale já jsem si jistý."ozval se Hwesta, "Odhoď všechny svoje zbraně."řekl ze vzdálenosti šesti kroků.

"Neodhodím. Ty se mě bojíš. Troufneš si na mě jen, když jsem bezbranná, co? Nejseš chlap, ale baba, která se schovává před…" nedořekla jsem. Těch šest kroků překonal jedním skokem a vrazil mi. - Tak tohle jsi udělal podruhé. Jen tak ti to nedaruju. - pomyslela jsem si. Facka mě srazila k zemi. Všichni okolo se mi smáli a dívali se, jak se sbírám ze země. Pravděpodobně i Fron s Jekem a Berem. Upřímně je lituju, že se na to musí dívat. Já už bych asi reagovala. Oni musí zatím setrvat na místě a ani nedutat. Zatím. Jak se situace vyvine později, nikdo neodhadne. Když jsem se konešně zvedla, podívala jsem se přímo do Hwestovy tváře. Hleděl mi přímo do očí a nenápadně se mě snažil odzbrojit. Povedlo se mu to pouze částečně. Trochu jsem mu pomohla. Prudce jsem tasila meč a postavila se do střehu.

"Já nechci souboj."ozval se Hwesta.

"To máš blbý. Nic jiného ti nezbude."zaútočila jsem. Uhnul a primitivním trikem mě dostal na kolena. - Kam na tyhle obrany chodí? To stejné mi udělal Ber. - pomyslela jsem si a znovu se zvedala ze země.

"Nesnaž se, neutečeš."řekl Hwesta chladně. Na zemi dva kroky ode mě ležel můj meč.

"Ani na to nemysli."napomenul mě a pokynul Mučimu. Sehnul se a odnesl ho dál, kde ho zabodl kolmo do země.

"Co chceš?"zeptala jsem se.

"Tebe."

"Moc dobře víš, že to mít nemůžeš. Nech mě být."

"Nenechám."chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Jednu jsem mu vrazila. Pokračoval. Chtěla jsem mu vrazit ještě jednu, ale nepodařilo se mi to. Ze zadu mě chytil Bal ruku. Odvrátila jsem hlavu. Věděla jsem, co se bude dít a předvídala jsem správně. Jednou ruku měl kolem mého pasu a druhou mi nadzvedl hlavu. Začal se sklánět. - To je… - nenašla jsem vhodné slovo. Vzpírala jsem se, ale nemělo to cenu. Byl trochu silnější.

"NEE!!"ozvalo se z lesa. Všichni se podívali tím směrem a mě si nikdo nevšímal. Opatrně jsem se začala vyprošťovat z objetí,. Daleko jsem nezdrhla.

"Kampak slečinko."ozval se zbojník. Z lesa se vyřítil Fron, Jek a nakonec Ber. Splašili mi koně. Fron už mě stačil minout v domění, že jsem Lafa chytila. Blížil se ke mně Jek.

"Jeku."zařvala jsem. Přiblížil se ke mně a podal mi ruku. V plné rychlosti jsem vyskočila za něj a uháněli jsme dál. Ohlédla jsem se. Don začal zaostávat za Fanem. Dojel a předjel nás Ber a blížil se Hwesta.

"Přidej."řekla jsem.

"Zkusím to, ale je na konci svých sil."

"To je hezký. Koně nemám, zbraně nemám, tak co mi ještě seberou."

"To nevím."

"Ještě mi můžou sebrat život."

"To jim nedovolím."

"To budeš muset přidat. Jinak mi nepomůžeš. Ale ty zbraně jim nedaruju." Jek se otočil.

"Můžeš si to vyříkat hned."

"Cože?"

"Právě nás dojel Hwesta."oznámil mi. Já se jen ohlédla. Hwesta se přiblížil na jednu koňskou délku.

"Půjčím si meč."řekla jsem Jekovi a tasila jeho dvakrát těžší meč. Pěkně to se mnou zamávalo.

"Ari, nechceš to nechat na mě?"zeptal se mě Jek.

"Ani ne. Jeku jde po mě. Drž koně tak, aby Hwesta byl po naší pravé ruce. Rozumíš?"

"Jasně. I když nevím, co chceš dělat."

"Ale nezpomaluj. Kdybych seskočila, nic se neděje. Jdeme na to?"

"Já nevím."váhal ještě, "Co by na to řekl Fron."

"Na co?"

"Že tolik riskuješ."

"Momentálně nemůže říct nic." Hwesta se přibližoval, jak jsem předvídala, z levé strany. Jek trochu zpomalil a objel Hwestu ze zadu. Teď jsem měla Hwestu zprava. Za chvíli se znovu objevil nalevo. Zopakovali jsme úhybný manévr. Jakmile jsem měla Hwestu vpravo, vodorovně jsem ťala. Nevšímala jsem si, jestli jsem se trefila, ale Hwesta dal na chvíli pokoj.

"Asi budu muset seskočit."oznámila jsem Jekovi.

"Cože?"

"Jeď dál a na mě se neohlížej."

"Ari, nedělej to."

"Nic jiného mi nezbývá."

"Existuje snad jiné řešení."

"Ne. Momentálně o žádném nevím. Pokud možno, odjeď co nejdál. Zatím se měj."seskočila jsem z koně.

"Ari."křikl zoufale Jek. Pohledem jsem se s ním rozloučila. Hwesta se za chvíli objevil proti mně. Ještěra jízdy seskočil z koně.

"Nerozmyslíš si, jestli budeš bojovat, nebo se vzdáš?"zeptal se.

"Nerozmyslím. Raději budu bojovat."odvětila jsem.

"Tohle nevyhraješ. Nejsi zvyklá na těžší meč. Jsi v nevýhodě."

"Vím to, ale i přes to se nevzdám."zaútočila jsem. Byla jsem ze začátku trochu nemotorná, ale po chvíli jsem si na Jekův meč zvykla. Hwesta se tvářil nevzrušeně a jen odrážel mé útoky. Asi čekal, až se unavím. Po čtvrt hodině jsem začala pociťovat únavu. - Zase se budu dva týdny léčit. - pomyslela jsem si. Hwesta přešel do útoku. - Jen nesmím zaváhat. - Podařilo se mi zasáhnout. Když už nic, tak ta noha postačí. Hwesta se na chvíli zarazil a kmital očima mezi mnou a jeho vlastní nohou.

"Tak tohle mi zaplatíš."zařval a vrhl se do útoku. Stíhala jsem se akorát bránit a krůček po krůčku ustupovat. Síly mu začínaly ubývat. Když jsem se snažila zjistit příčinu, všimla jsem si zakrvácené nohavice. Ztratil už dost krve. - Kdy tohle skončí. - pomyslela jsem si. Povedlo se mi Hwestu ještě jednou zasáhnout. To už se neudržel na nohou a padl k zemi. Měla jsem chvíli, tak jsem se rozhlédla. - Z jednoho průšvihu do druhého. - pomyslela jsem si. Z východu se ke mně blížili dva koně. Na západ jsem se radši ani nedívala. Odtamtud se blížila Hwestova skupinka a to velmi rychle, než abych mohla Hwestu dorazit. Navíc se ode mě odplazil. - Budu ho muset dorazit později. - pomyslela jsem si a rozběhla jsem se vstříc jednomu jezdci. Jezdec na mě zamával a ještě pobídl koně k rychlejšímu tempu. Za chvíli jsem v něm poznala Bera. Fron se Jekem po boku jeli kus za ním. Jekův meč jsem si strčila za opasek a za plné rychlosti jsem se vyšvihla do sedla.

"Dej to Jekovi."podala jsem Berovi meč, "Já si jedu sehnat svůj." Ber mi mezitím podal otěže a otočil koně. Já pobídla koně a rychle se vracela na místo, kde jsem nedobrovolně nechala meč.

"Ari ne."ozvalo se za mnou. Jen jsem se ohlédla. Když jsem projížděla kolem Hwesty, ještě jsem ho nakopla. Svůj meč jsem našla asi sto metrů za skupinkou zabodnutý do země. Zpomalila jsem a aniž bych se dotkla země jsem si meč zvala. Otočila jsem Lafa a vracela se zpět. Hwestovu skupinku jsem objela velkým obloukem. Hwestu posadili na koně a zamířili k severu. Ani jednomu z nás nevěnovali pozornost. Vrátila jsem se k bratrům a Berovi.

"Jedeme?"zeptala jsem se.

"Jedeme."našel jako první řeč Fron. Obrátili koně a hnali jsme se domů k Dami. Cestou se setmělo. Dojeli jsme už za tmy. Ustájili jsme koně, povyprávěli Freninovi a Dami co se stalo a šli spát.