Zase Hwesta 6. část

Ráno mě probudilo slunce. V pokoji už nikdo nebyl. Nakoukla jsem oknem ven. Frenin vyjel do okolí a bratři byli na zahradě. Po včerejším dni jsem byla vyhládlá, tak jsem snědla zbytky ze stolu. Nádobí jsem odnesla do kuchyně a opláchla. Po drobné úpravě svého zevnějšku jsem vyšla do slunného dne.

"Mára arin."pozdravila jsem.

"Mára arin."odpověděl mi Fron, "Jak se máš?"

"Celkem dobře. Kde můžu pomoct?"

"Kde chceš."

"Takže můžu dělat svou oblíbenou práci?"

"Dalo by se to tak říct."

"Jdu na to."řekla jsem s úsměvem, otočila jsem se na patě a zamířila do kůlny pro vidle a kolečko. Koně jsem vyvedla na dvůr a vrhla jsem se na hnůj. Hnojník měla Dami celkem daleko. Po třetím kolečku ze mě lilo, jako kdybych zmokla. Teplo až hrůza. Léto taky vrcholí. V druhé třetině bývá nejtepleji.

V polovině mě doběhl Ber, sebral mi kolečko a odvezl je. Mě nechal stát v polovině cesty a zírat.

"Co tu tak stojíš?"zeptal se mě, když se vrátil.

"Ty mě chceš zase naštvat?"odpověděla jsem otázkou.

"Proč?"zeptal se nechápavě.

"Tohle tu dělám výhradně já."

"Tohle je tvrdá práce a ……k tobě se nehodí"

"Já se takhle udržuji v kondici"

"Jdeme pro další."

"Já ti něco udělám."

"Proč bys to dělala?"

"Pro srandu Lafovi."odpověděla jsem a zamířila do stáje. Ber mě následoval. Ty tři kolečka byli jen Fan a Don. Ještě mi zbývají dva koně. Vrhla jsem se na Lafovo stání. Ber stál ve dveřích a neustále pozoroval. Jakmile jsem odkládala vidle, chytil kolečko a odvezl je. Jen jednou zaspal, ale chytil mě hned na dvoře. Po chvíli se vrátil.

"Nesnaž se mi ujet. Neujedeš."řekl s úsměvem.

"Bere, já tohle dělám pravidelně."

"To se divím, že ti to Fron nebo Jek nezarazili. To kolečko je těžké samo o sobě."

"Bere?"podívala jsem se po něm.

"Co se děje?"

"Nech toho. Varuju tě. Já nejsem holka, která se vyhýbá tvrdé práci."

"Dobře." Začíná se chovat jako Frenin. Navozili jsme novou podestýlku a podestlali jsme. Do stáje vtrhl Fron.

"Pojďte na oběd."řekl. Ber odložil vidle a odešel.

"Jen to dodělám."

"Nic nezbude."

"No jo. Ty mě dokážeš překecat pokaždé."

"Vždyť na to máš celé odpoledne." Odložila jsem vidle a následovala Frona do domu. Po obědě jsem se znovu vrhla do práce a za chvíli jsem měla hotovo. Tentokrát mi pomáhal i Fron. Chvíli jsme odpočívali. Ber nás opustil. Nevím kam a bylo mi to celkem jedno.

"Frone?"

"No?"

"Už jsi řekl Dami, kde jsme vzali Bera a Frenina?"

"Ještě ne. Počkám až se zeptá."

"A co když se nezeptá?"

"Tak se to nedozví." Seděli jsme chvíli potichu. Vedle mě se posadil Jek.

"Co sny, už tě netrápí?"zeptal se Fron.

"Včera jsem bylo moc unavená na to, aby se mi něco zdálo."odpověděla jsem.

"A strach, dělá něco?"

"Zatím se neprojevuje. Uvidím, až se setkám s Hwestou tváří tvář. Nevím, vůbec netuším, jak zareaguji."odpověděla jsem upřímně.

"Nepřemýšlej o tom. Dopadne to dobře."

"Je to divné, ale já v tohle už moc nevěřím."

"Nemůžeš se tak lehce vzdávat."

"Já se nevzdávám. Jen střízlivě uvažuji. Začínám uvažovat nad tím, jaké máme šance proti Maurovi. Proti bezohlednosti, nenávisti a strachu."

"Dřív jsi mluvila jinak."

"Jenže to jsem neznala nepřítele. Nevěděla jsem. Čeho je schopný. Má mocné pomocníky, proti kterým máme nulovou šanci."

"Možná máš pravdu, ale za pokus nic nedáme."povzbudivě se usmál. Chvíli bylo ticho. Každý se zabýval svými myšlenkami.

"Frone?"

"No?"

"Možná vím, co by nám mohlo pomoct."oznámila jsem. Fron se na mě zděšeně podíval.

"Jak to?"

"Přečetla jsem si to v té knížce."

"Ve které?"

"V té z knihovny."

"Co tam bylo napsáno?"

"Víš co je to volba osudu?"

"Vím."

"Tak tahle volba osudu říká něco o sourozencích a jejich příteli, který je ochotný za jednu dívku položit život."

"A dál to nepokračuje?"zeptal se Jek. Fron mlčel.

"Ale ano."

"A jak?"

"To je to, co si nepamatuju."

"Kde je ta kniha?"zeptal se Fron. Oba dva jsme se lekli. Ve Fronově hlase zaznívalo něco, co jsme ještě u něj neslyšeli.

"Na stole."odpověděla jsem. Fron se beze slova zvednul a odešel do domu.

"Co se děje?"zeptal se Jek.

"Netuším. Jdeme?"zeptala jsem se.

"Jasně." Vstali jsme a pomalu následovali Frona. Našli jsme ho v pokoji u stolu nad knihou otevřenou na stránce s tučným nápisem.

"Že si nemyslíš, že jsme to my?"zeptal se pomalu Jek.

"Možná. Izupa věděl, proč nám to nechtěl přeložit. Jenže netušil, že si to přečteme, i když nebudeme znát název."odpověděl Fron.

"A co tím myslíš?"

"Nechce, abychom si mysleli, že si nás drží kvůli tomuhle."

"Proč by si to měl myslet?"zeptala jsem se nechápavě.

"On si to nemyslí, ale my bychom mohli a to právě nechce."

"Sice nevím, jak to myslíš, ale nechám to plavat."

"To zní divně."

"Je to divný. Myslím, že se to bude vztahovat k nám."

"Tak to abychom si užili chvíle volna a bezstarostnosti, že?"zeptal se Jek.

"Myslím, že bezstarostné nebude nic."odpověděl mu Fron.

"Mám to chápat tak, že se vracíme do města pod ochranná křídla Izupových vojáků?"

"Vrátit se budeme muset, ale ne hned. Ještě tu pár dní zůstaneme, nebo chcete do města?"

"Ne."řekla jsem s Jekem dohromady.

"Tušil jsem to. Nikdo z nás nepůjde nikam sám. Rozumíte?"

"Jasně, taťko Frone."zasalutoval Jek.

"Cože?"usmál se Fron a hodil po Jekovi kousek papíru, který předtím nervózně žmoulal v dlaních.

"Co budeme dělat teď?"zeptala jsem se.

"Já bych si dal večeři."řekl Jek.

"Tak jdeme. Víte někdo, co je k večeři?"

"Ne."

"Ale brzy to zjistíme." Došli jsme do kuchyně. Ber a Frenin nikde. Najedli jsme se tedy bez nich. Ani po večeři se neobjevili. Pomohli jsme Dami s úklidem pokusili se vrátit do pokoje. Zůstalo u pokusu.

"Kam jdete. Chci si s vámi promluvit."řekla nesmlouvavě. Podívala jsem se na Frona. Nasucho polkl.

"Radši nech mluvit mě."pošeptal mi do ucha. Znovu jsme se posadili kolem stolu.

"Takže, vysvětlíte mi, proč jsou tu ti dva muži?"zazněla první přímá otázka. Fron všechno vysvětlil.

"Ari, co máš s tím kolenem?"zazněla otázka mým směrem.

"Má je naražení, nic víc."odpověděl Fron.

"Já se ptala Ari."napomenula ho Dami a vrhla po něm varovný pohled.

"Mám je znovu naražené."odpověděla jsem.

"Jak znovu?"pokračovala s výslechem Dami, "Posledně jsi žádné zranění neměla."

"Měla jsem je naražené už dvakrát."

"To už jsem ti vysvětlil, tak se v tom prosím nepitvej."snažil se ji krotit Fron.

"Frone, já tě chválila za to, jak se o Ari a Jeka dobře staráš a ty jsi je mezitím vystavil strašně velikému nebezpečí…."

"Vždyť jsem ti říkal proč jsme odjeli z města. Byl jsem proti tomu, aby někam jela."

"Ale nic jsi proti tomu neudělal."

"Už to neřeš. Hlavně že jsme všichni přežili. Nevíš, kde je Frenin a Ber?"

"Někam odjeli, už po poledni."odpověděla Dami.

"A nevíš kam?"

"To nevím.

"Díky."odešli jsme do pokoje. Začínala jsem se děsit, co se jim stalo. Sedli jsme si do pokoje. Bratři kolem stolu, já na postel.

"Kam si myslíš, že jeli?"porušila jsem ticho.

"nevím, ale asi to bylo velmi důležité."odpověděl mi Fron.

"Hwesta."vydechla jsem. Oba bratři se na mě podívali. Fron se po chvíli zvedl.

"Kam chceš jít?"zeptala jsem se.

"Najít je."odpověděl Fron.

"Frone."

"Co se děje?"

"Ty si nepamatuješ, co jsi předtím řekl?"

"Tohle je jiné."řekl a odešel.

"Jdeme?"zeptala jsem se Jeka.

"Jdeme."odpověděl Jek. Ozbrojila jsem se a následovala Jeka na chodbu. Venku se rozpršelo. - A je po stopách. - pomyslela jsem si. Ve stáji se svítilo a mluvilo. Berovi se dneska odpoledne vrátil kůň, takže mohli s Freninem rozjet do okolí a zneškodnit případné zvědy. Po chvíli vyšel ze stáje Frenin s Fronem a vešli spolu s Jekem do domu. Uprostřed dvora jsem čekala na Bera, kterého jsem hodlala vyzpovídat o důvodu cesty do okolí. Ber vyšel ze stáje s pochodní v ruce. Pochodeň mu na dešti po chvíli zhasla. Zavřel dveře a vydal se mým směrem.

"Na co tady čekáš?"zeptal se mě mírně.

"Až promoknu skrz naskrz."odpověděla jsem.

"To bych ti neradil. Pojď se schovat."položil mi ruce na ramena.

"Tak jo. Kam jste jeli?"zeptala jsem se. Ber mě objal kolem ramen a přes hlavu mi přehodil plášť, abych nenamokla ještě víc.

"Ale Hwesta se objevil v okolí."

"Hmm a tys ho musel najít, co?"

"Jak jinak."

"Našels?"

"Ne. Utekl."

"To je škoda. Už jsem mohla mít pokoj."

"Asi ho ještě dlouho mít nebudeš."

"Jednou ho ale dostanu."

"Tak už pojď." Vyšli jsme ke dveřím. Objevila se v nich silueta muže. Jek. Nakonec na nás čekal, jen se schoval před deštěm.

"Jak dlouho jste tam mínili stát?"zeptal se Jek.

"Dlouho."odpověděli jsme.

"Ari, ty jsi zase celá mokrá."

"A divíš se? Vždyť venku prší."

"Do jídelny radši ani nechoď. Dostaneš od Frona."

"No jo. Už jdu. Mára lómë."vlezla jsem do pokoje, převlékla se do suchého a šla poslouchat za dveře. Jako vždy jsem nic nevyslyšela. Mluvili moc potichu. Vrátila jsem se do pokoje a čekala až přijdou. Jenže jsem se nedočkala. Jako vždy mě přemohl spánek. Ani nevím, kdy šli spát.