Zase Hwesta 5. část

"Hele, nechali nám zbraně."

"A dosáhneš na mou dýku?"

"Zkusím to."cítila jsem, jak se snaží nahmatat dýku na mém boku.

"Mám ji."

"Hurá. Hlavně se nepořež. Je ostrá."

"Budu se snažit." Chvíle ticha.

"Jsme za hranicí."ozval se po chvíli.

"Laf hauta!"poslechl na slovo.

"Jsem volný."

"Dobře, jdu na zem."seskočila jsem na zem.

Na nohách jsem se ale neudržela. Byla jsem nucena si sednout.

"Co se děje?"vyděsila jsem Bera.

"Nic mi není. To je jen koleno."

"Rozvážu tě."

"Díky."

"Budeme pokračovat?"

"Jasně."zkontrolovala jsem si vybavení. Nic mi nechybělo a ničemu nic neudělali. "Jen ještě jedna věc."

"Jaká?"

"Dýku prosím."nastavila jsem ruku.

"Aha."vrátil mi ji. Přišla jsem k Lafovi. - Aha. Jeden nedořešený problém. Jak se dostanu do sedla? - pomyslela jsem si. Asi po třech pokusech dostat se do sedla se na mě Ber nemohl dívat a jednoduše mě vysadil.

"Díky."řekla jsem potichu. - Jsem to ale nemehlo. Ani do sedla se nedostanu. - pomyslela jsem si.

"Co uděláme, aby nás nesledovali?"

"Nic."

"Jak to?"

"Nemůžou za své hranice."

"A Hwesta?"

"Toho si budou chvíli držet. Překročil hranice."pobídla jsem Lafa do trysku podél lesa. na místě, kde jsme vešli s Berem do lesa, čekal Fron a dvěma koňmi.

"Teda, vás dva hledat je za trest."řekl místo pozdravu.

"Kde máš Jeka?"zeptala jsem se."

"Je v lese. Hledá tě."odpověděl stroze, "Bere, kde máš koně?"

"Tam někde."mávl rukou za sebe. Za chvíli se objevil Jek, sedl na koně a společně jsme vyrazili k domovu. Fron jel před námi.

"Kdy jste se měli vrátit?"zeptal se Jek.

"V poledne."odpověděl Ber.

"To už asi nestihnete."

"Ne. Máš něco k jídlu?"

"Najíš se až u Dami."odpověděl místo Jeka Fron.

"A proč?"zeptala jsem se.

"Nejdřív si něco vysvětlíme."řekl a odpojil se od nás.

"Co ho to popadlo?"otočila jsem se na Jeka.

"Nevím, ale ještě neskončil."

"To mě taky napadlo."

Dojeli jsme k Dami. Frenin nás starostlivě vyhlížel. Všichni jsme sesedli, odvedli koně do stáje a zaopatřili je. Fron se ze stáje vypařil jako první.

"Běž za ním."pobídl mě Jek.

"Ale Laf…"

"No tak běž."

"Držte mi pěsti." Jek i Ber se na mě povzbudivě podívali. Vyšla jsem ze stáje. Fron byl v pokoji. Potichu jsem vešla. Seděl u stolu a díval se na dveře.

"Zavři dveře, pojď dál a sedni si."odkopnul židli. Okamžitě jsem poslechla. V jeho hlase zaznívala hrozba. Sedla jsem si a složila ruce do klína.

"Víš proč jsi tu, tak mi to neztěžuj."řekl na úvod. Otvírala jsem ústa, že všechno vysvětlím.

"Nic mi nevysvětluj."zarazil mě, "Nevím, co tě to napadlo jet až k Aen. Mohli tě zabít."mluvil čím dál víc nahlas, "Mohli zabít nás všechny."

"Frone, mě to nena…"

"Mlč."zarazil mě rázně. Začala jsem stahovat hlavu mezi ramena. - Tak tohle bude ještě dramatický. - pomyslela jsem si.

"Nechápeš, jaké to může mít pro nás důsledky. Připadá mi, že poslední dobou nechápeš nic, Ari, vůbec nic, jen sama sebe."skoro křičel. Vyjeveně jsem se na něj dívala. Naposledy mi nadával tímto způsobem, když jsem sama odjela k Dami na poníkovi (byla jsem ještě hodně malá) a skončila někde dvě míle východně od Vesnice. Tenkrát jsem zastřelila sousedům psa a chtěla jsem zmizet. Sousedům to nakonec nevadilo. Tehdy jsem, když mluvil tímto tónem, brečela. Teď jsem k tomu neměla daleko.

"To není pravda……"chabá obrana.

"Řekl jsem, abys mlčela. Říkala jsi, že nebudeš utíkat. Slíbila jsi, že zůstaneš tady."vstal a mlátil pěstí do stolu.

"Však jsem neutekla. Nebyl……"

"Mluv až budeš tázána. Já ti věřil. Zklamala jsi moji důvěru Ari. Myslel jsem, že jsi rozumná, ale k tomu máš asi hodně daleko."rozkřičel se naplno, že to museli slyšet až ve stáji. První slzičky dopadly do klína.

"Teď můžeš říct, co jsi chtěla."trochu se uklidnil. Zírala jsem na něj a nic neříkala.

"Mlčíš? Nemáš co říct?"zeptal se, "Tohle je tedy ukončené. Už se k tomu nebudu vracet. Teď přemýšlej nad tím, co jsi udělala."vstal a odešel z místnosti. "Nechte ji, ať se vzpamatuje."řekl mírně. Jek a Ber to pravděpodobně čekali, co se bude dít. Ještě dlouho jsem rozdýchávala Fronovu poslední větu. Začaly se otvírat dveře. V nich se objevil Frenin. Chvíli se rozhlížel po pokoji. Po očku jsem ho sledovala. Spatřil mě, jak sedím na židli, a upřeně se na mě podíval. - Ten tu ještě scházel. - pomyslela jsem si.

"Proč jsi na ni tak křičel? Vždyť z toho bude úplně mimo."slyšela jsem Jeka vytýkat Fronovi. Frenin pozoroval.

"Ari."oslovil mě.

"Vím, ale bylo to nutné. Kdybych to v sobě dusil asi bych jí potom nechtěně ublížil."odpověděl Fron.

"Jdu se podívat, co dělá."

"Brečí. Nech ji chvíli. Musí si to srovnat v hlavě. Frenine, prosím, nechoďte tam."slyšela jsem Frona.

"Slečna Ari brečí. Co se stalo?"zeptal se Frenin a zmizel ze dveří.

"Nic, co byste musel vědět."odpověděl Jek. Pak už bylo ticho. Začala jsem si uvědomovat, že Fron měl pravdu. K rozumnosti mám hodně daleko. Přesunula jsem se na postel do rohu pokoje, odejmula jsem si koleno a tiše vzlykala. Asi za půl hodiny se z chodby ozval šepot. Za chvíli Jek otevřel dveře a dostrkal tam Frona.

"No tak, běž."pobídl ho. Fron došel k posteli, na které jsem seděla a posadil se taky. Po očku jsem ho sledovala.

"Ari."oslovil mě. Nadzvedla jsem hlavu.

"Zase jdeš křičet?"zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Fron se usmál.

"Ne. Neboj se."napřáhl ke mně ruku, "Pojď ke mně." Váhala jsem, "Tak se neboj. Už je dobře." Osušila jsem slzy do rukávu, zvedla se, přelezla k němu a sedla si vedle. Odstranil mi neposedný pramen vlasů s obličeje a přimáčkl se ke mně. Znovu jsem se rozbrečela.

"Nechtěl jsem křičet."šeptal.

"Ale křičel jsi."vyčetla jsem mu.

"Bylo to nutné."

"Já vím." Seděli jsme mlčky. Jek si po chvíli sedl vedle mě a začal mě hladit po vlasech. Objala jsem ho taky.

"Máme tě rádi."pošeptal mi Fron.

"Já vás taky."vděčně jsem se usmála, opřela jsem se o Fronovo rameno a usínala. Jeden z nich mě potom odnesl do postele. Dostala jsem dvě políbení na čelo a spokojeně jsem usnula.