Zase Hwesta 4. část

Do sedla jsem se dostala pomocí židle a stolu na dvoře.

"Máš zbraně?"zeptal se mě Ber.

"He?"usmála jsem se, "Ne? Hned jsem zpátky."

"Seď, tobě to bude trvat dlouho."seskočil z koně, "Kde je máš?"

"Meč je pod polštářem, luk a šípy na věšáku za dveřmi."zakřičela jsem. Za chvíli se vrátil i s mojí výbavou.

"Díky, takhle rychlá bych určitě nebyla."

"To mi bylo jasné hned od začátku."sedl na koně, "Můžem?"

"Že váháš."

"Kam jedete slečno?"zeptal se Frenin, který se objevil za rohem, přímo mě.

"Jedeme se projet."odpověděl Ber.

"Vždyť víš, že tady slečna nemá opouštět tuto usedlost."namítl.

"Ale sama, pokud vím jede se mnou."

"No dobře, kdy se vrátíte?"

"Zkusíme to na oběd. Namárië."a pobídl koně. Rychle jsem ho následovala. Sama s Freninem už nikdy.

"Kam pojedeme?"zeptala jsem se sotva jsme byli z doslechu.

"To bych nechal na koních. Ty to taky tak děláš."usmál se na mě.

"Takhle jsem to udělala jednou a jak to dopadlo. Koně nás stejně zavezou k řece."

"Takže je to jasné."oba dva jsme pobídli koně do cvalu. Cesta na západ rychle ubíhala.

"K jaké řece to vůbec jedeme?"zeptal se po chvíli Ber.

"K Aen. Později se do ní vlévá Andaluin, co protéká Modrým Městem."

"Byla jsi u ní někdy?"

"U koho?"

"U Aen."

"Kolikrát. Je na území města Númen. Několikrát nás tam taky načapali, jenže my jsme jim vždycky zdrhli. Oni za hranice své země nesmí. Mají teď velmi krutého panovníka. S obchodníky komunikují na hranicích."

"Oni jsou zajatci své vlastní země?"

"Něco podobného. Nikdo tam nesmí a nikdo nesmí na jejich území pod trestem nejvyšším."

"Tím se myslí u nich co?"

"To co všude jinde. Smrt."

"Je to divný."

"Každého, kdo překročí hranice považují za nepřítele a jako k nepříteli se k němu chovají. Ale teď už ticho, blížíme se."vysvětlila jsem.

"Jak zjistíš, kde jsou?"

"Asi budu muset na výzvědy." Hranice lidské říše s hlavním městem Númenem.tvořil hustý, skoro neprostupný les. Zastavili jsme na jeho okraji. Seskočila jsem z koně a potlačila bolestné syknutí. Uvázala jsem Lafa a zmizela Berovi z očí. Slyšela jsem, jak seskočil taky.

"Ari, vrať se, sama tam nemůžeš."slyšela jsem za sebou.

"Co chceš dělat? Jeden z nás musí zůstat u koní, aby mohl popřípadě varovat nebo se zachránit sám."

"Ari, ty sama nepůjdeš. Nebezpečí od Hwesty trvá a navíc nemůžeš běhat."

"Jestli najdou koně, jsme nahraný, ale uznávám, že máš pravdu ohledně mého zdravotního stavu. Co navrhuješ?"

"Vzít koně s sebou."

"To nás najdou ještě rychleji, než kdybychom je nechali tady, ale nám asi nic jiného nezbývá, že?"

"Ne."

"Tak jdeme. Snaž se jít potichu."vykročila jsem směr houští. S koňmi jsem se musela vyhýbat neprostupným houštinám. Při každém podezřelém hluku jsem se zastavila. Což bylo poměrně často. Za půl hodiny jsme slyšeli tiché zpívání řeky.

"Jsme blízko."oznámila jsem Berovi. Postupovala jsem ještě opatrněji. Za chvíli jsem mezi stromy rozeznávala čeřící se hladinu Aen. Podala jsem Berovi otěže.

"Počkej tady, za chvilku jsem zpátky."

"Ari!"chytil mě za ramena a otočil čelem k sobě.

"Jdu jen kousek. Celou dobu mě uvidíš. Stačí?"

"Jo."povzdechl si a pustil mě, "Tak běž." Pomalu jsem odplížila ke krajním stromům, kde jsem zalehla. U řeky jsem nikoho nenašla, ale v řece jsem spatřila dvě černé hlavy. Neslyšně jsem se vrátila k Berovi.

"Tak co?"zeptal se nedočkavě.

"Nikde nikdo. Jen Fron a Jek si užívají vody."odpověděla jsem s úsměvem, "Trochu si z nich vystřelíme."

"Cože?"

"Přestěhujeme jim věci, jen do jiné skrýše."

"Jak to chceš udělat?"zeptal se Ber. Začala jsem vysvětlovat. Vysvětlila jsem mu všechno, co chtěl a potřeboval vědět. Z našeho plánu nás vyrušilo zadrnčení tětivy. Těsně vedle Frona se objevily na vodě kruhy, kde šíp proťal hladinu. Oba dva se okamžitě potopili a plavali kus proti proud, kde pod jednou vrbou sklánící se až do vody vylezou na břeh. Na pravém břehu se objevil strážce hranic a rozhlížel se. Za chvíli jsem viděla Frona plížit se k jedné ze skrýší. Strážce ho nezpozoroval.

"Počkáme na ně na kraji lesa."navrhl Ber.

"Tak jdeme. Zdrželi jsme se moc dlouho."otočila jsem se. Zdrželi jsme se až příliš dlouho. Pohlédla jsem rovnou na rezatý hrot šípu.

"Zdrželi jsme se déle než je zdrávo."řekl Ber.

"Ticho."

"Souhlasím. Dřív jak Fron u Dami určitě nebudeme."

"Asi ne."

"Řekl jsem ticho."

"Budeme odpovídat?"zeptala jsem se.

"Asi budeme muset. Nebo se zkusíme bránit?"odpověděl Ber.

"Co je přijatelnější?"

"Za pokus o obranu nic nedáme."

"Takže to vyhrál boj o svobodu."zakončila jsem naši tichou debatu.

"TICHO. Ještě jedno slovo a uvidíš."osopil se na mě.

"Tohle neměl říkat."

"Přiveďte toho chlapa. Chtěl je on."

"To jsem zvědavá koho přivedou. Měl by podstoupit trest s námi. Překročil hra……"nedořekla jsem. Přiletěla mi facka.

"Řekl jsem už několikrát ticho."zařval na mě náš hlídač. Tasila jsem meč a zaútočila. Ber mi kryl záda. Bojovali jsme dlouho. Odpojila jsem se od Bera a stála proti jeho zádům čelem. Za jeho zády se objevil strážce a praštil ho přes týl. Ber se jen otřepal. Dostal druhou, která ho nakonec omráčila. Ocitla jsem se uprostřed nepřátel sama. Sledovala jsem Berův pád. Pomalu se skládal na zem a málem mě vzal s sebou.

"Hlavně jí neubližte,Jestli se neprobere on, je mi jedno."řekla příchozí osoba. Podle hlasu jsem poznala Hwestu. Vrhla jsem se znovu do útoku. Proti mně se postavil Hwesta a někdo mě omráčil taky. Složila jsem se na Bera.

Probudila jsem se. Ležela jsem přes koně se svázanýma rukama i nohama. Vedle mě se vezl Ber taktéž spoután. Trochu jsem se posunula k Berovi, abych zkontrolovala základní životní funkce. - Žije. Ještě ho probudit. - pomyslela jsem si. To už jsem nestihla. Ber se po posledním dotyku mých studených rukou pohnul a něco zamumlal.

"Vstávej, máme průšvih."snažila jsem se ho vzbudit pořádně, což se mi povedlo.

"A jakej?"

"To, že jsme vůbec tady. Přemýšlej, jak se z toho dostat."

"Kam nás vezou?"řekl s bolestným výrazem.

"Nevím. Bolí tě hlava?"

"Dokonale, ale nějak to přežiju."odpověděl, "A tobě nic není?"

"Dostala jsem taky po hlavě, ale nic to není."odpověděla jsem.

"Jak odtud chceš zmizet?"

"Na to se snažím přijít." Chvíli bylo ticho. Podívala jsem se před sebe.

"Je tu jedna možnost, jak uniknout."

"Jaká?"

"Jedeme na Lafovi."

"Co přesně chceš dělat?"

"Je to naprosto jednoduché."rozhlédla jsem se, jestli někdo neposlouchá, "Musíme Lafa popohnat do lesa, kde se jim ztratíme."

"A dál?"

"Prvně se musíme něčeho chytit."

"A čeho?"

"Asi mě budeš muset obejmout."řekla jsem s kyselým výrazem.

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře. Snaž se nenápadně."

"Jak tě mám asi obejmout,. Když mám svázané ruce?"

"Jednoduše. Nastav ruce."nenápadně jsem se rozhlédla, jestli nás někdo vnímá a pozoruje. Jeli jsme podél řeky. Máme naději, že nás uvidí Fron nebo Jek. Protáhla jsem se kruhem Berových paží.

"Už víš, jak jsem to myslela?"

"Jasně, co teď?"

"Teď se musíme něčeho chytit." Já se chytila podbřišníku. - Jen doufám, že tohle to vydrží. - pomyslela jsem si.

"Můžem?"

"Jasně."

"Laf."nastražil uši, "Heca! Laf alaca!" tohle fungovalo trochu lépe. Laf začal prvně klusat, potom přešel do cvalu a nakonec jsme letěli tryskem. Lidé se chopili luků.

"Nestřílet, chytit je živé."zakřičel Hwesta. My jsme mezitím zmizeli z dohledu.