Zase Hwesta 8. část

Ráno jsem se vzbudila pozdě. Snídaně se na mě smála ze stolu a já se do ní hned pustila. Všichni už byli venku. Rychle jsem je následovala. Nahlédla jsem do stáje. Bran byl pryč. - Ha. Budu mít klid na svoji práci. - pomyslela jsem si, hned jsem běžela do kůlny pro vidle a kolečko a vrhla jsem se do práce. Freninův kůň byl taky pryč. Vyvedla jsem tedy pouze naše koně, jako za starých časů. Od každého jsem vyvezla, jako tradičně, jedno a půl kolečka. To poslední jsem si naložila trochu víc, abych se nemusela vracet jen pro polovinu kolečka. Uprostřed cesty mě na koni dojel Ber.

"Zase pracuješ?"zeptal se.

"Ne, já se bavím."odpověděla jsem. Zastavila jsem se, abych si odpočinula. Než jsem se otočila, seskočil Ber z koně, chytil kolečko a odvezl je místo mě. Chvíli jsem tradičně stála na místě a dívala se za ním. Vzpamatovala jsem se. - Trochu se mu pomstím. - pomyslela jsem si. Zkrátila jsem si třmeny na jeho sedle a vyskočila Branovi na hřbet.

Chvíli se pode mnou vzpíral, ale rychle se mi podařilo ho zkrotit několika slovy. Za chvíli stál jako socha. - Tak co uděláš teď? - ptala jsem se ho v duchu. Právě se vracel. Vyjeveně se na mě podíval, přeskočil kolečko a rozběhl se ke mně.

"Co tam děláš?"zeptal se.

"Sedím. Můžeš si vybrat. Buď kolečko, nebo kůň."usmívala jsem se.

"Ty seš…"

"Co? No jen to řekni."stále jsem se usmívala.

"Momentálně nemůžu najít to správné slovo."řekl.

"Tak to nějak obejdi. Vymáčkni se."pobízela jsem ho. Měla jsem po včerejšku překvapivě dobrou náladu. Ber se vrátil pro kolečko a společně, já na koni za ním, jsme se vraceli. Dostala jsem další ďábelský nápad. Donutila jsem Brana, aby svému páníčkovi funěl za krk. Ber se ohnal rukou. Chvíli jsem ho nechala, pak jsem zaútočila znovu. Udělala jsem to samé. Koutkem oka se na mě podíval. Zopakovala jsem to ještě jednou. Tentokrát se otočil úplně. Položil kolečko, sebral mi otěže a odvedl Brana i se mou ke stáji. Tam s úsměvem čekal, až se uráčím sesednout. Jak jsem sesedla, rychle jsem zdrhla. Vrátila jsem se pro kolečko a odvezla je do kůlny. O tomhle neměl Ber ani tušení. Na dvůr jsem se nevrátila. Zdejchla jsem ze na zahradu za Fronem a Jekem. Právě se vraceli na oběd.

"Tak co jsi dělala celé dopoledne?"zeptal se Fron.

"Vyvážela hnůj."odpověděla jsem.

"A co dál?"

"To stačí, ne?"

"No dobře. Jde se na oběd." Vešli jsme do kuchyně a sedli si okolo stolu. Proti mně si sedl Ber a tajemně se usmíval. Vymýšlel pomstu. Fron se naopak přestal usmívat. Po obědě jsem se znovu zdejchla a sedla si pod okno na lavičku. Fron zůstal v kuchyni. Nevěděla jsem, že na žádost Dami. To jsem se dozvěděla později.

"Tak o čem chceš mluvit."zeptal se Fron.

"O Ari."odpověděla mu Dami.

"Postarám se o ni."

"O tohle mi teď nejde."

"A o co tedy?"

"Jen mi vadí, že se kolem ní motá ten tmavovlasý."postěžovala si Dami a já se zarazila.

"Je to náš přítel. Nic jí neudělá."

"Nevím. Moc mu nevěřím. Mám dojem, že jsem ho už někde viděla."řekla Dami. Někdo se přibližoval k oknu. Rychle jsem si lehla pod lavičku a vyčkávala. Dívala jsem se škvírou mezi zdí a lavičkou. Z okna se vyklonil Fron a za chvíli se objevila i Dami a oba hleděli do dálky.

"Nevím, proč bych mu neměl věřit."pokračoval Fron v konverzaci.

"Pořád se na ni dívá. Radši bych ji viděla ve společnosti toho druhého. Hned první den měla kvůli němu problém. Pokud by bylo možné, mohla by Ari zůstat tady." Chvíle ticha. Fron pravděpodobně zvažoval nabídku. - Já tu nezůstanu a taky nechci. - pomyslela jsem si. - Nemám nic proti Dami, ale já tu jednoduše zůstat nemůžu. - Fron se opřel lokty o parapet. - Jen se podívat dolů a má mě. - Štěstí při mně stálo i nadále. Fron byl stále zahleděn kamsi do dálky.

"To by… Ne to nejde. Ari je v ohrožení všude. Kamkoli se hne, je Hwesta za ní. Nemůžu ji tady nechat. V Modrém Městě je pod ochranou vojáků."

"Jak chceš."

"Nemůžu ji teď opustit."

"Jak myslíš. Nebudu ti to rozmlouvat."

"Někdo sem jede."oznámil Fron po chvíli ticha a oba dva zmizeli z okna. Okamžitě jsem vylezla z pod lavičky a přesunula se do stájí. Tam mě taky našel Fron.

"Ari schovej se do domu."

"Cože?"

"Někdo sem jede, rychle se schovej."

"A proč?"

"Protože nevím, kdo to je."

"Aha. Mizím. Najdeš mě pokoji."řekla jsem Fronovi, kde mě později najde. Sedla jsem si vedle okna a sledovala, co se bude dít. K domu přijel muž na hnědém koni oblečen do elfské lehké haleny a legín. Za ním vlály delší hnědé vlasy. Tohle zaručeně není někdo od Hwesty. Elf seskočil z koně a podal Fronovi ruku. V jeho rysech jsem poznala Oryata. Ve stejné chvíli, co jsem chtěla odejít vešel do pokoje Jek. spěšně jsme prošli domem. Na dvůr jsme došli poslední.

"Je mi líto, že vás ruším na prázdninách, ale je to naléhavé."

"Co se stalo?"zeptala jsem se Frona.

"To ještě nevím. Půjdeme dovnitř?"postrčil mě Fron do dveří. Zavedla jsem je do pokoje. Já se usadila na postel a pánové se posadili okolo stolu.

"Co se stalo, že se musíme tak narychlo vrátit?"zeptal se Fron.

"Izupa se rozhodl pro razantní krok."odpověděl Oryat.

"A?"nevydržela jsem.

"Rozhodl se pronásledovat Maura."odpověděl Oryat.

"Ale vždyť nevíme, kde táboří."namítla jsem.

"Teď už víme."odmlčel se.

"A kde?"nevydržel Fron.

"U pramene Aen."

"A čeká se samozřejmě jen na nás."ozval se Jek.

"Jak jinak."řekl Fron.

"Máte se co nejrychleji vrátit."

"Nejdřív tam dojedeme zítra odpoledne, když to půjde dobře."

"To stačí. Neví se, co má Maur v plánu, ale pokud něco podnikne, budeme o tom během několika hodin vědět."

"Osvědčená metoda hlídek?"zeptal se Ber.

"Ano."

"Aby to nedopadlo jako posledně."poznamenal. Všichni jsme se domysleli, co tím míní.

"Tak vyrazíme, ne?"pobídl nás Fron. Vstali jsme od stolu a začali balit. Během hodiny jsme se loučili s Dami. Všechno věděla a nebyla nijak šťastná, že odjíždíme do války. Nakonec nás pustila a se slzami v očích se mě ještě jednou ptala, jestli tu opravdu nechci zůstat. Když jsem ji mírně odmítla, naposledy mě objala a zmizela v domě. Asi dvě hodiny před západem slunce jsme se vydali na cestu. Většinu času jsme mlčeli. Každý se zabýval svými myšlenkami. Brzy se setmělo a my jsme se hodinu po setmění utábořili. Fron rozdělil hlídky a po skrovné večeři jsme zalehli. Usnula jsem okamžitě.

Probudila jsem se. Někdo mě držel za levou ruku. Podívala jsem se, kdo vedle mě leží. Vedle mě ležel Frenin a držel mě za ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Pak jsem začala křičet a ustupovat na druhou stranu stanu. Tam jsem pro změnu narazila na Bera, kterého jsem svým křikem probudila. Frenin se pomalu probouzel. Nechápavě se na mě podíval a usmál se. Do stanu nakoukl Fron.

"Ari co se stalo?"zeptal se mě Ber.

"Ne, jen jsem se trochu vyděsila."odpověděla jsem.

"Už je to dobré."uklidňoval mě Fron. Opřela jsem se o Bera a hlasitě vydechla.

"Vyrazíme, ne?"ozval se Fron. Sbalili jsme stany, něco málo snědli a vyrazili. Fron poslal Frenina preventivně dopředu. Domyslel se, že jsem se lekla jeho a ne Bera. Vedle mě jel Jek a za námi jel Fron, Ber a Oryat.

"Tak co, už jsi přišla na to, jak jsi se změnila?"zeptal se najednou.

"Cože?"

"Ale nic."

"Ne, počkej, jak to myslíš?"

"Tak jak to říkám."

"A jak jsi na to přišel?"

"Ty si nevzpomínáš na to, o čem jsme se bavili po cestě na Prašný vrch?"

"Jó, to myslíš tamto?"

"Ano."

"Tak na to jsem ještě nepřišla."

"Škoda."

"A nemohl by jsi mi to říct ty?"

"Ne, to není v mých silách."ukončil náš krátký rozhovor. Nepřišla jsem na nic, co by se týkalo mé údajné změny. Kolem poledne jsme udělali krátkou pauzu. Najedli jsme se a pokračovali v cestě. Do předu jsme poslali Oryata. Frenin jel s Berem za mnou, Fronem a Jekem, a neustále pozoroval. Zjistila jsem to hned při prvním podezřelém pocitu. Překvapivě se na mě nedíval Ber. Podíval se na mě akorát, když jsem se podívala já na něj. S prosebným výrazem jsem se mu podívala do oči. Pochopil a snažil se to okamžitě splnit. Rozptýlit Freninovu pozornost. Ze začátku se mu to celkem dařilo. Občas jsem zaslechla část rozhovoru. Bavili se snad o všem. Blížili jsme se k cíli naší cesty. Berovi už docházela témata a já jsem čím dál častěji cítila pohled na zádech. Samozřejmě Freninův. - Ať už tahle cesta skončí. - pomyslela jsem si čím dál častěji. Před námi se rozevřel výhled na Modré Město, konec mého trápení a společnosti Frenina. Asi za půl hodiny jsme projížděli západní bránou do města.

"Jak jsi dokázal tak zkrotit Ari?"zeptal se najednou Frenin. Ztuhla jsem. Ber po mě mrknu a docela klidně odpověděl.

"Ani nevím."

"Už nevím, jak jí mám vyjádřit náklonnost. Vůbec si mě nevšímá."svěřil se Frenin.

"Tak ji nech chvíli čas."odvětil Ber. - Ještě mu nahrávej. Já budu spíš ráda, když se ho zbavím. - pomyslela jsem si s hrůzou.

"Víš, tohle já asi nedokážu.

"Tak se ani nesnaž projevit přízeň. Ari nějaké obletování si nepotrpí. Není taková něžná květinka, aby ji obletoval motýl, který by se jí bál dotknout. Jestli nepochopíš tohle, nemáš šanci, se jí zalíbit. Já ji pouze beru takovou jaká je. Není tak jemná, jak se na první pohled zdá." Chvíli byli oba dva zticha.

"Ale za pokus nic nedám. Když jsem ji vyznal lásku, utekla."svěřil se Frenin, "Pak z toho bylo pozdvižení." Ber po mě mrknul. Zřejmě se domyslel. Konečně jsme projeli bránou Izupova domu. Frenin si mě přestal všímat a šel se přivítat se svou milovanou sestřičkou. Vedle mě se objevil Mernkal spolu s dalšími čtyřmi elfy, kteří nám odvedli koně. Spolu s Mernkalem jsme zamířili do poradní místnosti. Izupa se pravděpodobně dozvěděl, že se blížíme, a narychlo svolal radu. Jako vždy se čekalo jen na nás. Usadili jsme se. Izupa řekl všechno, co jsme už asi pět dní věděli.

"Za dva dny vyrážíme."ukončil debatu. Odešla jsem mezi prvními. Spěchala jsem za Lafem. Podkoní se o něj určitě dobře postaral, ale chtěla jsem ho ještě pozdravit. Sedla jsem si do stlaní a pozorovala ho, jak se krmí. Tohle mi chybělo. Bezstarostně sedět v podestýlce a dívat se na svého milovaného uhlově černého koně. Po jídle si Laf lehnul. Opřela jsem se o něj a hladila ho po šíji. Usnula jsem.

Někdo se mnou třese.

"Ari vstávej."ozval se někdo. Pootevřela jsem oko a podívala jsem se, kdo mě budí uprostřed bezesného spánku. Když jsem zjistila, že je to Jek, znovu jsem se pohroužila do sladkého spánku.

"Ari!"

"Co … se … děje?"zeptal jsem se potichu.

"Co? Už tě dvě hodiny hledáme."

"Teď … už víte …, kde jsem …, tak mě … nechte … spát."zívla jsem, otočila se na bok a pokračovala.

"Ach jo, je nenapravitelná."zanadával Jek. Víc si nepamatuju. Usnula jsem znovu.

Vzbudila jsem se ve svém pokoji. Nikde nikdo nebyl. Zalezla do lázně, smyla ze sebe všechnu špínu, umyla si vlasy a čistě se oblékla do haleny a dlouhé sukně. První, koho jsem viděla, byla Jarin se svým otcem. Izupa se rozhodl, že mi přeloží název knihy, ve které jsem se dozvěděla, co se musí stát, aby se zabránilo většímu krveprolití. Chvíli po něm došel Fron s Jekem a Berem. Sedli jsme si kole stolu a Izupa začal povídat.

"Písmo jste identifikovali správně. Je to nejstarší písmo, jaké známe. Tehdy se těm znakům přisuzovaly různé magické vlastnosti."odmlčel se.

"A které si už dnes nikdo nepamatuje."skočila jsem mu nevychovaně do řeči. Fron do mě drbnul loktem. Izupa se na mě pronikavě podíval.

"Máš pravdu. Nikdo si je nepamatuje. Dnes se připisují každému znaku jedno písmeno naší současné abecedy.

HISTORIE ARDENY

Historie Ardeny, zní název. Možná jste to po chvíli čtení pochopili.

"Myslela jsem, že je to nějaká kronika."ozvala jsem se.

"Je to kronika."

"Ale jak to? Vždyť před tolika lety se kroniky nepsaly? Nikdo se tím nezabýval. Jak tam může být napsáno něco, co se stalo před tisíci lety, tak podrobně, jako bitva u Zlého průsmyku?"

"To je právě ta záhada. Nikdo to neví. Jen ten, kdo to začal sepisovat a jeho potomci. Jenže ten rod byl už dávno vyvražděn."

"Škoda, mohli jsme se něčemu přiučit."

"To tajemství by do smrti nevyzradili. Poslední potomek toho rodu byl Glampul."

"To napsali trpaslíci?"podivil se Fron.

"Ano. Jen oni vymysleli něco podobného, jako je tahle abeceda. Ostatní nacházeli tyto znaky na skalách a každému se něco pod tím znakem většinou něco stalo, ať to bylo dobré, nebo špatné. Podle toho jim připsali magickou vlastnost. Samozřejmě, že magie v tom nebyla."

"A kde vlastně žijí trpaslíci?"zeptala jsem se.

"V Severních a Sněžných horách."odpověděl mi Izupa.

"Ale my jsme je neviděli?"namítla jsem.

"Schovávají se. A nežijí jen tam."

"A kde ještě."

"U průsmyku Luin Síre a u Oronti ailin."podíval se na mě Izupa. Pokračoval ve vysvětlování. Nezdržovala jsem ho zbytečnými dotazy, i když by mě hodně zajímalo hodně věcí okolo trpaslíků. Izupa nám nakreslil všechny znaky a popsal. Tím naše beseda skončila. Společně jsme se vydali na pozdní snídani. Během ní se vedle mě objevil Izupa.

"Promiňte, že ještě obtěžuji, ale potřeboval bych požádat Ari, aby se za mnou po snídani přišla. Potom se otočil přímo na mě, "Potřebuji se s tebou na něčem domluvit. Zatím dobrou chuť."a odešel. Zmateně jsem se za ním dívala. - Co asi chce? - ptala jsem se sama sebe.

"Měla by sis pohnout."probudil mě Fron ze zamyšlení. Rychle jsem dojedla a spěchala za Izupou.

"Moc sis tu snídani nevychutnala."poznamenal Izupa.

"Zvědavost zvítězila nad hladem."odvětila jsem.

"Měla sis ji vychutnat. Bude to poslední z mála příjemných snídaní, které budou v těchto krásných podmínkách na nejbližší dva týdny."pokračoval Izupa. Zmateně jsem ho následovala na dvůr. Čekalo tam několik elfů a každý měl v ruce otěže svého koně. Když nás spatřili, pozdravili nás mírnou úklonou hlavy. Čekala jsem, že budeme pokračovat dál, ale Izupa se zastavil.