Zase Hwesta 2. část

Konečně se ale rozpršelo. Otevřela jsem okno a zhluboka se nadechla. Venku už nebylo takové dusno. Okno zůstalo otevřené. V umyvadle jsem si opláchla obličej a před zrcadlem rozčesala vlasy. Vrátila jsem se do pokoje. Zablesklo se a po krátké chvíli se ozval hrom. Přivřela jsem okno a zalezla do postele. U dveří jsem zaslechla pohyb. Posledních pár dnů žiji v neustálém strachu, proto mě neznámá osoba vyděsila. - Co udělat teď. - ptala jsem se sama sebe. Odpověď jsem dostala hned. Znovu se zablesklo a já, sice na chvíli, spatřila mužnou postavu u dveří. Postava mě spatřila taky. V hluku hromu jsem se přesunula pod okno. - Jen doufám, že mě neslyšel. - pomyslela jsem si. - Jak se z tohohle dostanu fakt netuším. - Znovu se zablesklo. - Tak toho bych tu vůbec nečekala. - pomyslela jsem si. V rohu u dveří do lázně stál Hwesta a hledal mě. Pomocí hromu jsem se dostala ke dveřím. Hwesta ovšem taky. Po hromu opět zazářil blesk a já stanula tváří tvář Hwestovi.

Ať už viděna či neviděna jsem se otočila a zdrhala k oknu. Hwesta se mě snažil chytit. Minul jen o vlas. Doběhla jsem k oknu a vyhlédla ven. Zjistila jsem, že dost prudce prší. Byla jsem v prvním patře a pode mnou byl jakýsi přístřešek. Vlezla jsem na parapet, naposledy se ohlédla a skočila dolů. Při dopadu mi podklouzla noha a já udělala kotrmelec do boku. Naskytl se další problém. Střecha pode mnou najednou končila a nohy mi padaly najednou do prázdna. Stihla jsem se ještě zachytit za okraj střechy. - Tak co uděláš teď, Hwesto? - pomyslela jsem si. Střecha se zatřásla. Hwesta tam skočil taky. Neslyšně jsem přeručkovala ke zdi.

Hwesta se slyšitelným krokem blížil k místu, kde jsem ještě před chvílí visela. Hwesta se na okraji střechy otočil a směřoval ke mně. - Hlavně se nerozhloupat. - blesklo mi hlavou. Stoupl si nade mě, ale zatím o tom nevěděl. Poskočil si a mě dupnul na levou ruku. Bouřka se vzdalovala a hrom se ozval teprve teď. Tlumeně jsem do něj vykřikla, sundala ruku ze střechy a momentálně visela jen na jedné ruce. Podívala jsem se na co ten přístřešek vůbec je. Skladuje se tam podestýlka. - Alespoň budu mít měkký dopad. - pomyslela jsem si.
Ruku jsem vrátila na střechu. Hwesta si poskočil podruhé a dupnul mi na druhou ruku. Hwesta si dřepl.

"Nechceš toho už nechat?"zeptal se mě.

"Věříš, že ani ne? Mě to docela baví."odpověděla jsem mu jedovatě.

"Jak chceš. Jak by se ti asi líbil pád skoro ze čtyř metrů na tvrdou zem?"zeptal se a dotkl se mé ruky. Ucukla jsem a držela se jen na čtyřech prstech. Chytila jsem se znovu i pravou rukou. Začal mi postupně odstraňovat prsty ze střechy. - Čtyři metry sice padat budu, ale do měkkého. - pomyslela jsem si.

"Tohle ti neprojde, Hwesto!!"zařvala jsem. Potřebuji pomoc. Tohle sama nezvládnu.

"Ari?"ozval se Fron od okna. Hwesta se otočil po hlase.

"Máš tu jednoho bratříčka a svého ochránce, ale ještě neví, kde visíš."vstal a znovu mi dupl na levou ruku a dal se po střeše na útěk. Fron šel po zvuku kroků a Ber mě šel hledat.

"Mě jen tak nechytíte."ozval se Hwesta ze tmy.

"Frone."vydechla jsem.

"Ari, kde seš?"zeptal se Ber.

"Tady."odpověděla jsem mu, "Už se dlouho neudržím." Hwesta se najednou objevil pode mnou na koni. Nade mnou se objevil Ber. Hwesta mě chytil za nohu, Ber za ruku a přetahovali se.

"Ari, já tě nepustím."řekl Ber. Já jsem mezitím nakopla Hwestu do obličeje. Splnilo to svůj účel, pustil mě. Chvíli jsem se dívala, co se pode mnou děje.

"Ari, podej mi druhou ruku."ozval se nade mnou Fron. Podívala jsem se nahoru a podala požadovanou ruku. Společně s Berem mě vytáhl nahoru.

"Tak tohle bylo nebezpečné."vydechl Ber.

"Jak ses tam vůbec dostala?"zeptal se Fron.

"Jednoduše. Skočila."odpověděla jsem.

"A proč jsi to dělala?"pokračoval ve výslechu Fron. Podrobně jsem mu všechno vyvsvětlila celou dobu jsme seděli v dešti na střeše. Začala jsem pociťovat chlad. Sedět v noci v noční košili na střeše a ještě v dešti není asi dobré. Za chvíli jsem hlasitě drkotala zuby. Snažila jsem se to skrývat, abych mohla dovyprávět. Byla jsem prochladlá až na kost.

"Jdeme dovnitř, je ti zima."řekl Fron potom, co jsem si přitáhla nohy k tělu.

"Ale…Hwesta je stále pod námi."namítla jsem.

"Ten už se k tobě nedostane."

"A sly…"

"Já se dostanu vždycky tam, kam chci. To si pamatujte. Když ne dnes, tak zítra určitě."ozval se Hwesta, pobídl koně a odjel.

"…ší nás."dořekla jsem.

"Teď už ne. Jdeme."vstali jsme a zamířili k otevřenému oknu. První co Fron udělal bylo, že mě nahnal se převléct a rovnou do postele. Bera poslal pro teplý čaj. Po chvíli se Ber vrátil i s kouřícím čajem. Spálila jsem si jazyk. Po neúspěšném pokusu zahřát se čajem, jsem hrnek postavila na stolek, zavrtala se ještě více do peřin a spokojeně usnula. Bouřka se vzdálila a nerušila mě ve spánku.

Ráno nepřineslo žádné změny. Všude bylo šero. Fron mi řekl, že je to tak asi tři hodiny. do pokoje vešel Jek.

"Mára arin. Máme svolení."oznámil.

"Na co?"zeptala jsem se.

"Můžeme jet k Dami."odpověděl.

"Hurá a co dál?"zeptala jsem se ještě, protože jsem věděla, že chce ještě něco říct.

"Pokud vezmeme Bera, pošle s námi jen jednoho vojáka." Udělala jsem otrávený obličej. - Tak ten by mi nechyběl. - pomyslela jsem si.

"A kdy můžeme vyrazit?"zeptal se Fron.

"Po snídani. Ari, vem tu knihu."

"Izupa bude na snídani?"

"Řekl bych, že jo." Vzala jsem ze stolu a vyrazili jsme do jídelny. Izupa v jídelně nebyl.

"Tohle už je podruhé."

"Nevzdávej to. Zkusíme ho sehnat dopoledne. Nemusíme vyrazit hned."

"A kde začneme?"

"U jeho pokoje. Jdeme." Vstali jsme a vydali se dlouhou chodbou.

"Jak poznáme, který je Izupův?"zeptala jsem se. Tuto část budovy jsem ještě nenavštívila.

"To by mě taky zajímalo."ozval se Jek.

"To nevím. Budeme se asi muset zeptat." Pokračovali jsme chodbou. Jako první osobu jsme potkali toho, koho bych chtěla potkat jako posledního. Bera.

"Mára rë."pozdravili jsme. Ani jsem se na něj nepodívala.

"Mára rë."odpověděl a upřel na mě své oči.

"Prosím tě, nevíš, kde má Izupa pokoje?"zeptal se Fron. Kdybych se měla zeptat já asi bych k tomu nenašla odvahu.

"Stojíte přímo naproti nim."ukázal na protější dveře.

"Hanta rimbevë."odpověděl Fron. Zaklepali jsme. Nikdo se neozval. Zkusili jsme to ještě jednou. Zase nic. Zkusili jsme kliku. Zamčeno.

"Není tu."

"To je snad naschvál."zanadával si Jek.

"Asi někdo nechce, abychom to rozluštili."odvětila jsem.

"A kdo asi?"podíval se na mě podezřívavě Fron.

"Nevím. Třeba sám Izupa."

"Tak se jdeme sbalit. Za hodinu vyrážíme."přerušil Fron naši debatu a významně se podíval na Bera. Bylo mi jasné, že jede s námi. Vrátila jsem se do pokoje a sbalila si pár důležitých věcí. Knihu samozřejmě taky. Po půl hodině jsem se přes dusný dvůr dostavila do stájí hluboce zamyšlená. Došla jsem k Lafovu stání. Zarazila jsem se. Někdo tam stál.