"Mára rë, Ari."
"Mára ……rë."vysoukala jsem ze sebe a údivem jsem pustila batoh na zem.
"Osedlal jsem Vám koně."řekl Frenin. - Dámským sedlem. - doplnila jsem v duchu. Laf se nepokojně ošíval.
"Děkuji, ale…já nejezdím na dámském sedle."odpověděla jsem. Meč jsem opřela vedle batohu. Lafovi jsem sedlo co nejrychleji sundala a podala ho vyjevenému Freninovi. Potom jsem přinesla svoje a znovu ho osedlala.
"Tohle prosím vraťte tam, kde jste to vzal."řekla jsem mu. Nic ale neudělal. Musela jsem Lafa i znovu nauzdit. Frenin stál a sledoval mě. Do ruky jsem mu vtiskla i uzdu. Frenin to nakonec odnesl. Když se vracel, zakopl o můj meč. Zvedl ho ze země a začal si ho prohlížet.
"Už jednou jsem Vám řekla, že slečna nejsem."odpověděla jsem aniž bych se na něj podívala. - Jen doufám, že mi nebude vyznávat lásku. Dneska je střízlivý. - pomyslela jsem si. Odložil meč a podíval se na mě. Do stáje vešel Fron s Jekem. - Alespoň tu nebudu sama s Freninem. - pomyslela jsem si.
"Ty už jsi tady, Ari?"divil se Fron.
"Už dávno. Beru s sebou jen ty nejnutnější věci. Fakt netuším, co v tom batohu táhněš ty."odpověděla jsem a ukázala na Fronovo objemné zavazadlo. Podíval se po něm.
"Já tam mám stan."odpověděl s úsměvem.
"Kdo s námi ještě jede, kromě Bera?"zeptala jsem se.
"Já."odpověděl Frenin. - No nazdar. - pomyslela jsem si. Na tváři jsem nedala nic znát. Vzala jsem ze země batoh, meč od Frenina a připevnila je k sedlu.
"Za chvíli vyrážíme."oznámil Fron.
"A kde je Ber?"zeptala jsem se. - Blbá otázka a jí se na ni ještě ptám. - pomyslela jsem si.
"Ten už čeká venku."odpověděl mi Fron.
"Tak jdeme, ne?"vzala jsem Lafa za uzdu, Fron Fana, Jek Dona a Frenin svého koně a vyvedli jsme je na dvůr. Pomalu se blížilo poledne a my jsme teprve teď vyrazili. Frenina ještě zastavila Friinin, aby se rozloučili. Pak jsme konečně vyjeli bránou. Naposledy jsem se ohlédla. Z okna se dívala Jarin a vedle ní stála Friinin. Zamávala jsem jim. Západní bránou jsme vyjeli do podmračeného odpoledne. Z Frenina jsme udělali přední hlídku. Nemusí slyšet, o čem se bavíme.
"Taky nám mohl Izupa přidělit Mernkala."postěžovala jsem si.
"Mernkal ještě nemůže bojovat. Vždyť měl zlomenou ruku."řekl Fron s úsměvem. Frenin jel stále před námi.
"Jestli bude otravovat, asi mu něco udělám."řekla jsem. Ber se začínal culit a vrhal na mě ty tajemné pohledy, kterými mě vždycky dostane. Frenin se v předu zastavil a cosi zkoumal na zemi.
"Co se děje?"zeptal se Fron, když jsme k němu dojeli. Beze slov ukázal na zem.
"Docela čerstvá stopa."naznala jsem, "Možná z dnešního rána."seskočila jsem z koně, "Zjistím něco bližšího."
"Neztrať se nám z dohledu."řekl Fron, "Nemá jít někdo s tebou?"
"Ne, to je dobrý."odpověděla jsem a podala Fronovi otěže. Ostatní také sesedli a doprovázeli mě svými pohledy. Stopa vedla do houští, kde s velkou pravděpodobností končila. Zastavila jsem se před houštím na dostřel luku a znovu se snažila něco ze stopy zjistit. Bohužel bez úspěchu. Vrátila jsem se k ostatním.
"Tak co?"zeptal se Fron.
"Nic. Jeden kůň s jedním jezdcem směřující na severovýchod. Toť vše. Neřekla bych, že nám bude jeden jezdec nebezpečný."odpověděla jsem mu. Jek se na mě vyjeveně podíval.
"Sleduje nás."oznámil mi docela nahlas. Vrhla jsem po něm varovný pohled. Sedli jsme do sedel a pokračovali na západ.
"Vím, že nás sleduje, ale on neví, že o něm víme. Pochopils to?"vysvětlila jsem Jekovi moje lehkomyslné počínání. Bylo mi jasné, že ty stopy dál nevedly. Kdo by projížděl ostružiním, když si je může spokojen objet? Dál jsem se tou myšlenkou nezabývala. To ale neznamená, že jsem polevila v ostražitosti. Právě naopak.
Pokračovali jsme v pomalé cestě k Dami. Brzy se setmělo a my jsme rozbili tábor.
"Jak budou hlídky?"zeptala jsem se Frona.
"Normálně, každý dvě hodiny."odpověděl Fron.
"A jak půjdou po sobě?"zeptal se Jek.
"No. Ty, Frenin, Ber a nakonec já."řekl Fron. - Zase mě vynechal. Kdyby jednou vynechal sebe, nic by se nestalo. - pomyslela jsem si. Chtěla jsem se zeptat, proč to tak dělá, ale umlčel mě pohledem. - Tak tohle mi doufám vysvětlíš. - myslela jsem si. Postavili jsme dva stany, něco málo pojedli a zalehli. Kromě Jeka. Fron ještě Jekovi předal nějaké instrukce a lehnul si vedle mě. Chvíli jsem ho nechala vydechnou a pak jsem vyhrkla otázku.
"Proč jsi mě nenechal hlídkovat?"
"Je to nebezpečné. Už kvůli tomu jezdci."odpověděl. "Musela bys tam být ještě s někým."
"Jestli je to Hwesta, je to nebezpečné pro nás všechny. Nezapomeň, že jde po nás všech, ale jen mě chce živou."namítla jsem, "Neměl bys tam Jeka nechávat samotného. Nikdo z nás by tam neměl být sám."
"Dostal potřebné instrukce. Neboj se o něj."utěšoval mě Fron, "A spi už. Zítra se brzo vstává."vzal mě kolem ramen. S pocitem bezpečí jsem usínala na jeho hrudi. Ten krásný pocit moc dlouho netrval. Sny. Zase ty strašné sny. Tentokrát se v nich zjevoval Hwesta nad mrtvým Fronem. Nic jsem nemohla udělat. Někdo mě pořád držel ruce za zády. Velmi často jsem se budila. Snažila jsem se sen ovládnout, ale nedařilo se mi to. Sen se stále opakoval. Čím víc se mi zdál, tím větší jsem z něho měla strach. Znovu jsem se s výkřikem probudila. - Já se snad dneska nevyspím. - pomyslela jsem si.
"Frone?"zašeptala jsem do ticha, abych se ujistila, že to byl opravdu jen sen.
"Fron už tu není."odpověděla osoba ležící vedle mě.
"Kde je?"dotírala jsem otázkami dál. Netušila jsem, kdo mi odpovídá. Nedošlo mi to.
"Hlídá venku. Šel tam před chvílí."odpověděla dotyčná osoba. Nic jsem na to neřekla, odhodila přikrývku a hrnula se ven. Osoba mě chytila za ramena. Začala jsem se bránit. Připomnělo mi to sen.
"Ari, to jsem já. Ber."ozvalo se za mnou. Přestala jsem se vzpouzet téměř okamžitě. - Ještě že je tma. Nevidí můj výraz. - pomyslela jsem si. Přinutila jsem se ke klidu, znovu jsem si lehla a otočila se k Berovi zády. - Jak ten se sem dostal. - Nevím co udělal. Pravděpodobně si lehnul a usnul. Já jsem po chvíli usnula taky. Bezesným spánkem. Konečně.
Ráno mě vzbudil Fron a podal mi snídani. Snídani do pusy, sedlo do rukou a pryč ze stanu. Osedlala jsem Lafa, sbalila přikrývky a smazala stopy. Tři hodiny po svítání jsme vyrazili dál. Frenina jsme poslali do předu, Ber s Jekem jel přede mnou a Fronem.
"Proč jsi v noci tolik křičela?"zeptal se Fron.
"Sny."odpověděla jsem.
"Zase?"
"Spíš jeden stále dokola."
"Co se tam stalo?"vyzvídal Fron. Proč to zamlčovat? Všechno jsem mu řekla. Chvíli jsme jeli mlčky.
"Myslíš si, že ty stopy včera ………že to byl Hwesta?"vyřkla jsem první obavu.
"Řekl bych, že ano."
"A myslíš, že to, co se mi zdá, se stane?"a je tu druhá moje obava.
"Já se ve snech nevyznám. Musíš doufat, že se to nestane."povzbuzoval mě. Zase jsme jeli chvíli mlčky. Neklidně jsem těkala očima po okolí.
"Děje se něco?"zeptal se mě Fron. Mrkla jsem na Bera, jestli je dostatečně daleko a neuslyší mě.
"Frone, bude to znít divně, ale……"odmlčela jsem se. Nechal mě, ať se rozmluvím sama. Je hodně trpělivý, "…já začínám mít……strach. Strach z Hwesty." Ticho.
"Čekal jsem, kdy to řekneš."řekl na to.
"Jak to?"
"Už od toho druhého dopisu na tuto větu čekám."
"Mluvíš jako Hwesta, který slyší odpověď ANO."
"Už předevčírem na té střeše ses chovala méně sebevědomě. Strachy ses dívala, jestli Hwesta náhodou nevyleze nahoru.
"Nejhorší na tom je, že si to nepřiznám."
"Teď jsi to udělala."
"To jsem se přiznala tobě, ale ne sobě. Tohle bude těžký úkol."
"Určitě ho zvládneš."
"Díky, že mi tolik věříš, ale já si tím nejsem tak jistá."pochybovala jsem. Ostatní už byli daleko před námi a teď na nás čekali.
"Můžu tě ještě o něco poprosit?"zeptala jsem se Frona.
"Jasně."
"Neříkej to Berovi. Měl by z toho doživotní šok." Fron se zasmál.
"Dobře, jak chceš."souhlasil s úsměvem, "A Jek?"
"Tomu to klidně řekni."
"Kde se couráte?"zeptal se Jek.
"Vzadu."odpověděl Fron, "Budeme pokračovat?"
"Jedem."
Pokračovali jsme v cestě.
"Jeku, potřebuju s tebou mluvit."oznámil Fron. Bylo mi jasné, co bude předmětem hovoru. Jela jsem vedle Bera. Fron s Jekem se bavili za námi.
"Ještě se mnou nemluvíš?"zeptal se Ber.
"Ano."stručná odpověď.
"A můžu vědět proč?"dotíral dál. Otázku jsem nechala bez odpovědi. Ber se potom přestal ptát a jen pozoroval.
Kolem poledne se Frenin v předu opět zastavil a čekal, až ho dojedeme.
"Co se děje?"zeptal se Ber. Před námi se rozevřel výhled na malý dům a oproti domu velkou plochu obdělávané půdy.
"Je tam jen jedna osoba. Dobýt to bude snadné."naznal Frenin.
"Kdo ví, kolik jich je ještě uvnitř."odpověděl Ber.
"Uvnitř už nikdo není."vyvedla jsem je z omylu. Udiveně se na mě podívali, "Jsme na místě. Vítejte u Dami."nečekala jsem na ně a popohnala Lafa dolů, k Dami.
"Ari!"ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem se. Za mnou se hnal Ber. - Nedá si pokoj a nedá. - pomyslela jsem si. Dami se namáhavě zvedla od okopávání salátu a zabahněnou rukou si zastínila oči. Zamávala jsem na ni. Odhodila motyčku, snažila si utřít ruce do zástěry a šla mi pomalu naproti. Vysunula jsem nohy ze třmenů. Těsně před zastavením jsem přehodila pravou nohu přes Lafovu šíji. Lafa jsem prudce zastavila a pomocí setrvačnosti jsem seskočila dolů. Dopadla jsem trochu tvrději než jsem předpokládala, udělala jsem nečekaný kotrmelec a nakonec jsem vstala. Trochu jsem tímhle kouskem vyděsila Dami, ale jakmile jsem vstala, hned se usmála. Odejmula mě, pošeptala nějaké ty lichotky a zeptala se na Frona a Jeka. To mě přinutilo se otočit. Ber a Frenin už koně zpomalil, Fron a Jek pro změnu koně pobídli. Dojeli k nám zároveň. Dami něco pošeptala i Jekovi a Frona pochválila, že se o nás dobře stará. - Kdybys jen tušila. - četla jsem Fronovi v očích. Ještě se s ním budu muset domluvit, co Dami řekneme, abych něco nepověděla a Fron by měl problémy. Dami se celý den usmívala. Když se ale podívala na Bera nebo Frenina, úsměv trochu pohasl. Fron je sice představil, ale kde jsme je sehnali a proč s námi jsou jí neřekl. Dami se ani neptala. Po pozdním obědě nás provedla po zahrádce. Pomohli jsme jí posbírat plody léta, i když většina skončila v našem žaludku. Ber ani Frenin se tohoto hodování nezúčastnili. Ber přihlížel, jak se cpu, a Frenin neznámo kam zmizel. Dami nás dlouho před setměním zahnala do domu, pohostila nás výbornou večeří, zavedla nás do pokoje a popřála nám dobrou noc.
"Kde je Frenin?"zeptala jsem se sotva se za Dami zavřely dveře.
"Co jsem ho viděl naposledy, šel do stáje."odpověděl mi Ber. Když jsem se na něj podívala, usmál se. Vzala jsem už odložený meč a zamířila do stáje. Následoval mě pouze Ber. - Frone, co mi to děláš. - myslela jsem si, když jsem to zjistila. - Jen doufám, že se mě nebude vyptávat jako v knihovně. - Došli jsme do stáje. Ani se o tom nezmínil. Frenina jsme našli ležet pod jeho koněm, kde spokojeně spal. Pousmála jsem se. Vzbudili jsme ho a vrátili se do pokoje.
"Kde jste ho našli?"zeptal se Jek.
"Ve stáji. Spal pod svým koněm."odpověděla jsem. Mimo pokoj jsem se převlékla, popřáli jsme si dobrou noc a usnuli jsme.
Zase byla bouřka a vzbudila mě. Pravděpodobně mě vzbudila i tupá bolest v koleni. Zaposlouchala jsem se do kapek a … - Někdo tam chodí. - blesklo mi hlavou. Zkontrolovala jsem si meč a znovu usnula.
Ráno jsem se vzbudila pozdě. V pokoji byl už jen Ber. Fron s Jekem s velkou pravděpodobností snídal beze mě a Frenina jsem slyšela venku. Čekala jsem, až Ber odejde, a doufala, že si nevšimne, že jsem vzhůru. Dívala jsem se z okna na modrou oblohu.
"Mára arin."ozval se Ber.
"Mára."odpověděla jsem a dál sledovala oblohu. Do místnosti vešel Fron.
"Půjdeš ven, nebo se budeš ještě válet?"zeptal se.
"Budu se válet."odpověděla jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Fron mě zvedl a nesl někam pryč. Za chvíli jsem se válela ve vaně na dešťovou vodu. Fron mě jednoduše probudil. Voda byla hodně studená. Když jsem se z vany vyhrabala, Fron po mě hodil osušku. Vracela jsem se do pokoje, abych se převlékla. Při chůzi se ozvalo koleno a místo toho, abych šla, jsem kulhala. Na zádech jsem cítila Fronův podezřívavý pohled. Za chvíli se objevil vedle mě.
"Co se stalo?"zeptal se.
"To bych taky ráda věděla."odpověděla jsem.
"Co máš s tou nohou?"
"Nevím. Zatím."stručná odpověď.
"Chceš odnést?"zeptal se po chvíli.
"Chceš být mokrý?"odpověděla jsem otázkou. Zřejmě to bral jako souhlas, protože mi podrazil nohy a já dopadla do jeho náruče.
"Já bych tam došla."řekla jsem.
"Ale za dvě hodiny."
"Ale došla."
"Neodmlouvej."
"Já se snažím." I přes bolestný výraz v obličeji se Fron usmál. Donesl mě do pokoje, kde mě posadil na stůl a patu mi podepřel opěradlem židle. Odkudsi vyhrabal pružné obinadlo a začal mi koleno stahovat. Do pokoje se vřítil jako hurikán Jek.
"Tak kde…"vyjeveně se na mě podíval, "…jste?"
"Tady."odpověděl mu Fron s náznakem úsměvu.
"Co se stalo?"zeptal se Jek.
"To nikdo neví."
"A já myslel, že si uděláme výlet k řece."dosedl zničeně na židli.
"To já taky."
"Však si výlet klidně udělejte."povzbudivě jsem mrkla na Jeka.
"Pěšky?"podíval se na mě zpytavě Fron.
"No jasně. Já tu klidně zůstanu a budu pomáhat Dami."
"Cože?"podivil se Jek.
"Vždyť víš, že to nejde. Potuluje se tu Hwesta. Někdo by tu s tebou musel zůstat."
"Hmm. Co navrhuješ?"
"Máme dvě možnosti."
"A…?"
"Za prvé: Ari pojede s námi na koni, ale nebude se moct kvůli obvazu koupat. Nebo se nikam nepojede."
"Tohle je pouze na vás, protože se nebudu dívat, jak se spokojeně rochníte ve vodě a já sedím na suchu."
"Takže je to vyřešené."
"A jak?"
"Nikam se nejede."řekl Fron. Jek si podepřel hlavu a znuděně se na mě podíval.
"Ještě to můžeme vyřešit jinak."řekl po chvíli ticha Fron.
"Povídej?"ožil Jek.
"Půjdeme jen my dva. Ari se beztak vykoupala hned po ránu."
"Cože?"
"Hodil jsem ji do sudu s dešťovou vodou."odpověděl Fron. Jek se rozesmál.
"Tak dobře, ale tohle jsem navrhovala hned ze začátku."souhlasila jsem.
"Já jsem ze začátku myslel, že pojedeme úplně všichni."
"Aha."
"Takhle tu s tebou zůstane Ber a Frenin. Jeku, za chvíli vyrážíme." Jek si poskočil. Fron mi konečně doobvázal koleno a já se mohla převléct do suchého. Je sice léto, ale mít na sobě mokré oblečení není zrovna příjemné. Za chvíli jsem se s nimi loučila na dvoře. Po boku mi stál Ber a Frenin.
"Nedělej hlouposti, neschovávej se a hlavně Berovi a Freninovi neutíkej."dal mi Fron kázání.
"Ty si nic neudělej, nic neudělej Jekovi, hlavně se neutop a neutop Jeka."
"To bych ani nemohl. Na to ho mám moc rád, ale můžu to zkusit."
"Tak už jděte ať jste na večeři zpátky."popohnala jsem je a oba objala. Když zmizeli za rohem, sedla jsem si s knihou na lavičku a začala si listovat.
"Můžu si přisednout?"zeptal se mě Ber.
"Hmm."odpověděla jsem a čekala, že si mě nebude dál všímat. Najednou mi knihu sebral. Naštvaně jsem se na něj podívala.
"Co se děje?"zeptal se tak nesmlouvavě, že jsem za každou cenu musela odpovědět.
"Co by se mělo dít?"odpověděla jsem otázkou.
"Něco se děje."dorážel dál.
"Nic se neděje a vrať mi tu knihu."
"Řekni mi, co jsem ti udělal a já ti ji vrátím."
"Jo, a ty řekneš, že jsem ješitná."
"Neřeknu."odpověděl trochu měkčeji. - Asi mi nic jiného nezbude. - pomyslela jsem si.
"Jak chceš."
"Co jsem ti udělal?"zeptal se znovu. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila jsem to ze sebe.
"Jen to, žes mě porazil a ještě takovým divným způsobem."
"Cože?"vyvalil na mě oči.
"A to, že se mám naučit předvídat." Ber se rozesmál.
"Tak tohle ti celou dobu vadilo."řekl se smíchem.
"Jo."zčervenala jsem.
"Já si myslel, že ti vadí to, že tě mám hlídat. To se omlouvám. Proč jsi to neřekla hned?"
"Přišlo mi to…"nedořekla jsem.
"No dobře. Tohle je vyřešené. Už z tebe nemusím páčit, proč se mnou nemluvíš?"
"Už to víš, tak proč se ptát?" nastala chvíli trapného ticha. Přisunula jsem si stoličku pod levou nohu.
"Proč jsi s nimi nejela?"zeptal se najednou.
"Nemůžu se koupat."odpověděla jsem.
"Proč?"
"S velkou pravděpodobností se mi při tom krásném kaskadérském kousku seskočit z koně v plné rychlosti znovu vrátilo staré zranění kolena. Mám je zavázané a pokud vím voda a obvaz je dokonalé škrtidlo."vyčerpávající odpověď.
"A co hodláš dělat?"zeptal se.
"Myslela jsem si, že si přečtu tu knihu, ale ty jsi mi ji sebral. Takže se budu muset zabavit jinak."
"Promiň."podal mi ji a já ji okamžitě otevřela a vrhla se do čtení.
"Budeš číst nahlas?"
"Hmm. Já bych to neriskovala."
"Proč?"
"Já číst nahlas neumím. Zadrhávám se."
"To snad každý. Zkus to."pobídl mě. Za tu chvíli jsem měla přečtené dvě stránky a právě jsem otočila na další. Ber mě už nerušil. V polovině stránky jsem se zarazila.
"Bere?"
"No?"
"Tohle není jen obyčejná kniha."
""Podle čeho soudíš."
"To co je tu napsané, to se stalo."odtrhla jsem oči od stránky, "Je tady popsáno všechno do nejmenších podrobností. Je to jako nějaká kronika."
"Ukaž."začal studovat obsah stránky, "Mrkni se o pár stránek dozadu." Rychle jsem vyhověla.
"Tohle se stalo před tisíci lety."
"Ale tehdy se přece kroniky nepsaly. Nebo jo?"
"Ne. Nikoho to nebavilo. Divím se, že je tu všechno popsáno do největších podrobností. Všechno se tehdy předávalo ústně. Nějaké podrobnosti se vynechávaly. Podívej se, jestli je tam bitva u Zlého průsmyku."
"Tam nějaká byla?"
"Byla. Je to hodně dávno. Podívej se." Tak jsem se podívala. Jmenovaná bitva tam byla do nejmenších podrobností.
"Co je tohle za knihu."podivila jsem se a listovala dál. Zarazila jsem se na tučném nadpisu.
"Co je Volba osudu?"zeptala jsem se.
"To je něco, k čemu musí zaručeně dojít, ale neví se, jak to dopadne."
"Hezky řečeno."
"Copak nám sděluje osud?"
"Beztak je to divný."
"Povídej."
"Zlého pána mohou zabít jen sourozenci a jejich dobrý přítel, který je ochotný za jedinou dívku zaplatit svým životem."
"To je vše?"vyzvídal Ber.
"Ne. Tomuhle totiž nerozumím. Smrtící ránu zasadí již zmiňovaná dívka za pomocí svých starších bratrů."dočetla jsem. Ber mlčel a já taky. Hodně jsem přemýšlela o těch slovech. První část byla celkem jasná. Jejich dobrý přítel miluje tu dívku, která bude v ohrožení života. Ale co ta druhá část?
"Ty teda tvrdíš, že Volba osudu se musí zaručeně stát?"přerušila jsem ticho.
"Musí, jen se jí občas musí trochu pomoct."
"Sourozenci a jejich dobrý přítel…"řekla jsem si, "Kolik lidí tohle zná?"
"Nevím. Možná nikdo, možná všichni."sledoval můj obličej, "Nad čím přemýšlíš?"zeptal se otevřeně.
"Ale…Nad ničím."chvíli byl klid. Dami se pravděpodobně činila v kuchyni a Frenin jí pomáhal.
"Kdy se mají vrátit?"
"Až na večeři. Proč?"
"Jen jsem uvažoval, že bychom si mohli někam vyjet."
"Cože?"
"Trochu prozkoumat okolí. Poznat to tu."
"Tak jo. Jdeme?"
"Já myslel, že pojedeme na koních."
"Ale koně se sami neosedlají."
"Chceš pomoct?"
"Díky. Nějak to zvládnu."vstala jsem, vzala knihu a pomocí stěny se belhala ke stájím. Ber mi knihu už podruhé sebral a odnesl ji do pokoje. Já jsem si mezitím osedlala a nauzdila Lafa. Trvalo mi to trochu dýl, než je u mě normální. Ber mě totiž dohnal.
Žádné komentáře:
Okomentovat