Zase Hwesta 1. část

"Támhle je."řekl Ber Jekovi, který se okamžitě otočil.

"Co se děje?"zeptala jsem se.

"Ty se ještě ptáš? Kdes byla?"

"V knihovně."

"A říkat, kam jdeš, ti nic neříká?"

"Něco bych řekla, ale já jsem neměla v plánu jít do knihovny."odpověděla jsem.

"Co sis přinesla?"zeptal se mě Ber.

"Ani nevím."odpověděla jsem a začala si prohlížet desky knihy.

"Před Fronem ani slovo. Rozumíš?"podíval se na mě Jek.

"Záležitost vyřízena."

"Tak nějak. Co sis tedy půjčila?" znovu jsem se začala zajímat o knihu.

"Co to je? Ta neznám a ani nepřečtu. Jeku?"

HISTORIE ARDENY

"To je staré písmo, ani já to nepřečtu."

"A nevíš, kdo by to mohl přečíst?"zeptala jsem se.

"Pravděpodobně Izupa. Podívej se ještě dovnitř."pobídl mě Ber. Sedla jsem si na zem a položila knihu do klína. Zrovna lehká nebyla.

"Uvnitř je to psáno normálně."

"A název?"

"Ten se všude opakuje té slátanině. Je to jako zakletý kruh."

"Tak se zeptáme Izupy."

"Teď hned?"

"Až po snídani. Jdeme?"

"Počkáme na Frona, ne?"

"Už je vzhůru."řekl Ber a Fron otevřel dveře.

"Mára arin."

"To se čeká jen na mě?"

"Na koho jiného. Jdeme na snídani."vykročili jsme směr jídelna a knihu jsem nesla s sebou.

"Co to neseš?"zeptal se Fron.

"Knihu."odpověděla jsem, "Z knihovny."doplnila jsem, když se chtěl ještě na něco zeptat.

"A co budeme dnes dělat?"

"Prvně si to nechám přeložit. Pak se uvidí."

"Co kdybychom se zajeli podívat k Dami. Tento měsíc jsme tam ještě nebyli."navrhl Jek.

"Nápad je to dobrý, ale Izupa nám dá několik vojáků, které neubytujeme u Dami."

"Tak by mohli být v jídelně. Ta je dost velká."

"Ale je tu ještě jeden problém."namítla jsem.

"A jaký?"

"Jestli s tím Dami bude souhlasit."

"Ale jo. Bude."

"Jseš si jistý?"

"Když tak se ten stejný den vrátíme."

"S vojákama tam pojedeme aspoň dva dny."namítl Fron. Došli jsme do jídelny a nasnídali jsme se. Očima jsem hledala Izupu, ale nenašla jsem ho.

"Co teď? Izupa tu není."

"Někde tu musí být. Však ho najdeme."dodával mi naději Fron. Spokojeně jsme se nasnídali a opustili dům. Venku bylo dusno a nad Severními horami se černalo. Zchladili jsme se v řece a trochu se procvičili v šermu. Prvně se proti mně postavil Ber.

"Dneska se jen tak nedám."oznámila jsem mu a zaútočila. Jako vždy uhnul, já jsem ale dorážela dál. Odzbrojila jsem ho a myslela, že mám vyhráno. Omyl. Ber se odmítal vzdát, tak jsem já odmítala sklonit meč. Pobídl mě, abych zaútočila. Zaútočila jsem s myšlenkou, že ho dostanu na kolena. Uhnul , chytil mě za ruku a prudce táhl kolem sebe, takže jsem nestihla udělat krok, upustila jsem meč a snažila se rukou mírnit pád na kolena. - Tak tenhle úskok jsem nečekala. - pomyslela jsem si. - Aspoň se pocvičím v předvídání. - Ber mě konečně pustil.

"Dostal jsem tě."usmál se.

"Dostal, no. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo."

"Nauč se předvídat."

"Fajn, kdo se mi postaví teď?"zeptala jsem se už trochu jízlivě Bera. Abych pravdu řekla, naštvalo mě to, že mě dostal, a řekl mi, že se mám naučit předvídat. Vlastně mě pokořil, ale já si to stejně nepřiznám. A just budu trucovat. Přede mě se postavil Jek. Přestala jsem přemýšlet nad soubojem s Berem a začala se soustředit na Jeka. Zaútočil. Uhnula jsem tak tak a přešla do útoku. Střídavě jsme útočili, ale ani jeden z nás toho druhého nemohl porazit dobrou půl hodinu. Únavu jsem skoro necítila. Po delší chvíli nás Fron přerušil.

"Vítám tě Ari zase ve formě."řekl. Vyprskla jsem smíchy. Fron se po mě podíval.

"Čemu se zase směješ?"divil se.

"Že mě vítáš v mé vlastní formě."odpověděla jsem. Nechápavě se na mě díval. Asi to nepochopil.

"To je jen obrazně řečeno."

"Ale vyznělo to tak hezky."

"Aspoň, že to uznáš."řekl Fron. - Zase myslí na nějakou špatnost. - pomyslela jsem si. Pohledem se dorozumíval s Jekem. Jek mě chytil kolem ramen a druhou rukou mě podrazil nohy, takže jsem s výkřikem dopadla do jeho nastavené náruče.

"A jdeme se vykoupat."

"Ne."

"Ale jo."nakláněl se Jek nad řekou. Držela jsem se ho tak, že mě nemohl setřást.

"Tak co bude?"zeptala jsem se ho s úsměvem.

"Tak se musíš pustit."

"A mě se nechce."

"Ale ty budeš muset."

"Ale ty taky. Já tam sama zaručeně nespadnu. Ty totiž půjdeš se mnou."cukla jsem sebou a oba jsme letěli do řeky. Za chvíli jsme oba vyplavali na hladinu.

"Poshazujeme je tam taky?"zeptala jsem se Jeka. Oba suchozemci ze sebe okamžitě udělali obojživelníky a zahučeli do vody. Dopoledne nám uteklo v dobré náladě, nehledě na to, že jsem odmítala komunikovat s Berem. Snažil se mě rozmluvit a šlo mu to pěkně, ale já jsem si vždy, když se mu to skoro povedlo, vzpomněla, co jsem si po souboji řekla. Během oběda toho nechal a jen pozoroval. - Co udělat, aby přestal i pozorovat. - pomyslela jsem si. - Ještě že s ním nebudu muset tancovat. - Po obědě jsme opět hledali Izupu. Znovu bez úspěchu.

"Kde může být?"ptala jsem se.

"To netuším. Zeptáme se Mernkala. Támhle jde."navrhl Jek. Vykročili jsme mu naproti.

"Mára rë."pozdravili jsme.

"Mára rë."odpověděl Mernkal.

"Mernkale, prosím Vás, nevíte, kde je Izupa?"zeptala jsem se.

"To nevím. Pravděpodobně je ale mimo město. Co potřebujete?"

"Potřebujeme přeložit tenhle název."ukázala jsem na knihu.

"Myslím si, že je to staré písmo."dodal Jek.

"Nikdo koho znám to nepřečte. Vy ano?"podívala jsem se na Mernkala s nadějí.

"Je mi líto, asi ti nepomůžu. Taky to nepřečtu. Ale poradím ti. Zkus hledat v nejtemnější části knihovny."řekl Mernkal.

"Zkusíme to?"otočila jsem se na Jeka.

"Za pokus nic nedáme."

"Děkuj…"chtěla jsem Mernkalovi poděkovat, ale on mezitím zmizel. "Zdá se mi to, nebo jsou všichni z Izupova domu čím dál víc záhadnější?"zeptala jsem se Jeka. Jen pokrčil rameny. Dnes už podruhé jsem se vydala směr knihovna, tentokrát s Jekem. Cestou jsme potkali Frona. Přidal se k nám.

"Tak co, už víte, co to znamená?"zeptal se.

"Ne. Izupu jsme nenašli, ale poradil nám Mernkal."odpověděla jsem.

"A co poradil."

"Hledat v knihovně. Právě tam míříme."odpověděla Jek. Fron nás beze slov následoval.

"Tak jsme tu a zbývá nám najít nejtemnější část."

"Proč?"

"Protože tam máme hledat."

"A odkud začneme?"

"Rozdělíme se. Frone, jdi vpravo, Jek půjde vlevo a já prostředkem. Když něco najdete, vraT´te se sem a signál je ostrý hvizd. Nějaké otázky?"

"Ari, sama nepůjdeš."

"Tady se mi nemůže nic stát. Pokud se mi něco stane, budu křičet a najdete mě po hlase. Pevnou dobou srazu tady je pouze večeře. Jasné?"

"Jasné. Křič preventivně."

"Cože?"

"No. Nic. Šťastné hledání."popřál nám Fron a rozešli jsme se každý svým směrem. Všude bylo ticho. Šla jsem potichu a snažila se to ticho neporušit. Procházela jsem mezi vysokými policemi plných knih. - Kdyby na mě jediná spadla, zabila by mě. - pomyslela jsem si. - Jen doufám, že nepotkám někoho nežádoucího. - Měla jsem na mysli dvě osoby. Hwestu a … - Doprčic, toho taky musím všude potkávat. - pomyslela jsem si. - To jsem nevěděla, že chodí do knihovny. - U jedné police stál Ber a nestaral se o okolí. - Třeba projdu bez povšimnutí. - pomyslela jsem si. Jako naschvál se otočil mým směrem. Uskočila jsem za police a vrazila do pyramidy knih, která se samozřejmě zhroutila a já se zhroutila na ni. - No super. Teď mě tu najde jak si trůním na hromadě knih. - pomyslela jsem si. Zpoza rohu vykoukl Ber a díval se, jak se snažím vyhrabat z hromady knih.

"Co se tak díváš?"zeptala jsem se ho stroze, chvíli jsem se přestala vyhrabávat a pohlédla na něj. Čekala jsem, že se mi bude smát, ale na jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu. Pokračovala jsem ve vyhrabávání. Zaregistrovala jsem čísi ruce. Berovy. Na chvíli jsem se zarazila. Oba dva jsme sáhli po stejné knížce. Pomalu jsem se mu podívala do očí. Usmál se. - Mám se s ním bavit, nebo ne? - pomyslela jsem si - Ale ať se potrápí. - Knížku jsem pustila a rychle jsem sáhla po jiné. Dělala jsem jako by se nic nestalo.

"Ari, co se děje?"zeptal se.

"Nic."odpověděla jsem.

"Něco se děje. Vyhýbáš se mi, nemluvíš se mnou, co jsem ti udělal?"dotíral dál. Zarytě jsem mlčela a pokračovala v odklízení knih. - Kdybys jen tušil. - pomyslela jsem si. Posbírala jsem poslední knihy, položila je na pyramidu a beze slova pokračovala dál. Bera jsem nechala stát na místě pravděpodobně s hodně smíšenými pocity.

Došla jsem k oknu směřujícímu na sever. Černočerná tma se rozrostla za půl dne na východ i na západ. Kdyby tady někdo byl, zeptala bych se ho, co je za Severními horami za zem. Zatím jsem nad tím neuvažovala. Zablesklo se. Po delší době se ozval tlumený hrom. Otevřela jsem okno a okamžitě jsem je zavřela. Venku bylo nesnesitelné dusno. Vrhla jsem se znovu do hledání nejtemnější části knihovny. Otočila jsem se vpravo a přiblížila se tak k Fronovi. Chvíli jsem se dívala napravo, chvíli nalevo. Znovu jsem potkala Bera. Prošla jsem kolem něj bez povšimnutí. Pohledem mě sledoval celou cestu. Teď jsem zjistila, že jsem zapomněla na jednu organizační věc a to, jak je přivolat, aby nezpanikařili, že se mi něco stalo. Po pár krocích jsem to úspěšně zapomněla a znovu se soustředila na hledání. - Knihovna je rozlehla, zabere nám nejméně dva dny, než ji celou prohledáme. - pomyslela jsem si. Po desáté uličce jsem přestala počítat. Nevěděla jsem ani kolik jsem tu strávila času. Setmělo se. Nevím jestli už je tak pozdě, nebo je to ta bouřka. V dálce se ozýval hrom. Vrátila jsem se na místo setkání. Fron už tam čekal a Jek přicházel.

"Našli jste něco?"zeptala jsem se.

"Ne."odpověděl Jek.

"Dneska už nic ani nenajdeme. Sotva cestu do pokojů. S pochodněmi se sem nesmí."řekl Fron.

"Tak toho asi pro dnešek necháme."

"Ale přece není tolik hodin, aby byla taková tma."namítl Jek.

"Bude bouřka a jaká. Ty nevíš, jaké bylo ráno dusno?"

"Hmm, ne?"

"No vidíš. Jdeme na večeři?"

"Jdeme, jen jestli tam dojdeme."

"Dojdeme, neboj."uklidňovala jsem Frona. Chytil mě za ruku, já chytila Jeka a vyrazili jsme. První šel Fron, za sebou za ruku táhl mě, druhou měl na jílci meče. To stejné Jek, ale toho jsem táhla já. Bez problémů jsme se dostali do jídelny i do mého pokoje. Bouře byla blízko, ale ještě jsme nebyli v jejím centru. To si ještě chvíli počkáme.