Když jsem se vzbudila, nikdo v pokoji nebyl. Na stole jídlo a já hladová. Pomalu jsem si sedla. V boku se ozývala nepatrná bolest, ale tu přežiju. Spustila jsem nohy na zem a pomalu se na ně postavila. Udělala jsem jeden krok a letěla na zem. Ke stolu jsem se dostala po kolenách. Vyšplhala se na židli, přisunula jídlo a pustila se do něj.
Uprostřed mého hodování vstoupil do pokoje Jek. Ztichla jsem a čekala, jak zareaguje na prázdnou postel. Vytřeštil oči, otevřel ústa, po chvíli se otočil na patě a vyletěl z pokoje. Rozesmála jsem se. Za chvíli jsem slyšela, jak Jek kohosi táhne do pokoje. Jak jsem zjistila, Jek přitáhl Frona. Fron se rozhlédl po pokoji a spatřil mne sedící u stolu. Rozesmál se.
„Jeku, co jančíš. Vždyť je támhle.“ ukázal ke stolu, kde jsem seděla. Jek vytřeštil oči ještě jednou.
„Jak ses tam dostala?“ zeptal se.
„Po svých.“ odpověděla jsem s úsměvem.
„To mi nepovídej, že tě nic nebolí.“
„Bolí, ale dá se to přežít. Jak vidíš, dostala jsem se sem.“ řekla jsem a postavila se. Teď otevřel ústa obdivem i Fron. Udělala jsem krok a znovu se ocitla na zemi. Fron a Jek se lekli. Já už jsem ale věděla, co si můžu dovolit, jenže Fron to tak nenechal. Desetkrát jsem mu mohla říkat, že to zvládnu, ale on ne. Musel mi pomoct. Odnesl mě zpět do postele a přikryl.
„Tohle mi nedělej.“ řekl Jek.
„Proč? Mě se to docela líbilo.“ odpověděla jsem mu.
Den co den se mnou trávili. Po týdnu jsem se konečně dostala ven. Sice ne na dlouho, ale přece. Dvacátého šestého mi Fron konečně vrátil meč. - Hurá. - pomyslela jsem si. Musela jsem se dostat do formy. Spíš jsem chtěla. Se šermem jsem začínala skoro od nuly. Prvně proti mně postavili Velina.
„Dneska to budeš mít lehké.“ řekla jsem mu. Věděla jsem, že je na tom fyzicky momentálně líp jak já.
„Budu mírnej, neboj se.“ řekl a zaútočil. Poležel si sice taky, ale ne tak dlouho jako já. Útočil pomalu, ale já byla pomalejší. Při jednom určitém pohybu se bolestivě ozval bok. Po chvíli mě dostal. S úsměvem, jakým jsem ho poprvé obdařila já, stál nade mnou. Jeho meč jsem měla na krku a ležela na zemi. Po chvíli sklonil meč, podal mi ruku a pomohl na nohy.
„To jsem ani nečekal, že tě dostanu tak lehce.“ řekl mi.
„Já jsem tě varovala, že to budeš mít jednoduché.“
„Ale netušil jsem, že tak…“
„Tak s tím příště počítej.“
„Tak si chvíli odpočiňte a budeme pokračovat
„A kdo se mi postaví teď?“ zeptala jsem se.
„To se ještě uvidí.“ odpověděl mi Fron. Sedli jsme si v Rómenu v parku do stínu stromů a odpočívali jsme. Proseděli jsme asi čtvrt hodiny. Pak nás Fron zburcoval.
„Tak budeme pokračovat?“ zeptal se.
„Jsem pro.“ projevila jsem souhlas. „Koho mi vybereš na souboj?“
„Co třeba…“ chvíli přemýšlel a bloumal očima po ostatních. „Ber. Souhlasíš?“
„Mě dneska dostane každý, takže je mi jedno, koho proti mně postavíš.“
„Takže je rozhodnuto.“ řekl Fron své poslední slovo a do duelu už nemluvil. Proti mně se postavil Ber. - Tak to se nesmím dát zahanbit. - pomyslela jsem si. Chvíli mi trvalo, než jsem se soustředila na nadcházející souboj. Postavila jsem se do střehu a nečekaně zaútočila. Ber mi uhnul, ale já jsem útočila dál. Celou čtvrt hodinu jsem ho nenechala oddechnout. Potom moje rychlost a síla upadala. Ber mě ještě chvíli nechal, ale pak zaútočil. Nátlak jsem vydržela sotva pět minut. Jako vždy jsem skončila na zemi s mečem u krku. Ber se usmíval.
„S takovouhle Hwestu nezabiješ.“ řekl mi a pomohl na nohy.
„Na to, že jsem měla být pod drnem?“ podívala jsem po něm.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Fron.
„Tak jak to říkám.“ vrátila jsem meč do pochvy a rozešla se pomalu k parku. „Když jsem se s ním v bitvě setkala, dal mi dvě nabídky. Jedna obsahovala…“ pokračovala jsem a nic nezamlčela. Pomalu jsme pokračovali parkem a mlčeli jsme. Zastavili jsme se uprostřed parku a sedli si pod nejmohutnější dub.
„Tohle ti řekl?“ zeptal se Jek.
„Jo. Dokonce počítám s nějakým dopisem, zase.“ řekla jsem.
„Šanci mu nedáme. Zítra se vrátíme do Modrého Města.“ rozhodl Fron, „Tohle nebude čekat.“
Jelikož jsme toho moc neměli, sbaleno jsme měli rychle.
Ráno jsme vstávali brzy a za svítání vyrazili na západ. Izupa s námi poslal menší doprovod. Asi deset plně ozbrojených vojáků. Všichni jsme namítali, že budeme nápadní, ale Izupa byl nesmlouvavý. Jediné, v čem jsme ho ukecali, bylo, že s námi poslal jen těch deset a ne dvacet, jak měl prvně v plánu.
Zastávku jsme udělali jen krátkou v poledne. Večer jsme tábořili asi v polovině cesty. Schytala jsem jednu hodinu výcviku. Zase jsem skončila dvakrát na zemi. Velin to měl o trochu těžší, než včera. Jako druhý se proti mně postavil Jek. Dala jsem mu pořádně do těla, ale nakonec mě porazil. Rozdělili jsme si hlídky a ti, co zrovna nehlídali, šli spát. Měla jsem první hodinu. Víc mi Fron nedovolil. Bez vyrušení jsme prospali noc. Tentokrát si zdřímnul i Fron. Však to potřeboval.
Za svítání jsme pokračovali na západ. Přes den se nic nedělo. Vyslali jsme posla, aby nás ohlásil, že přijedeme až za tmy. Setmělo se, ale my jsme pokračovali. Brána byla jako vždy po setmění zavřená.
„Zkusíme neosvědčenou metodu?“zeptal se Fron.
„Proč neosvědčenou?“ odpověděla jsem otázkou. „Když jsem tehdy jela do města pro Izupu, tak nám otevřeli.“
„Tak to zkusíme.“ řekl Jek a zabušil na bránu. Chvíli se nic nedělo. Pak se z nejnižšího okýnka ozval hlas.
„Co chcete?“
„Chceme do města.“ odpověděl Fron.
„Tak si počkejte do rána.“
„Vyslali jsme posla, že ještě dnes přijedeme. Nedorazil snad?“
„Jo, to jste vy? Hned jsem dole.“ zmizel z okna a slyšeli jsme ho běžet ze schodů. Za chvíli jsme procházeli bočními dveřmi východní brány.
„A teď, kde přespíme?“ zeptala jsem se.
„Přespat můžete tady.“ řekl strážce brány.
„Zítra pokračujeme. Mára lómë.“ a víc se s námi Fron nebavil. Všichni jsme rozprostřeli na zem ke stěně přikrývky a usnuli jsme.
Něco, spíš někdo, kolem půlnoci zabušil na bránu. Strážce se ozval stejně jako nám. Někdo mu něco odpověděl. Dál už nic nevím. Znovu jsem usnula.
Vzbudil nás strážce. My jsme se sbalili a rychle opustili věž. Až skoro u Izupova domu jsem si vzpomněla na nočního návštěvníka a řekla jsem to Fronovi.
„Třeba to s námi nemělo co dělat. Buď klidná.“ odpověděl mi. Nechala jsem to tedy plavat, ale jen do poledne. Kolem poledne přijel posel.
„Něco jste si u nás nechali.“ řekl.
„A co?“ zeptal se Jek. Strážný sáhl do sedlové brašny a vytáhl dopis.
„Tohle. Je to pro nějakou Ari.“
„To jsem já.“
„Tady máte.“ podal mi dopis. „Nashledanou.“ a odjel. Držela jsem dopis a udiveně se dívala za strážcem. Podívala jsem se na dopis. Na svrchní straně bylo jen moje jméno napsané důvěrně známým rukopisem. Podívala jsem se po Jekovi. Nikdo jiný zasvěcený se v okolí nenacházel. Nečekala jsem, co udělá a rozběhla se vyhledat Frona a Bera. Jek mne následoval. Našla jsem je v poradně.
„Co se stalo?“ zeptal se Fron.
„Naše prázdniny končí.“ řekla jsem mu. Nechápavě se na mě podíval a potom stočil pohled na udýchaného Jeka. Před očima jsem mu zamávala dopisem. Chytil mě za ruku.
„Kdes to vzala?“ zeptal se, jako bych to někde ukradla.
„Noční návštěvník. Byl to Hwesta.“ řekla jsem naléhavě.
„Tak si to přečteme. Ne?“
„A kdo čte dnes?“
„Jek ještě nečetl.“
„Tak bude číst.“ rozhodl Fron.
„Vy si myslíte, že to ještě umím?“
„Budeš muset.“
„Tak jo.“ Vzali jsme si židle, postavili je do kolečka co nejdále ode dveří, aby nás nikdo nemohl poslouchat. Sice by nic nepochopil, ale jistota je jistota. Jek rozbalil dopis a podíval se po nás.
„Tak se připravte.“ zvolal a konečně začal:
Milá Ari,
Jak vidím, zraněním jsi nepodlehla. To znamená, že se ještě setkáme. Musíš uznat, že jsem měl pravdu, když jsem říkal, že Tě porazím. Myslel jsem si ale, že vydržíš víc, než jen pár povrchních ran. Mrzí mě, že jsem nenašel toho Tvého ochránce, ani Tvé bratry. Však já si je najdu, na to se spolehni. Dávám Ti ještě několik dní na rozmyšlenou a doufám, že zvážíš všechna pro a proti. Na odpověď čekám do úplňku. A ta schůzka u Vašeho domu byla plánovaná.
Tvůj milovaný Hwesta
P. S.: Opravdu budu čekat jen do úplňku, Miláčku.
Zase ohromené ticho.
„Zase naráží na to, co jsi nám řekla.“ našel řeč Fron.
„U něj je to přece normální.“ řekla jsem.
„Kdy je další úplněk?“ zeptal se Jek.
„Za tři dny.“
„To nemáme moc času.“
„A na co? Já si to stejně nerozmyslím.“
„Ten den si tě budeme muset víc hlídat.“
„A proč?“
„Protože se většinou objevuje, když jsi sama.“ řekl Fron.
„Tak v tomhle máš pravdu.“ prohlásil Jek. Já jsem jen obracela oči v sloup. Ať půjdu kamkoli, vždycky budu mít někoho za zadkem. Podívala jsem se po ostatních, jestli si něčeho všimli. Jediný, kdo si toho všiml byl, jak jinak, Ber. Prozradil se úsměvem. Ten se bude tímhle bavit. Tomuhle se říká osud, ale kvůli tomu své rozhodnutí nezměním.
„Tak půjdeme na oběd, ne?“ zeptal se Jek.
„No jasně, už umírám hlady.“ nečekali jsme na něho, až se rozkouká a hnali se do jídelny.
První doběhl Ber. Vzal to zkratkou. Druhá jsem byla já, potom Fron s Jekem. Při obědě Fron vymýšlel, jak vylákat Hwestu k útoku a mě aby se nic nestalo. Do hovoru jsem se nezapojovala, jen poslouchala. Na nic kloudného ale nepřišli.
Po obědě jsme se rozešli, ani mě nikdo nestál za zadkem, do pokojů odpočívat. Odpoledne jsme šli trénovat. Spíš jenom já. Nikdo jiný to nepotřeboval. Prvně proti mně postavili nějakého vojáka. Toho jsem hravě dostala na kolena. Pak se, po krátké přestávce, proti mně postavil Velin. Ten po delší době taky skončil beze zbraně na zemi. Jek jen obdivně hleděl. Pak se proti mně postavil Fron. - Tak toho nedám. - pomyslela jsem si.
„Soustřeď se.“ přerušil moje úvahy Fron.
„Snažím se.“ odpověděla jsem mu a začala se soustředit na Frona. Bez varování zaútočil. Rychle jsem se mu vyhnula a zkusila útok oplatit. Fron nepolevoval a dorážel. Já se jen bránila. Po chvíli jsem se odhodlala a přešla do útoku. Vyvalil oči, ale pak se jeho výraz změnil. Začal se usmívat. Vracím se pomalu, ale jistě do formy. Frona jsem ale nedostala. Po víc jak půl hodině mě dostal on. To už se neusmíval. Spíš se divil, co se to se mnou stalo. Tak dobře jsem začala a tak špatně jsem skončila.
„Musíš uznat, že já už bojuju po třetí a ty poprvé.“
„Snad tě nezmohla únava.“
„Bohužel je to tak. A navíc ten bok při určitém pohybu bolí. Není vyléčený.“
„A proč jsi to neřekla dřív?“
„Proč?“
„Abychom tě tolik nezatěžovali.“ řekl vážně. Na chvíli se otočil jinam a já znovu obracela oči v sloup.
„Frone, já vím, co si můžu dovolit.“ uklidňovala jsem ho. Pomohl mi na nohy.
„Tohle mi nedělej.“ řekl.
„Ty mi taky děláš věci, které se mi nelíbí.“ odvětila jsem na to. Ber se rozesmál nahlas. Celou dobu se určitě královsky bavil, ale teprve teď se rozesmál nahlas.
„Měli bychom skončit.“ naznal Jek.
„Však už končíme. Jde se na večeři. Už mám hlad.“ řekl Fron a vrátil meč do pochvy. Spokojeně jsme se navečeřeli. Po ní jsem se převlékla a šla za dům za Lafem. Nikdo se mnou nešel.
Sedla jsem si na hrazení a drbala Lafa mezi ušima. Většinou je míval stočené do boku. Najednou je stočil směrem ke mně a tiše si odfrknul. Zpozorněla jsem. Někdo za mnou stojí. Nepatrně jsem pootočila hlavu. Stál tam………Hwesta. - Ten si teda troufá, že vleze lišce do doupěte pro kořist, když je liška doma. - pomyslela jsem si. Seskočila jsem z hrazení do ohrady a s rukou na jílci meče jsem se otočila směrem k němu. Usmál se.
„Zdravím tě, Ari. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Ale já s tebou ne. Zmiz nebo budu křičet.“
„Ale, ale? Tohle bys udělala kamarádovi z dětství? A navíc, je to pod tvou úroveň.“ řekl. V tom jediném měl pravdu. Mě ale nic jiného nezbývalo. Nemůžu si dovolit další zranění. Začal se pomalu přibližovat.
„Varuju tě, odejdi dřív, než sem někdo přijde.“
„Ty se bojíš?“
„Nebojím. Nemám náladu se tu s tebou bavit.“
„Ale já mám náladu se bavit s tebou.“ došel až k hrazení. O jeden krok jsem ustoupila.
„Nenamáhej se. Své rozhodnutí nezměním. Raději zemřu, než abych byla s tebou.“ řekla jsem mu. Spokojeně se opřel o hrazení a jednu nohu položil na spodní trám. Připraven kdykoli přeskočit a dohnat mě. Udělala jsem ještě jeden krok vzad a postavila se k Lafovi, abych mohla rychle vyskočit na hřbet a ujet. Všiml si mého úmyslu.
„Snad si nemyslíš, že mi utečeš?“ zeptal se.
„A věříš, že jo?“ odpověděla jsem mu. Byla jsem připravená. Moc dlouho se nerozmýšlel a přeskočil hrazení. Já se vyšvihla na Lafa a držela ho čelem k Hwestovi.
„Ke mně se nedostaneš.“
„Víš to určitě?“
„Chceš se přesvědčit?“ zeptala jsem se a snažila se Lafa udržet ve správném směru. „Ještě jednou tě varuju. Odejdi dřív, než ti něco udělám já nebo někdo jiný.“
„To mi v ničem nezabrání.“ chytil Lafa za ohlávku. A pomalu ho obcházel. - Proč jsem si nevzala uzdu. - pomyslela jsem si zoufale. Laf se vzpíral. Neměl rád, když ho držel někdo neznámý. Stiskla jsem kolena, Laf vystřelil dopředu a vytrhl se Hwestovi. Ten ale neváhal a skočil na Lafův hřbet za mě. Chytil mě kolem pasu.
„Mě se jen tak nezbavíš.“ řekl mi nenávistně do ucha.
„Víš to určitě?“ zeptala jsem se a vrazila mu loket do žeber. Trochu se prohnul, ale sevření nepovolil. Vytrhla jsem tedy dýku od pasu a zkusila ho bodnout. Zkroutil mi ruku za záda a donutil mě dýku pustit.
„TA NAIYA!“ zakřičela jsem. Laf se řítil na hrazení. - To nemáme šanci přeskočit. - pomyslela jsem si. Laf mi asi četl myšlenky a zatočil podél hrazení. Objeli jsme skoro celou ohradu. Někdo se nám dostal do cesty. Asi si nás nevšiml. Kráčel velmi zamyšleně.
„POZOR.“ zakřičela jsem. Laf se řítil dál. Nemohla jsem ho ovládat jednou rukou a bez otěží.
„Myslím, že tě jeden tvůj bratříček vidí naposledy.“ zasmál se mi do ucha. Podívala jsem se před sebe. Hwesta sebou škubnul a Laf ještě zrychlil.
„Tohle se ti nepovede.“
„Ale povede. Dokonale ovládám tvého koně. Nemůžeš udělat nic, jen přihlížet, jak tvého bratra rozdupe na kaši.“ smál se jako šílenec. Blížili jsme se.
„FRONE!“ zařvala jsem ještě jednou. Konečně se otočil a uskočil. Proletěli jsme kolem něj a pokračovali ve splašené jízdě podél hrazení. Ozval se ostrý hvizd a Laf si to namířil přímo doprostřed ohrady, kde stál Fron. Těsně před ním se zastavil a vzepjal se. Kdybych měla obě ruce volné, neletěla bych na zem. Ještě navíc se mě držel Hwesta.
Skončili jsme na zemi. Než jsem se vzpamatovala, stála jsem za Fronem. Stál ve střehu, s rukou na jílci meče. Druhou rukou si hlídal mě a očima Hwestu. Pomalu se zvedal ze země. Rozhlédl se. Kousek od nás poodběhl, otočil se, tasil meč a smál se mi.
„To není tvůj způsob boje. Schovávat se za silnějšího. Myslel jsem, že jsi silná, ale asi jsem se zmýlil.“
„Tak ukaž, jak umíš bojovat. Zatím bojuješ jen slovy.“ řekla jsem, tasila meč a hnala se k němu. Někdo mě chytil za ruku.
„Ne, Ari. Na tohle nemáš. Zatím.“ řekl Fron.
„Jen pojď a dokaž mu opak. Nenech sebou manipulovat.“ řval dál Hwesta. Fron si mě otočil čelem k sobě a zatřásl se mnou.
„Ari, neblbni.“
„Frone, ty bys ho nechal?“ zeptala jsem se.
„Ne.“ odpověděl.
„Tak mě nech jít, ať mu ukážu, že slabá nejsem.“
„On ukáže tobě. Nejsi ještě úplně zdravá.“
„Tak co?“ zařval Hwesta. Nevědomky svým křikem přivolal ostatní. Teď si jich všiml a dal se na útěk. Přeskočil hrazení, přeplaval řeku a zmizel. Chvíli jsme za ním civěli. Pak se zrak všech ostatních stočil na mne a Frona. Stáli jsme uprostřed ohrady a dívali se na sebe. Po chvíli mě objal.
„Sama už nikam nepůjdeš.“ pošeptal mi do ucha.
„Jak myslíš.“ řekla jsem odevzdaně. Oddychla jsem si, když Hwesta zmizel. Do úplňku zbývají dva dny. Do té doby budeme mít trochu klid, ale potom bude peklo. Vykročili jsme k ostatním.
„Tohle doufám nemíníte opakovat?“ zeptal se Jek.
„Taky by se mi to moc nelíbilo. Tu zběsilou jízdu si opravdu nechci zopakovat.“ odpověděla jsem mu. Podlezli jsme hrazení a zamířili k domu.
„Jak vlastně zjistil, že jsme tady?“ divil se Jek.
„Je možné, že nás sledoval. Nebo má někde mezi námi zvěda.“ uvažoval Fron.
„Možná oboje.“
„Ale zvěda bychom poznali, ne?“ zeptala jsem se.
„Nemuseli. Může to být kdokoli v našem okolí.“
„Nebudeme to teď řešit, že ne?“ zeptal se Jek a upřel prosebný pohled na svého staršího bratra. Fron ho ale nevnímal a byl zahleděný někam do dálky. Rozesmála jsem se. Jek stále upíral zrak na Frona. Fron se prvně podíval na mě ve snaze zjistit, čemu že se to směji. Zakroutil hlavou a podíval se na Jeka. Konečně zjistil to jediné proč a rozesmál se taky.
Začalo se stmívat a všude zaplály pochodně. Uprostřed dvora se tyčila vysoká hranice. Zítra by se měla zapálit a hořet až do úplňku. Tedy dva dny a dvě noci. Tento zvyk uvidím poprvé. Když jsem se zeptala Frona, co to vlastně bude a kdo to vymyslel.
„Je to zvyk z Elfského lesa, domoviny naší matky.“ odpověděl mi, „je to docela hezké. „Sedla jsem si ke zdi na zem a pozorovala, jak vojáci zvyšují hranici. Fron pokračoval do domu a ani si nevšiml, že ho nenásleduji. Po chvíli se vrátil, dřepl si přede mě a zastínil mi výhled.
„Ari, tady se neusíná ani nespí.“
„Já nespím. Jen pozoruji.“
„Budou to pravděpodobně stavět celou noc.“
„Fakt?“
„Fakt.“
„Tak jo.“ zvedla jsem se, naposledy jsem se podívala na hranici a vešla do domu. V chodbách byla větší šero než venku. Fron vzal první pochodeň, která mu padla do ruky, a vedl mě do pokoje. Cestou nahlížel za každý roh s rukou na jílci meče. Bezpečně mě dovedl do pokoje.
„Zamkni si dveře a neotvírej okna.“ poradil mi.
„Ty si myslíš, že … že se sem může dostat i přes všechny stráže?“
„Možný je všechno. Ava aista, vždycky bude někdo před dveřmi.“ konejšil mě. Trochu se mu to povedlo. Ještě než mě zanechal svému osudu v pokoji, pořádně ho prohledal.
„Nikdo tu není. Mára lómë.“ popřál mi, dal mi pusu na čelo a odešel. Převlékla jsem se a zalehla. I přes únavu jsem nemohla usnout. Oknem prosvítal měsíc skoro v úplňku a zaléval můj pokoj bledým světlem. Nevím jak, ale nakonec jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat