Úplněk 4.část

Vzbudilo mě klepání na dveře. Rozespale jsem vylezla z postele a přilepila se na dveře.

"Kdo je tam?"zeptala jsem se přes dveře.

"To jsem já. Vstávej. Jdeme pomáhat stavět hranici."řekl Fron. Odemčela jsem, trochu pootevřela dveře a nakoukla jsem, kdo že tam vůbec stojí. Stál tam Fron v celé své kráse a kousek od něj se bavil Jek s Berem.

"Jen se převléknu."řekla jsem a zabouchla jsem dveře, bleskurychle jsem se převlékla do tmavě zelených šatů, spletla si vlasy do copu a udělala z nich drdol.

Po pěti minutách jsem vyletěla z pokoje jako tornádo. Fron mi podal snídani a vyrazili jsme směr dvůr. Najíst jsem se musela po cestě. Došli jsme na dvůr, kde se činilo několik unavených vojáků. Hranice byla skoro třikrát vyšší než já. Zeptali jsme se co máme dělat a vrhli jsme se do práce. Nosili jsme menší klestí a podávali je těm, kteří stáli na celkem stabilní hranici (poznámka: já bych na ni nikdy nevlezla) a házeli je tam vrchem. Kolem stálo několik osob a dlouhými tyčemi uskladňovali klestí uvnitř. Práce nám šla od ruky. Kolem poledne jsme skončili a šli na oběd. Hranice byla hotová, takže jsme měli celé odpoledne volné. Podpalovat se mělo po setmění. Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít. Vzali jsme s sebou i koně. Prošli jsme město a zamířili západní bránou kousek za město. Usadili jsme se ve stínu jediného stromu v okolí. Koně jsme nechali napást se.

Naše idylka skončila asi za tři hodiny. Od města přijel posel od Izupy, který se vrátil (Rómen už ho omrzel), že potřebuje mluvit s Fronem a Jekem, prý okamžitě. Fron se po mě omluvně podíval.

"Jen jeď. Je to důležitější než já."řekla jsem mu. Vím, že mě nechce nechat samotnou, ale mě se ještě nechtělo. Fron se tedy otočil na Bera.

"Pohlídej nám ji. Ať se jí nic nestane."usmál se, nasedl na Fana a odjel s poslem a Jekem do města.

"Máš nějaký plán?"zeptala jsem se.

"Mohli bychom se trochu pocvičit v šermu, což nám zabere asi dvě hodiny, a pak bychom se měli vrátit."odpověděl.

"Souhlasím."zvedla jsem se, tasila meč a nečekaně zaútočila. Uhnul, ale nezaútočil. Byl nucen se bránit. Útočila jsem něco málo přes půl hodiny. po jedno zvlášť agresivním útoku se bolestivě ozval bok a já na chvíli strnula. Vrhla jsem se znovu do útoku. Vydržela jsem už jen půl hodiny. Skončila jsem na zemi s mečem u krku. Ber jen kroutil hlavou. Pomohl mi na nohy.

"Co to bylo?"zeptal se.

"Co myslíš?"odpověděla jsem mu otázkou.

"To zaražení."

"To byla pěkně silná bolest v boku. Už je to dobrý."odpověděla jsem mu. Trochu nevěřícně se na mě podíval, ale nic neříkal. Určitě si myslel svoje. Půl hodiny jsme odpočívali.

"Jdu se trochu porozhlédnout."oznámil mi Ber a vstal.

"Neměli bychom se rozdělovat. Někdo nás sleduje."

"Cože?"zamračil se.

"Je to tak."vstala jsem taky a rozhlížela se po okolí.

"Je to někdo známý?"

"Až moc. Nikde ho ale nevidím. Vrátíme se do města?"

"Radši ano."sedl na Brana, já na Lafa a zamířili jsme zpět do města.

"Víš, kdo nás sledoval?"

"Je to tak jednoduché. Je jen jediný člověk, který po mě touží a do smrti si nedá pokoj."

"Aha."pobídl koně k rychlejšímu tempu. Za chvíli jsme byli v bezpečí města. Dojeli jsme k Izupovi. Na dvoře bylo rušno. Hranice se tyčila nad hlavami vojáků i koní, kterých tam zrovna málo nebylo. Hledala jsem někoho známého, ale nenašla jsem nikoho. Ber si tu někoho našel a hned si to k němu namířil. Podali si ruce na přivítanou. Já jsem si Berova přítele pozorně prohlížela. Někde jsem ho už viděla, ale kde to jen bylo? - No jasně. To je ten, co mě tenkrát srazil na chodbě. - vzpomněla jsem si

"Frenine, jak je?"

"Jde to."odpověděl elf.

"Kde je Izupa a ostatní?"

"Zase mají poradu."

"Kde?"

"Tam, kde normálně."odpověděl a podíval se na mě. Pohled jsem mu oplatila. "Jmenuji se Frenin, slečno."

"Ari. A slečno u mě neplatí."odpověděla jsem. Vyvalil oči.

"Tak to je první žena, která si nechce nechat říkat slečno."podíval se po Berovi. Ten se zase královsky bavil.

"Ještě tvá sestra, ne?"

"To je výjimka."

"Tak tohle je druhá. My jdeme."rozloučil se Ber. Frenin mě upřeně sledoval, dokud jsem mu nezmizela za rohem. Ber se hnal k poradně. Sotva jsem mu stačila.

"Jak dlouho už tam kecají?"zeptala jsem se.

"Něco přes dvě hodiny."odpověděl mi. Ber došel, já doběhla tam, kam jsme potřebovali. Před dveřmi stály stráže.

"Dovnitř se asi nedostaneme."řekla jsem potichu, aby mě neslyšeli. Nemusejí hned vědět, co hodláme dělat.

"Za pokus nic nedáme."namítl Ber. Namířili jsme si to rovnou ke dveřím. Strážní stáli nehnutě a pozorovali nás. Neměli na sobě brnění, jen lehké haleny a dlouhé kalhoty. V rukou kopí. Těmi Berovi zatarasili vchod.

"Nikdo tam nesmí."zdůvodnil strážný.

"Kdo to řekl?"zeptala jsem se.

"Herunya."

"Aha, tak nám ho zavolejte. Nebo někoho, kdo bude vědět co se bude dít."řekla jsem. Strážný vyvalil oči.

"Koho mám ohlásit?"

"Ari a Bera."řekl Ber. Tuto větu vždycky řekne on L. Strážný vešel do místnosti. Slyšeli jsme nějaké hlasy, ale jako vždy jsme ničemu nerozuměli. Dveře se zavřely. Druhý strážce nás posadil na blízkou lavičku, kde jsme měli čekat na příchod toho, co šel dovnitř. Seděla jsem a po únavném dni usínala. Ber přecházel z jedné strany na druhou. Spokojeně jsem usnula.

Vzbudil mě Ber. Byla už tma. V chodbě byla jediná pochodeň, která osvětlovala okolí. Mezi posledními, kteří vycházeli, byli ti, se kterými jsme potřebovali mluvit. Nevšimli si nás a pokračovali chodbou na druhou stranu. Nečekala jsem, co udělá Ber, a doběhla jsem bratry. Šli mlčky, tak jsem ticho neporušila. Všimli si mě až za rohem.

"Jak ses měla?"zeptal se mě unaveně Fron.

"Celkem dobře. Co jste se dozvěděli pěkného?"

"Maur se údajně dostal až k Severním horám. Dál nic nevíme. Nevíme, co tam bude dělat, nevíme, kam vůbec míří."

"A co budeme dělat my?"

"Čekat na jeho reakce."

"Předpokládáte nějaké?"

"Já osobně ne, jestli Izupa…"pokrčil rameny.

"A co budeme dělat teď hned?"

"Půjdeme se podívat na zapálení."poskočil si. Rozběhla jsem se. Ostatní mě následovali. Rituály před zapálením už začaly. Ty jsme úspěšně nestihli. Kolem ještě nezapálené hranice tancovaly elfky v bílých a černých šatech a znázorňovali den a noc. Stoupli jsme si vedle Izupy. Tanečnice dotančily a zmizely mezi ostatními. Kolem hranice se teď postavili čtyři elfové každý z jedné světové strany s pochodněmi a pomalu se přibližovali. Hranice vzplála. Teď se bude do půlnoci hodovat. Fron a Jek při mých úvahách zmizeli. Ber se taky vypařil. - Co teď? - pomyslela jsem si. Přede mnou se objevil Frenin ještě s nějakou elfkou. Tipovala jsem, že je to jeho sestra. Byla mu velmi podobná.

"Mára undomë, mohu Vás představit?"zeptal se.

"Tankavë."odpověděla jsem.

"Tohle je moje sestra Friinin."představil. - Uhodla jsem hádanku. - pomyslela jsem si.

"Ari."podala jsem ji ruku a usmála se. Trochu váhavě ji přijala a taky se usmála. Frenin odešel.

"Můj bratr o Vás hodně vyprávěl."řekla Friinin.

"To moc nemohl. Nezná mě. Dnes odpoledne mě potkal poprvé."namítla jsem. Friinin se trochu zarazila.

"Hmm. To nevadí. Už Vám vyprávěli, jak dopadla bitva u Rómenu?"

"Proč by mi to měli vyprávět? Maur utekl na sever a to stačí, ne?"

"Nešel na sever. Vyhráli jsme bitvu, vyhráli jsme válku."

"Já jsem v té bitvě byla. Maur se ani neukázal." Friinin otevřela ústa obdivem a už nepromluvila. Jen se trochu odměřeně se mnou rozloučila a odkráčela se bavit po svém. Připadalo mi, že byla trochu naštvaná a to jsem jí odpovídala hodně slušně, ale ona dělá moc unáhlené závěry. Šla jsem se tedy bavit taky po svém. Na prostranství před hranicí se opět seřadily tanečnice. Jeden elf vytáhl loutnu, druhý flétnu a začali hrát. Hráli moc pěkně. Potom zahráli i pro ostatní, aby si taky mohli zatancovat. Stoupla jsem si do rohu, abych tanečníkům nezavazela. V kole jsem zahlédla Narykela s Meren, Frenina s nějakou elfkou a Bera s Friinin. Fron seděl s Izupou u stolu a bavili se. Jeka jsem nikde neviděla. Celou dobu stál vedle mě a mlčel.

"Merelyë liltien?"zeptal se.

"Ma quentelyë?"

"Ai merelyë liltien. Díváš se a vypadá to, jako bys chtěla taky."zdůvodnil.

"Ale já to neumím?"

"Tak se to naučíš."chytil mě za ruku a táhnul mezi tanečníky.

"Jeku……"

"Co se děje?"

"Tohle nebyl dobrý nápad. Tohle bude ostuda."řekla jsem s úsměvem.

"Ale nebude."

"Jediné s čím dokážu tancovat je meč."

"Tak se naučíš tancovat i s mužem. Nic na tom není."

"To si myslíš ty." Neodpověděl. Jen mi řekl, kde se ho mám chytit a vrhli jsme se do víru tance. Ze začátku mi to vůbec nešlo, ale brzy jsem si trochu zvykla. Podívala jsem se po Fronovi. Zatím si nás nevšiml. První, kdo si nás všiml byl Izupa. Naklonil se k Fronovi a cosi mu řekl. Co udělal Fron, nevím. Ztratila jsem ho z očí.

Hudba dohrála. Konečně. Vydali jsme se k Fronovi. Stále seděl u stolu s Izupou a nevěřícně na mě hleděl. Izupa se smál Fronovu výrazu.

"Co se tak díváš?"zeptala jsem se.

"Nic."odpověděl. Stihla jsem vypít jen jednu sklenici vody a do kola mě táhl pro změnu Fron. Část z předchozího tance jsem úspěšně zapomněla. Fron mi to v rychlosti vysvětlil, ale i přes to se mi to nedařilo. Byla jsem nervózní. Někdo mě sledoval. Byli na mě dokonce dva. Jak jsem později zjistila, jeden byl Jek. - To mi taky mohlo být jasné. - pomyslela jsem si. - Teď zjistit, kdo je ten druhý. -. Ke konci mi to už celkem šlo. Divím se Fronovi, že to se mnou vydržel až do konce. Opět konec. Hurá. Doufám, že už tancovat nebudu. Přestávka teď byla trochu delší. Hudebníci se občerstvili, znovu se chopili svých nástrojů a začali hrát. Sledovala jsem tanečníky. - Připadám si jako kus dřeva. Všem to tak krásně jde. - pomyslela jsem si. Přisedl si ke mně Ber.

"Merelyë liltien?"zeptal se. Zarazila jsem se. Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohl požádat o tanec Ber. Váhavě jsem ho následovala mezi ostatní.

"Předem oznamuju, že tancovat neumím."řekla jsem.

"Vždyť ti to tak krásně šlo předtím."usmál se.

"To bylo poprvé a asi naposled."

"Myslíš? Já bych řekl, že to zvládneš i teď."stále se usmíval. Odevzdaně jsem se na něj podívala. Došlo mi, že ten druhý byl Ber. Co ale sleduje tím, že mě sleduje? Ptát se ho na to ale zaručeně nebudu. Dívala jsem se mu do očí. Nacházela jsem v nich něco jiného, než jsem vídávala každý den. Jenže ty dny byly plné starostí. Teď jsem je mohla vytlačit z hlavy a Ber taky. Ber mě doslova zhypnotizoval. Nesoustředila jsem se na nic jiného než na Bera.

Hudba dohrála, já se probudila z otupělosti a vrátila se ke stolu.

"Zajímalo by mě kolikrát ještě budou hrát."řekla jsem unaveně.

"Řekl bych tak jednou, dvakrát. Za chvíli je půlnoc."odpověděl mi Fron. Určitě se bavil mým tanečním uměním. To nebyl tanec. To bylo klopýtání a dobíhání Bera. Těsně před dalším tancem jsem se ztratila z dohledu všech známých, jednomu jsem ale neutekla. Freninovi. - Druhej, kterej mi nedá pokoj. - pomyslela jsem si. Požádal mě o tanec. Neměla jsem na vybranou. Kdybych odmítla, mohl by vyzvat Frona nebo Jeka na souboj. - Jeden tanec s ním vydržím. - pomyslela jsem si. Hráli zrovna pomalejší skladbu. Zahlédla jsem Frona, jak pro někoho jde. Narykel jako vždy šel pro Meren. Zaměřila jsem se znovu na Frona. - To je ale překvapení. Spokojeně si tancuje s ……… Jarin. - pomyslela jsem si. - Budu ji muset pozdravit, jen nezapomenout. - Při těchto úvahách jsem spletla kroky. Frenin si toho pravděpodobně ani nevšiml a pokračoval dál. Chvíli jsem poskakovala a snažila se najít ztracený rytmus. Částečně se mi to povedlo. Frenin si mě teď držel blíž než před tím.

"Dnes Vám to velmi sluší."řekl najednou. Byla z něj cítit medovina a docela silně.

"Děkuji, ale takhle se oblékám normálně. Není to nic extra."odpověděla jsem.

"Moc se mi líbíte. Asi ………Asi Vás miluju."řekl. Zarazila jsem se a vyjeveně se na něj podívala. - Jen doufám, že se napil tolik, že si tohle nebude pamatovat. - pomyslela jsem si. Zastavil se, až když zjistil, že ho nenásleduji. Vrátil se a svoje rozhodnutí chtěl stvrdit polibkem. - Zase si další koleduje o facku? - pomyslela jsem si. - Ale tomu nemůžu nafackovat. To není nepřítel. - Tyto úvahy byly rychlejší než blesk. Přesto se mě stačil dotknout čelem. Vykroutila jsem se z jeho objetí a zmizela v davu. - To byl teda šok. Viděl mě dnes poprvé v životě a ten stejný den, ale kolem půlnoci mi vyzná……Tohle snad není normální……Ber začal výslechem…… - tyto myšlenky mi šli hlavou ještě hodně dlouho. Mě kroky vedli jako vždy za Lafem do ohrady. Na hrazení někdo seděl. Oslepená ohněm jsem nerozeznala, jestli se dívá mým směrem nebo ne. Osoba seskočila dolů a směřovala ke mně. Pravděpodobně mě čekala.

"Zdravím tě, Ari."řekl Hwesta.

"Ale já tebe ne. Co chceš?"zeptala jsem se.

"To, co vždycky. Odpověď."

"Stále říkám ne a za tím si stojím." Přibližoval se. "Zůstaň stát nebo budu křičet."varovala jsem ho.

"Už jsem ti jednou řekl, že je to pod tvou úroveň. To neuděláš."pokračoval.

"To si myslíš ty."

"Já si to nemyslím, já to vím."stále se přibližoval.

"Zůstaň stát. To je poslední varování." Nedbal. Začala jsem ustupovat. Nic jiného mi ani nezbývalo. Meč mi sebral Fron ještě před tím než šel se mnou tancovat. Hwesta přidal do kroku a nebezpečně se přibližoval.

"Promarnil jsi poslední varování."

"Já vím."

Ještě chvíli jsem váhala. "RESTALË!"zařvala jsem, co jsem mohla, otočila se a běžela zpět k nic netušícím ostatním. Zaručeně slyšeli můj křik. Zjistila jsem to hned za rohem. Odstrčila jsem od sebe Velina a hledala Frona. Našla jsem ho kousek od Velina. Už jsem byla skoro u něj, když jsem si přišlápla sukni a sletěla. - Blbá sukně. - blesklo mi hlavou.

"Co se děje, Ari?"zeptal se, když mě postavil na nohy.

"Zase Hwesta."

"Kde?"

"U ohrady."odpověděla jsem. "Teď už tam nebude."řekla jsem. Fron si ale nedal říct.

"I tak bychom se tam měli podívat."

Postavila jsem se před něho.

"Frone, ne."

"Já se vrátím. Ava aista."chytře si mě obešel a zmizel v davu. Chtěla jsem za ním, někdo mě ale chytil. - Jek. Tomu se nevyškubnu. - pomyslela jsem si. Držel mě, dokud se Fron nevrátil.

"Tak co?"zeptal se Jek.

"Jako vždy zmizel."odpověděl Fron.

"To je normální, ne?"

"Zítra to bude nebezpečné."

"Jak to?"zeptal se Jek. Fron se po něm podíval. "Aha."

"Budou nějaká bezpečnostní opatření?"zeptala jsem se.

"Budou. Pro tebe to bude nejnebezpečnější, Ari…"

"Nebylo by dobré si o tom popovídat někde jinde a beze svědků?"zarazil Frona Ber.

"Tak dobře. Cestou ještě nabereme Mernkala."řekl Fron a vyrazil směrem k domu. Za dveřmi vzal první pochodeň. Pochodeň si vzal ještě Ber a Mernkal. Fron šel jako první kus před námi. Bezpečně jsme dorazili do poradny. Zalezli jsme do nejvzdálenějšího rohu a sedli si do kroužku.

"Hwesta jde hlavně po tobě."začal Fron.

"Můžete mi prosím vysvětlit o co se jedná?"zeptal se Mernkal klidně.

"Promiňte, zapomněli jsme, že nic nevíte."omlouval se Fron.

"Jen tuším."poznamenal Mernkal. Fron tedy začal vyprávět a vysvětlovat situaci, ve které jsme se momentálně nacházeli. Mernkal napjatě poslouchal. Fron po chvíli skončil. Nastalo tísnivé ticho.

"Co hodláte dělat teď?"zeptal se po chvíli Mernkal.

"Hodláme přežít úplňkovou noc. Ari rozhodně nesmí zůstat sama."odpověděl Fron, "Budeš mít pořád někoho za zády. Budeš se zdržovat v blízkosti někoho z nás. Krátce řečeno."otočil se na mě.

"Nemám na vybranou?"zeptala jsem se nevinně.

"Ne. Je mi líto. Nemůžu sloužit."odpověděl Fron s náznakem úsměvu.

"No nic. Musím se s tím smířit."

"Všechno?"zeptal se Jek.

"Dalo by se říct, že jo. Jdeme spát."ukončil debatu Fron. Hromadně jsme vrátili židle a rozešli se do pokojů. Fron znovu proběhl můj pokoj. Když mě ujistil o jeho prázdnotě, popřáli jsme si dobrou noc. Tentokrát jsem usnula okamžitě. Často jsem se ale budila. Sny nedaly pokoj. Po jednou zvlášť hrůzném jsem už neusnula ať jsem to zkoušela sebe víc. Poslepu jsem nahmatala lampu a zapálila ji. - Zjistím si, kdo je před dveřmi a kolik je hodin. - pomyslela jsem si. Potichu jsem odemkla a otevřela. Vedle dveří seděl opřený Fron z jedné strany a z druhé strany Ber. Seděli mlčky, jen občas prohodili nějaké slovo. Fron si mě všiml jako první.

"Proč nespíš?"zeptal se. Dřepla jsem si.

"To by to ještě muselo jít."odpověděla jsem.

"Zase sen?"

"Jak jinak. Jak dlouho je ještě do svítání?"

"Přibližně hodina a půl."

"A můžu tu zůstat?"

"Měla bys odpočívat."řekl. Obracela jsem oči v sloup. Tentokrát mě viděl i Fron. S úsměvem mě vzal kolem ramen. "Čeká nás těžký den."dodal ještě.

"Vím, ale nedá se tomu zabráni pro nás přijatelným způsobem."odpověděla jsem, "Řeknu vám ale jedno. Tancovat už nebudu."

"Vždyť ti to tak krásně šlo."řekl Fron.

"To si myslíš ty. Tancovat budu jen s mečem."

"Kdybys to zkoušela častěji, šlo by ti to ještě líp."

"A s kým asi budu tancovat? Nebyl na to čas doteď, nebude i potom."

"Však ono se to nějak udělá."nenápadně se díval na Bera, já jsem ho viděla, ale nic jsem neřekla.

"Jak jsi se vlastně dostala ke koním?"zeptal se Ber.

"Po jedné velmi nepříjemné nepříjemnosti."odpověděla jsem.

"Co se stalo?"zděsil se Fron.

"Nic nebezpečného."

"Ale to potom bylo nebezpečné."

"Tancovala jsem s Freninem a…"

"Kdo je Frenin?"skočil mi do řeči Fron.

"Jeden můj známý."odpověděl Ber.

"A dál?"zeptal se Fron.

"Řekl mi něco, co mě vyděsilo. Hodně vyděsilo."

"Tebe jen tak něco nevyděsí. Co ti řekl?"vyzvídal Fron. Podívala jsem se po něm pohledem, který říkal: Tady to říkat nebudu. Fron pravděpodobně pochopil a dál se nevyptával. Chvíli jsme seděli mlčky. Všude bylo ticho, jen jsme slyšeli na dvoře praskat oheň. Jediný zvuk, který byl slyšet. Uspával mě a zavřela jsem oči.