Vzbudilo mě třísknutí dveří.
„Jeku, ticho!“ slyšela jsem Frona.
„No jo.“ řekl Jek.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a otevřela oči. Na stole stál svícen a matně osvětloval místnost. Za oknem byla tma.
„Rada skončila.“
„A co se dělo?“
„To co posledně. Zítra se najisto jede na východ.“ odpověděl mi Fron. A je to tady. Plán na útěk hlídacím psům jsem měla, jen ho uskutečnit.
„Spi.“ řekl Fron a natáhl se vedle mě.
Jek se natáhl na druhou stranu. Byli vzhůru, dokud jsem neusnula. Fron byl vzhůru vlastně celou noc. Ani já jsem nemohla pořádně spát. Celou noc jsem se budila. Jek spal celou noc jako dřevo. Trochu jsem mu záviděla, že je tak klidný.
Před svítáním jsem už neusnula vůbec. Seděla jsem v objetí svého nejstaršího bratra a mlčky se s ním loučila.
Za svítání se vzbudil Jek a společně jsme šli na snídani a potom do zbrojnice. Pomohla jsem jim do brnění a odešli jsme na dvůr. Rozloučila jsem se s nimi. Potom jsem vyhledala Velina, Mernkala a Oryta a taky se rozloučila. Nakonec mě vyhledal Ber. Nečekaně mě jednou rukou objal. Tvářil se hodně smutně, přímo tragicky. Nechápala jsem jeho reakce.
Potom jsem opustila dvůr a zamířila do zbrojnice, kde se touto dobou už nikdo nenacházel. 'Navlíkla jsem se taky do brnění a rychle se vrátila na dvůr. Osedlala jsem si Fuinu a vyrazila za vojáky. Tentokrát už byli všichni vojáci na koních, abychom mohli rychleji postupovat na východ. Museli jsme se alespoň pokusit dostat se do Rómenu dřív než Maur. Ten však měl den náskok. Vyrazili jsme asi půl druhé hodiny po svítání. Maur byl asi deset mílí od Rómenu. Zítra tam bude jako na koni. My tam budeme tak o půl dne později. To už může být taky po všem.
Večer jsme se zastavili v jedné třetině cesty. Zítra dojedeme dál. Přes noc se střídavě držely hlídky. Taky jsem jednu schytala, naštěstí s nikým známým. Nic nás nevyrušilo.
Ráno jsme pokračovali dál na východ. Tento den jsme ale ještě nedojeli do Rómenu. Nocovali jsme asi dvacet mílí západně. Někteří vojáci byli značně nervózní. Nebyla jsem na tom lépe.
Ráno jsme hnali koně tryskem na východ. Něco málo po poledni se před námi rozevřel výhled na Rómen. Přijeli jsme včas. Město se ještě celkem drželo. Zformovali jsme se do útočné formace a hurá do boje. Dlouho jsme ale formaci neudrželi. Nepřítel na nás vyzrál. Brzy jsme museli bojovat muž proti muži. Snažila jsem si hlídat ostatní, ale taky se soustředit na boj.
Bojovali jsme zbytek dne a celou noc. Ráno pro nás nemělo žádné pozitivní zprávy. Únava padala na všechny a skřetů neubývalo. Spíš jsem měla pocit, že jich přibývalo. Něco málo po poledni se na severním obzoru objevila skupina čehosi. Nevěděla jsem, jestli je to pomoc pro nás nebo nepřítele. Nedalo se to rozpoznat.
Začalo se stmívat a my jsme se nehnuli ani po píď k městu. Nevím, jak na tom byla skupina na severu. Plně jsem se věnovala boji a svým protivníkům, kteří nemilosrdně doráželi. Měli nevýhodu. Museli bojovat na dvou frontách. Z jedné strany na ně doráželi Rómenci a z druhé my. I přes tuto zjevnou nevýhodu se drželi a neustupovali.
I za měsíčního svitu jsme se snažili dostat se k městu. Nedařilo se nám to. Bojovali jsme celou noc a bylo to znát na všech. Nikoho nevyjímaje. Na východním obzoru se objevilo světlo. Co nevidět je tu den. Někde ve vřavě jsem zahlédla nenáviděnou tvář. - To se mi jen zdálo. - pomyslela jsem si. Teď jsem ji ale zahlédla znovu. Nečekala jsem na nic a pobídla koně na dotyčnou osobu. Hwesta přede mnou stál v celé své kráse. Spíš ošklivosti. Mával kolem sebe mečem a nikdo mu neunikl. Ležela kolem něj hromada mrtvých elfů.
„HWESTO!!!“ zařvala jsem. Ohlédl se. Chtěl mě zabít jako všechny ostatní, co se o to již pokusili. Sundala jsem si helmici. Zarazil se a hleděl na mě jako na zjevení.
„Já už tě jednou pro vždy zabiju.“ řekla jsem.
„Pokud nezabiju já tebe.“ odpověděl mi na to a usmál se. Zaútočila jsem. Dokonale mi uhýbal a bránil se. Přešel do protiútoku. - Co se to se mnou děje? - pomyslela jsem si. Prostě jsem nechápala, jak to udělal. Bránila jsem se něco přes půl hodiny a pociťovala značnou únavu. Hwesta sršel energií. Jak já mu závidím.
Po hodině se mi dostal na kobylku. Jednoduchým a velmi primitivním trikem mě odzbrojil. Udiveně jsem stála a zírala na něj. - Tak tohle by se povedlo jen Fronovi, ale Hwesta? - divila jsem se v duchu. Hwesta se usmíval a přibližoval se.
„Já věděl, že se to stane. Že přede mnou budeš stát bez meče a s nikým za zadkem.“ posmíval se mi.
„A co budeš dělat teď?“ zeptala jsem se.
„Teď záleží na tom, jak se budeš chovat. Jestli se budeš chovat slušně a splníš všechny mé podmínky, budeš žít. Jestli ne…To je ti doufám jasné. Jednoduše tě zabiju.“
„Jaké jsou ty podmínky?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že moje odpověď bude negativní.
„Dobrá otázka. Za prvé: necháš, abych zabil tvé bratry a toho Ochránce. Za druhé: hned teď budeš bojovat na mé straně a za třetí: staneš se mou ženou. Všechno jasné?“
„Dokonale. Chceš znát odpověď?“
„Já už ji znám.“
„Takže je ti jasné, že raději zemřu, než splním tyto podmínky.“ řekla jsem. Teď hloupě civěl on. Využila jsem toho. Ze země jsem zvedla meč. Až po tom si Hwesta uvědomil, co jsem řekla a udělala. Jeho rysy ztvrdly a úsměv se vytratil.
„Volíš tedy smrt?“zeptal se.
„Ano. Potom už budu mít od tebe klid.“ řekla jsem. Zaútočil. Taktak jsem stačila uhnout, ale na víc jsem se nezmohla. Hwesta urychleně změnil směr pohybu a já jsem dostala čepelí naplocho do zad. Prohnula jsem se a následně dopadla na všechny čtyři. Brnění sice náraz zbrzdilo, ale Hwesta si dal hodně záležet na síle a přesnosti zásahu. Popadla jsem dech. Sebrala jsem svoji poslední energii a pokusila se o protiútok. Hwesta to zřejmě čekal a zasadil mi ránu do nohou a já znovu klesla k zemi. Ještě mu to nestačilo. Sklonil se nade mnou.
„Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ zeptal se.
„NE!!!“ křičela jsem. Ještě jednou jsem se zmohla na odpor, pokusila se vstát a bojovat.Hwesta udělal piruetu a zasáhl mě do pravého boku. Brnění mi moc nepomohlo. V těch místech bylo mé tělo špatně chráněné. Stihla jsem mu udělat neméně bolestivé zranění a ztratila jsem vědomí.
Když jsem k sobě přišla, byla jsem stále na bojišti. Přes mé nohy ležel, podle mě, Hwesta v bezvědomí. Nikdo si mě nevšímal. Pravděpodobně si všichni mysleli, že jsem po smrti. Teprve teď jsem si všimla toho ticha, které panovalo kolem. - Že by už bylo po bitvě? - pomyslela jsem si. Zkusila jsem se nadzvednout. V boku zabolelo a já dopadla na zem. Pootočila jsem hlavu nalevo. Kolem procházeli elfové, ale ne od Izupy. Měli na sobě dlouhé šedé pláště a neměli brnění. Vlasy spletené do copu. Tyhle jsem ještě nikdy neviděla. Upadla jsem do neklidného spánku.
Nevím, jak dlouho jsem spala. Vzbudily mě hlasy.
„Podívej, kdo tu leží.“ řekl první hlas.
„Ty ji znáš?“ zeptal se druhý.
„Ne, ale tu tvář jsem tu někde viděl.“ odpověděl první.
„Je to škoda, že zemřela. Měla celý život před sebou.“
„Odneseme ji do města.“ shodili ze mě Hwestu, zvedli mě a odnášeli pryč.
„Kam jdeme?“ zeptala jsem se, ani nevím koho. Osoba, spíš osoby se zastavili a pravděpodobně mě hleděly.
„Ona žije?“ zeptal se první hlas. Druhá osoba na to nic neřekla. „Odneseme ji do nemocnice.“ dodal první a znovu se rozešel. Kam mířil, úspěšně nevím. Usnula jsem tvrdě. Temné, mnohdy až hrůzostrašné sny mě provázely celou dobu mého dlouhého spánku.
Vzbudila jsem se na lůžku. Zase mě někdo někam nesl. Otevřít oči se mi nepodařilo. Nedokázala jsem se ovládnout. Tak jsem tedy ležela bez hnutí. Kolébavý pohyb ustal. Zřejmě mě donesli, kam potřebovali. Na pravém boku jsem cítila svou vlastní zaschlou krev. Bolelo mě celé tělo. Někdo mi sáhl na čelo.
„Kde jste ji našli?“ zeptal se……Izupa.
„Na bojišti. U té největší hromady našich mrtvých.“ odpověděl první hlas.
„Dobře, zavolejte mi prosím Mernkala.“ požádal je Izupa a osoby odešli. „Ari, co jsi to udělala?“ řekl si pro sebe, ale slyšela jsem ho.
„To co jsem chtěla.“ odpověděla jsem, aniž bych otevřela oči. Někdo vešel do místnosti.
„Ari.“ řekl dotyčný zděšeně, „Kde se tu vzala?“ zeptal se Mernkal.
„Udělala něco, co nikdo nechtěl. Šla bojovat.“ odpověděl Izupa, „Sežeň Frona, nebo Jeka. Nejlépe oba. Měli by být někde poblíž.“ Mernkal odešel. Kdy se vrátil, nevím. Znovu jsem usnula bezesným spánkem.
Procitla jsem. Už jsem neležela na tvrdých nosítkách, ale na čemsi měkkém. Zkusila jsem otevřít oči. Povedlo se. Nad sebou jsem spatřila Frona. Seděl mi u hlavy a podřimoval. Na jeho tváři byly známky strachu a starostí. Ozařovalo ho zapadající slunce. Natáhla jsem k němu ruku. Těsně před dotykem jsem zaváhala, ale pak jsem se jeho tváře dotkla. Chytil mě za ni, usmál se a otevřel oči. Chvíli jsme si hleděli do očí.
„Bolí tě něco?“ zeptal se.
„Ne.“ odpověděla jsem, „Kde je Jek?“
„Odpočívá.“
„A ostatní?“
„Taky odpočívají. Nic vážného se jim nestalo.“ Ulevilo se mi.
„Kdo tě takhle zřídil?“ zeptal se po chvíli.
„Hwesta. Našli jste ho?“
„Ne. Odpočívej. Chceš něco k jídlu nebo k pití?“
„Ne. Děkuji.“ a zavřela jsem oči. Fron mi dal pusu na čelo a pohladil mne. Uklidněná jsem usnula.
Vzbudila jsem se. Všude byla tma, jen na stole byla svíčka. Ozařovala dvě postavy sedící proti sobě. Jedna z nich se otočila na mě. Pro změnu to byl Jek. Přispěchal ke mně a dřepl si postele.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se šeptem.
„Vodu.“ hlesla jsem. Zvedl se a šel pro sklenici ke stolu. Druhá, stále sedící, postava mu něco řekla, ale nerozuměla jsem jim. Jek se vrátil s vodou, nadzvedl mě a přiložil sklenici k ústům. Pila jsem jako 'duha'. Jek trpělivě čekal, až budu mít dost. Druhá osoba stále sledovala. Pomalu jsem vypila celou sklenici. Jek ji podal druhé osobě a položil mě. Pozorně jsem si začala prohlížet druhou osobu - Bera.
„Jak se máte?“ zeptala jsem se.
„Podle okolností, a ty?“
„Bylo mi i hůř. Kolikátého je?“
„Osmnáctého.“
„Ale čtrnáctého jsem bojovala s Hwestou, patnáctého mě našli.“ odmlčela jsem se, „A šestnáctého jsem mluvila s Fronem.“
„S Fronem jsi mluvila sedmnáctého.“ opravil mě Jek.
„To…To jsem spala celý den?“
„Je to tak. Teď už odpočívej, ať jsi brzy zdravá.“ povzbudivě na mě mrkl a odešel i s Berem. Chvíli na to jsem usnula. I tato krátká konverzace mě unavila. Prospala jsem zbytek noci a více jak půl dne.
Vzbudila jsem se tak tři hodiny po poledni. U stolu tentokrát seděl Mernkal. - Jsem tu hlídaná jak ve vězení. Střídají se u mě jak u Maura. - pomyslela jsem si. Trochu jsem se nadzvedla na loktech, abych si konečně prohlédla pokoj, ve kterém jsem strávila skoro tři dny.
„Mára rë. Potřebuješ něco?“ zeptal se Mernkal.
„Ne, děkuji. Kam odešel Maur?“ zeptal jsem se.
„Na sever.“
„Rozestavěly se hlídky?“
„Ano.“
„Proč nejste mezi nimi“
„Nemůžu bojovat.“ odpověděl. Všimla jsem si, že má ruku zavěšenou na pásce.
„Co se Vám stalo?“
„Jeden protivník se trefil a zlomil mi předloktí.“ řekl s úsměvem, „Jestli máš hlad, budeš muset počkat. Jednou rukou tě nezvednu.“ Dlouho jsem nečekala. Ozvalo se tiché zaklepání, dveře se otevřely a objevila se Fronova hlava. Když zjistil, že jsem při vědomí, usmál se. Usmála jsem se taky.
„No ne?“ zvolal.
„Něco se ti nelíbí?“ zeptala jsem se ho.
„Právě naopak.“
„Tak co se divíš?“
„To nemůžu?“
„Můžeš. On ti to někdo zakázal?“ popichovala jsem ho.
„Ještě včera usínala uprostřed věty a dnes řekne dvě a ani nemrkne. Je to možné?“
„Proč by nebylo?“
„Nech toho už.“
„Proč, mě to baví.“ řekla jsem nevinně. Rozesmál se. Za chvíli se smál Mernkal a já překvapivě taky. Za dveřmi se objevil Izupa. Vešel do místnosti. Mernkal ani Fron si ho nevšimli.
„Tady je nějak veselo.“ řekl s úsměvem.
„Je, ale přece se říká, že smích léčí. Nebo snad ne?“ řekla jsem.
„A ještě má pádnou odpověď.“ připojil Fron.
„A to vadí?“
„Ne.“ řekl Fron.
„Frone, dostaneš úkol.“
„Poslouchám.“
„Vyměníš Ari obvazy.“ řekl Izupa a podal vyjevenému Fronovi bednu. Pokynul Mernkalovi a oba odešli. Fron se za nimi díval. Dveře se zaklaply a Fron se otočil na mě. V jeho tváři byl absolutně nechápavý výraz.
„Na co čekáš?“ zeptala jsem se ho.
„Na nic.“ odpověděl. Opatrně mi začal sundávat obvaz. Celou dobu jsem ho sledovala. Odkryl ránu. Trochu jsem se zděsila. Hwesta se trefil pěkně. Na ráně byla zaschlá krev a okolí bylo značně nateklé. Namazal to jakousi mastí a znovu obvázal. Potom mi stejným způsobem ošetřil i nohy. Konečně jsem dostala dlouho vytoužené jídlo. Po třech dnech jsem se najedla. I Fron se divil, jak to rychle zmizelo. Chvíli na to jsem usnula a spala až do rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat