Za svítání mě, vlastně nás vzbudili. Uvědomila jsem si, co je za den. Složili jsme stany a připravili se k odjezdu. Naše práce tady skončila. Vydali jsme se na cestu do Modrého Města a cestou 'sbírali' ostatní hlídky. Všichni byli v pořádku, jen u jediné hlídky jsme našli jen dva členy.
„Kde máte třetího?“ zeptal se Fron.
„Jel do dalšího tábora a ještě se nevrátil.“
„A to jste ho ani nehledali?“
„Hledali, ale nenašli.“
„No nic. Jedeme.“ řekl Fron. Pokračovali jsme dál. V půlce cesty jsme narazili na mrtvolu. Byl to pohřešovaný posel. Prohledali jsme mu kapsy a našli lísteček.
„Takže v Modrém Městě nikdo nic ani netuší.“ řekl Jek.
„Pravděpodobně ne. Kdo tu má rychlého koně?“ zeptal se Fron.
„Vždyť to víš.“ řekla jsem.
„Tebe nemyslím.“
„Pak teda ty nebo Jek.“
„Dobře, Jeku, pojedeš do města a okamžitě vyhledáš Izupu. Podrobně mu všechno vysvětlíš.“ řekl Fron. Jek kývl hlavou, že rozumí, objal nás a ujížděl na západ. Za chvíli jsme ho ztratili z očí. Pokračovali jsme dál po stopách Jeka. Společníci mrtvého byli zdrceni a zůstali na místě. Ani se jim nedivím.
Po několika hodinách pomalé jízdy jsme dorazili k městu. Vjeli jsme východní bránou a zamířili k Izupovu domu. Jek musel dojet o několik hodin dříve. Přípravy byly v plném proudu. Jeka jsme potkali na dvoře. Ostatní ustájili koně a šli si odpočinout. My jsme zamířili rovnou k Izupovi.
„Řekl jsi všechno?“ zeptal se Fron po cestě.
„Ano.“ odpověděl Jek. Dál jsme pokračovali mlčky. Došli jsme do poradní místnosti. Byla už plná a zjevně se čekalo jen na nás. Usedli jsme na volné židle a Izupa začal. Z jeho hlasu bylo znát, že ho něco velmi štve. Nikdo jiný než já to nepostřehl. Nejdříve se povídalo o tom, co se stalo, a potom, co bychom měli udělat. Některé nápady byly dost zoufalé, troufalé a nereálné. Nakonec se dohodli na tom, že se pojede do Rómenu bojovat. Tímto rada skončila. Počkali jsme, až všichni odejdou a my si mohli promluvit s Izupou o samotě.
„Doufám, že mi vysvětlíte, proč jsem se tak důležitou zprávu dozvěděl před několika hodinami?“ zeptal se. Teď jsem zjistila, proč byl naštvaný. Musím ale uznat, že to dokáže dokonale skrývat.
„Zjistili jsme to čtvrtého kolem půlnoci. Vzkaz jsme poslali hned druhý den ráno. Dál jak za čtvrtou hlídku se to nedostalo.“ vysvětloval Fron.
„Proč?“ zeptal se. - Tomu se říká dokonalá zpověď. Frone, užívej si to. - myslela jsem si.
„Jednoho posla nachytali mezi čtvrtým a třetím stanovištěm. Maur ho zabil, spíš nechal zabít.“
„No dobře. Jděte si odpočinout. Zítra pravděpodobně vyrážíme.“ řekl a odešel. Chvíli jsme stáli na místě a pak jsme se rozešli do pokojů. Na posteli jsem našla hnědou šněrovací halenu a dlouhou tmavě zelenou sukni. V lázni byla připravena lázeň. Smyla jsem ze sebe všechnu špínu a začala se oblékat. Někdo zaklepal.
„Moment.“ zakřičela jsem. Zašněrovala jsem si halenu a utíkala ke dveřím. Pootevřela jsem je a nakoukla na chodbu. Stáli tam dva plně ozbrojení elfové. - Co to zase je. - pomyslela jsem si.
„Přejete si?“ zeptala jsem se.
„Hledáme nějakou… Jak že se to vůbec jmenovala?“ řekl vlevo stojící.
„Ari.“ odpověděl druhý.
„To jsem já.“
„Tak to jsme tu dobře.“
„Proč tu vlastně jste?“ vyzvídala jsem.
„Máme za úkol Vás hlídat.“
„A od koho máte ten velmi nereálný úkol?“
„Od Vašeho bratra.“
„To jsem si mohla myslet.“ řekla jsem. Chodbou zrovna přicházel Fron. Po dlouhé době měl dobrou náladu a usmíval se.
„Frone, můžu s tebou mluvit?“ oslovila jsem ho. Zvážněl.
„Můžeš.“
„A beze svědků.“
„Tak pojď dál.“ vyzval mne a otevřel dveře do svého pokoje.
„Posaď se.“
„Díky postojím.“
„Tak co máš za problém?“
„Jen to, že mě necháváš hlídat.“ řekla jsem na rovinu. Zatvářil se provinile.
„Ari, chci pro tebe to nejlepší.“
„Nejlepší by pro mě bylo, kdybys vůbec nikam nešel anebo bychom šli všichni. Mě nevyjímaje.“ vysvětlila jsem. Vyvalil na mě oči. Tohle zřejmě nečekal. Ani se mu nedivím. Sedl si na postel a složil hlavu do dlaní. - Tak tohle už je hodně vážný. - pomyslela jsem si. Poprvé si Fron neví rady a já mu ještě přidělávám starosti. Bylo mi ho líto. Přešla jsem k němu a dřepla si před ním. Podíval se na mě.
„Zůstaň.“ hlesl. - Frone, promiň, ale tohle přání ti nesplním. Mám totiž víc důvodů jít do války než ty. - pomyslela jsem si. Usmála jsem se na něj. Přivinul mě k sobě. Po chvíli mě pustil a já potichu opustila pokoj. Stále byla tahle situace nevyřešená. Zatím jsme neviděli nějaké rozumné východisko.
Na chodbě čekali mí noví strážci. Potichu jsem zavřela dveře a zamířila chodbou na dvůr. Strážci mě následovali a mě to štvalo. Proběhla jsem stáje a hledala Lafa. Pásl se s ostatními koňmi za domem v ohradě. Hvízdla jsem. Přiběhl i s Fanem a Donem. Vzala jsem ho za ohlávku a odvedla na dvůr. Vrhla jsem se do jeho očisty. Zabralo mi to něco přes dvě hodiny. Potom jsem opět pustila do ohrady, uklidila dvůr a sledovala, jak se Laf prohání s ostatními. Takhle jsem strávila zbytek dne. Vymýšlela jsem plán, jak 'hlídacím psům' uniknu. Zdálo se to skoro nemožné.
Před setměním jsem všechny naše koně odvedla do stáje, dala jim píci a čistou vodu. Po večeři jsme vyrazili na procházku do města. Jen Fron, Jek a já. Strážné jsme nechali doma. Šli jsme mlčky. Užívali jsme si poslední chvíle strávené spolu. Nikdo nevěděl, jestli se vrátí. Na tuto možnost jsem moc nemyslela. Šli jsme tam, kam nás nohy nesly. Skončili jsme u našeho shořelého domu. Fron to věděl, ale ještě tu nebyl. Jek chudák nevěděl nic. Dům stál tak, jak jsem ho po bitvě opustila. Nikdo tu nebyl. Alespoň to nebylo na první pohled poznat. Jek a Fron šli dovnitř. Já čekala venku. Pravděpodobně prohledávali celý dům.
Rozhlížela jsem se po ulici. Z jedné strany přicházel muž a z druhé dva. - No super, jsem přímo uprostřed. - pomyslela jsem si. Stmívalo se. Zalezla jsem ke vchodovým dveřím a čekala. Chodci se blížili. Toho jednoho jsem poznala podle chůze. - On si fakt nedá pokoj. - pomyslela jsem si. Podívala jsem se na dvojici. Nikoho z nich jsem nepoznala. Otočila jsem se opět na Hwestu a sledovala jak zareaguje. V jeho ruce se zablýskl nůž. - A jé, tady bude horko. Ať je to kdokoli, musím je varovat. - pomyslela jsem si. Byli od sebe pouhých deset kroků. Vystartovala jsem a postavila se bokem k oběma skupinám. Lekli se všichni.
„Ale, ale, kohopak tu máme?“ řekl Hwesta chladně.
„Ztichni.“ sjela jsem ho.
„Ari?“ ozval se jeden z dvojice. Podle hlasu jsem poznala Bera. - Co ten tady dělá? - ptala jsem se sama sebe.
„Proč bych měl být zticha, když chci s tebou mluvit.“ řekl Hwesta.
„To je hezký, ale já s tebou ne.“ už jsem se k němu otočila čelem. Nemohla jsem ho spustit z očí.
„Ari, jsi tu sama?“ zeptal se Ber.
„Ne.“ odpověděla jsem. Ber se potom začal zajímat o Hwestu. „Co tu zase chceš?“
„Pořád to stejné. Co mi celou tu dobu odmítáš vydat.“ odpověděl Hwesta.
„Teď ti odpovím to stejné. Nedostaneš ji. Nedostaneš ji, dokud budu živ.“ řekl. Tak tohle jsem teda nečekala.
„Tak tohle jsi neměl říkat.“ řekl Hwesta. Tušila jsem nějakou podlost. Hwesta tasil svůj jednoručák a zaútočil na toho, kdo byl nejblíže. Na mě. Taktak jsem stačila uhnout. Tasila jsem taky a postavila se do střehu.
„To jsi nepoznal posledně, že mě neporazíš?“ zeptala jsem.
„A ty si nepamatuješ, že se s tebou utkám a zvítězím?“ odpověděl otázkou. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a vyjeveně civěla na něj. Využil toho. Někdo mě chytil za ramena a táhl dozadu. Proti Hwestovi se teď postavil Ber. Snažila jsem se setřást čísi ruce, které mě odmítaly pustit. Prudce jsem se otočila a chtěla osobě, která mě odmítala pustit, vrazit facku. Těsně před úderem jsem se zastavila. Málem jsem nafackovala Mernkalovi.
Z domu vyšel Fron a v těsném závěsu za ním Jek. Ber se mezitím snažil zrušit Hwestu. Fron i Jek se hned vrhli do boje.
„Tak už vás tu mám všechny.“ křičel Hwesta, „Kdo chce být první?“
„První budeš ty.“ zařvala jsem na něj, vytrhla se Mernkalovi a hnala se k Hwestovi, „A budeš taky poslední.“ Všichni se zastavili a hleděli na mě. Bratři s Berem a Mernkalem obdivně, Hwesta strachy. Ještě jsem nebyla moc blízko a Hwesta se dal na útěk. Fron ho chtěl pronásledovat. Zadržela jsem ho.
„Ještě se s ním setkáme, to se neboj, ale neprojde mu to tak hladce.“ řekla jsem. Fron uznal, že mám pravdu.
„Teď si musíme dávat dvojnásobný pozor.“ řekl Fron.
„Myslíš, že Hwesta využije každé příležitosti vás všechny zabít?“ zeptala jsem se.
„S ničím jiným ani nepočítám.“ odpověděl, „Neboj. Nedostane ani tebe ani nás.“ usmál se a vzal mě kolem ramen. Jek mě vzal z druhé strany a vykročili jsme na zpáteční cestu. Mernkal a Ber šli s námi.
Vraceli jsme se tichými a temnými uličkami a špicovali uši. Hwesta mohl svůj útěk jen hrát a někoho by mohl zabít ze zálohy. Nakonec jsme se šťastně dostali do Izupova domu. Fron, Jek a já jsme zalezli do jednoho pokoje, lehli si vedli sebe na postel a usnuli jsme.
Vnímala jsem, ale oči jsem ještě neotevřela. Oba bratři mi byli nablízku. Užívala jsem si jejich přítomnost. Je to na dlouhou dobu naposledy. Jdeme do války, ale já proti jejich vůli. Nebudu moct se jim ukázat na očích.
Někdo zaklepal. Fron se zvedl a šel se podívat, kdo to je. Konečně jsem otevřela oči. Vedle mě napůl ležel, napůl seděl Jek a sledoval Frona stojícího ve dveřích. Příchozího jsem neviděla. Ve výhledu mi stál Fron. Neslyšela jsem ani o čem si povídají. Mluvili potichu. Po chvíli zavřel dveře a vracel se k nám.
„Kdo to byl?“ zeptal se Jek.
„Mernkal.“
„Co potřeboval?“
„Jen oznámil, že Izupa vyslal rychlého zvěda, aby zjistil, kde je Maur. Vyrážíme na východ, až se zvěd vrátí. Pokud se vůbec vrátí.“
„Ale tak dlouho čekat nemůžeme.“ namítla jsem.
„Ne, ale budeme mít jistotu, že se nestočí na západ a nepokusí se znovu napadnout Modré Město.“
„Tohle uznávám.“ řekla jsem. „To znamená?“ podívala jsem se po bratrech.
„Co to znamená?“ zeptal se nechápavě Jek.
„Že máme několik hodin navíc pro sebe.“ stále jsem se usmívala.
„Tak toho využijeme.“ řekl Fron.
„A jak?“
„Jak nejlíp to půjde.“ odpověděl Jek.
„Takže teď se jde na snídani.“ řekl Fron a vystřelil z pokoje následován mnou a Jekem. K jídelně doběhl první, potom já a po chvíli Jek. U jednoho stolu seděl Ber, tak jsme si k němu přisedli.
„Mára arin.“ pozdravili jsme.
„Mára arin, co máte v plánu na poslední volný den?“ zeptal se.
„V první řadě si ho chceme pořádně užít.“ odpověděl Fron, „Jestli chceš, můžeš s námi.“
„Tak to si nenechám ujít.“ řekl. Spokojeně jsme se nasnídali. Hned po ní jsme si šli osedlat koně, že si vyjedeme.
Vzali jsme to přes Náměstíčko směrem k Vesnici, kterou jsme projeli tryskem. Zpomalili jsme až za vesnicí a zastavili se až u Nachového jezera. Pustili jsme koně a natáhli se do trávy.
Jak jsme později zjistili, koně zalezli do jezera a plavali si. Nás si nevšímali. Podívala jsem se prvně na Jeka a potom na Frona. Porozuměli mi. Nakonec jsme skončili v jezeře všichni.
Kolem poledne jsme vyhnali koně, vylezli jsme i my, sedli na koně a namířili si to rovnou do Modrého Města na oběd. Bylo celkem jasné, že se sem po obědě vrátíme, pokud to bude možné. Jak jsme zjistili, zvěd se ještě nevrátil. My jsme se ale vrátili k jezeru. Koně jsme nechali pást. Seděli jsme ve stínu stromů na břehu jezera a dívali se na jeho skoro nehybnou hladinu.
„Frone?“ ozvala jsem se.
„Ano?“ zeptal se.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně. Ptej se.“
„Jaký…Jaký byl náš otec?“ touto otázkou jsem ho uvedla do rozpaků. Chvíli mlčel, ale pak začal vyprávět.
„Byl statečný. Hodně statečný. Když se dozvěděl o Nepříteli, neváhal a šel bojovat. Zburcoval všechny bojeschopné muže a dlouho bránil hranice Elfského lesa. Potom byl na chvíli mír. Ten však dlouho nevydržel. Maur napadl Les znovu. Ti, co mohli, buď utekli, nebo se schovali v Lese. Naše matka utekla sem. Otec po prolomené obraně sem odešel taky. Po několika letech znovu sebral všechny bojeschopné muže a šel bojovat do průsmyku Luin Síre. Tu bitvu si pamatuju. Byl jsem tam taky, když otce zajaly přízraky. Dlouho v zajetí nebyl. Maur ho umučil.“ odmlčel se. Nechala jsem ho, ať pokračuje sám. „Maur mu nabízel bohatství, slávu a kdo ví co ještě, ale otec ho odmítl. Raději zemřel, než aby se přidal k Nepříteli.“ dokončil vyprávění. Mlčeli jsme. Od Vesnice k nám mířil jezdec. Už zdaleka nám mával, takže to nemohl být nepřítel. Byl to Mernkal.
„Mára rë.“ pozdravil.
„Mára rë. Co se děje?“ zeptal se Fron.
„Zvěd se vrátil. Bude rada.“
„Už zase?“ divil se Jek.
„Čeká se jen na Vás.“
„Tak jedeme, ne?“ řekl Fron a sedl na koně. Následovali jsme jeho příkladu a za chvíli jsme hnali koně přes Vesnici do města. Polevili jsme až u brány Izupova domu. Mernkal nás okamžitě odvedl na poradu. Před dveřmi se zastavil.
„Ari, dnes ne.“ řekl.
„Cože?“
„Dnes nemáš dovoleno vstoupit.“
„Proč?“ zeptala jsem se. Jen pokrčil rameny a vešel s Berem a bratry v závěsu do místnosti.
„Jdi do pokoje. Řeknu ti potom, co se na radě dělo.“ řekl mi Fron a zavřel za sebou dveře. - Tak tohle je hezký. - pomyslela jsem si. Nešla jsem do pokoje, ale za Lafem a vyčistila mu srst. Potom jsem ho odvedla do ohrady. Vrátila jsem se k poradní místnosti. Rada podle všeho ještě neskončila. Naklonila jsem se ke dveřím a snažila se zachytit něco z porady. Slyšela jsem něco jako 'Maur a armáda', ale jinak nic.
„To se nedělá.“ zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se a za sebou jsem spatřila mé strážce. Usmívali se.
„To je mi jedno. Potřebuju informace.“ odpověděla jsem.
„Stejně se nic nedozvíte. Ta místnost je postavená tak, aby nemohl nikdo nepovolaný poslouchat. Většinou se ven dostane jen málo z toho, co se tam říká nebo vůbec nic.“
„Tak to se nemusím namáhat.“ směřovala jsem chodbou do svého pokoje, kam mě poslal Fron. Strážci mě následovali. Vešla jsem do svého pokoje a sedla si na postel. Oknem jsem viděla zapadající slunce. Vzala jsem si tedy knihu a četla si. Zavíraly se mi oči. Kniha dopadla na zem a já usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat