Pozorovala jsem okolí. Dojeli jsme do vedlejšího tábora. Chvíli jsme pokecali s Mernkalem a Velinem a pokračovali dál. Našli jsme si místo s nejhlubší vodou a pustili koně. Za chvíli jsme tam zahučeli taky. Voda nás příjemně osvěžovala. Přeplavali jsme řeku hned několikrát. Koně nás následovali. Po chvíli jsme vylezli a vyhnali koně, abychom uschli. Koně se popásali a já si trochu zdřímla.
„Á, náš milenecký pár si vyjel na výlet.“ slyšela jsem někoho říkat. Neviděla jsem ho, neotevřela jsem oči.
„Nech nás na pokoji.“ řekl Ber.
„Nenechám, dokud nedostanu to, co chci.“ řekl, jak jsem poznala, Hwesta, „Toho můžete zabít.“ ukázal na Bera. Už jsem byla úplně vzhůru.
„Zabiješ ho jen přes mnou mrtvolu.“ stoupla jsem si před Bera.
„Ale, už jsi vzhůru?“
„Dokonale. Co po mě chceš?“
„Vždyť to víš?“
„Nevzpomínám si, že bys mi to alespoň naznačil?“
„Vždyť víš, že chci tebe.“
„Tak to si nech zajít chuť. Mě nedostaneš.“
„Víš to určitě?“
„Jsem si naprosto jistá. Najdi si někoho jiného, koho budeš otravovat.“
„Mě stačíš ty.“ přistoupil až ke mně. Ber mi položil ruku na rameno, čímž mi naznačil, že je těsně za mnou a je ochoten mi kdykoli přijít na pomoc. Hwesta se mi díval do očí a já jemu. Ber nás sledoval. Snažila jsem se uhodnout, co bude dělat. Začal se sklánět a zavřel oči. - To se ještě nepoučil? - pomyslela jsem si a jednu mu uštědřila. Nečekal to, ucukl a odstoupil dva kroky. Využila jsem toho. Hvízdla jsem na Lafa. Poslušně přiběhl. Vyskočila jsem mu na hřbet. Ber mě následoval. Museli jsme se dostat aspoň k Mernkalovi. Nad hlavami nám svištěly šípy a my se hnali k východu. Ohlédla jsem se. V Berově tváři byl bolestný výraz. Později jsem zjistila příčinu. Z levého předloktí mu trčel šíp. - Tak se přece jen někdo trefil? - pomyslela jsem si. Za jízdy jsem vzala luk a šíp, zamířila a vystřelila. Trefila jsem přesně. Konečně jsme dojeli k Mernkalovi.
„Mernkale, obvazy, čistou vodu.“ zavolala jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Pár nepříjemností.“ odpověděla jsem. Dojel nás Ber.
„Aha.“ řekl Mernkal a sehnal, co jsem potřebovala.
„Sedni si, ať mi neomdlíš.“ varovala jsem Bera. Pozdě. Jak se dotkl země, skácel se k zemi. - No, alespoň ho to nebude tak bolet. - pomyslela jsem si. Mernkal donesl vodu a obvazy. Šikovně mu vyňal hrot, vymyl ránu a pečlivě obvázal. Došla jsem si ještě pro trochu vody a vzkřísila ho. Divil se, co vlastně dělá na zemi.
„Já ti říkala ať si sedneš.“
„Jsem to nestih.“
„Tak se pomalu zvedej. Musíme se vrátit.“ vyhoupla jsem se na Lafa. Mernkal pomohl Berovi do sedla a mohli jsme pokračovat.
„To jsem netušil, že dokážeš trefit za jízdy a ještě tak zběsilé, jako ta dnešní.“ řekl uznale Ber
„Ale nepovídej, ty to neumíš?“
„Abych se přiznal, tak ne.“ dojeli jsme do tábora.
„Tak jak jste se měli?“
„Šlo to. Pochopila jsem smysl posledního dopisu.“
„Jak to myslíš?“
„Navštívil nás Hwesta.“
„Co se ti stalo tentokrát?“
„Nic. Tentokrát schytal Ber, ale on ti to vysvětlí sám.“ zmizela jsem ve stanu. Když jsem vylezla, seděli u ohniště a povídali si. Narykel seděl s Meren opřený o strom a Jek odpočíval za stanem. Do tmy nám zbývala tak hodina.
Meren se odpojila od Narykela a začala dělat večeři. Po večeři se rozdělily hlídky a šlo se spát. Pro mě nemělo smysl jít na hodinu odpočívat, tak jsem seděla u ohně s bratry.
„Co přesně se stalo u řeky?“ zeptal se Fron. Podrobně jsem vyprávěla. Hodina utekla a Jek šel spát (však ho ještě čekají dvě hodiny). Měsíc zaléval krajinu mdlým světlem. Maur zapálil ohně a bezstarostně si hověli na louce. My jsme si spokojeně hovět nemohli. Nesmějí o nás vědět. Zatáhlo se. Frona vystřídal Ber. Bylo sice léto, ale dnes teplo nebylo. Chvílemi jsem obcházela tábor, abych se trochu zahřála. Chvílemi i mrholilo. Po hodině jsem vzbudila Narykela a šla spát.
Ráno opět svítilo sluníčko a my jsme jako vždy dospávali (já moc ne) probdělou noc. Meren nám vařila a jinak se věnovala Narykelovi. Jí už nic netrápí. Nás trápí nerozhodný Maur. Půl týdne setrval na jednom místě. Jediný jeho manévr byl, že vyslal zvědy k Rómenu. Začala jsem nad tím víc uvažovat. - Proč nevyslal zvědy spíš k Númenu? - ptala jsem se sama sebe. - Že by změnil své rozhodnutí a půjde na Rómen? - obavy jsem si zatím nechala pro sebe.
Den utekl ani nevím jak, a znovu jsem hlídala s Berem. Maur opět zapálil ohně. Tentokrát všechno neprobíhalo tak, jako posledně. Hned ze začátku mé hlídky s Berem se od Maura odpojila skupinka skřetů a směřovali rovnou k prameni.
„Že bychom se nějak prozradili?“ zeptal se mě Ber. Mezitím jsem uhasila náš malý ohýnek.
„Uvidíme, co budou dělat. Sem se dostanou jen přes pramen a kotlinu.“ naznala jsem. Skřeti došli k prameni a tam se usadili.
„Jdu je vyslechnout.“ oznámila jsem Berovi a odkládala přebytečné věci, jako třeba meč.
„Sama nepůjdeš.“ řekl Ber a odkládal taky.
„Zůstaň tady. Když půjdu sama, jen tak mě nenajdou a někdo taky musí zůstat v táboře.“ řekla jsem a zmizela.
Potichu jsem se prodírala ke kotlině. Skřeti seděli zády ke mně. Nezpozorována jsem se dostala na dva metry k nim. Začali si povídat a já se trochu zaposlouchala.
„Co říkáš na nového rádce Maura?“ zeptal se jeden.
„Radí celkem dobře.“ odpověděl druhý.
„Proč sme se teda přes tejden nehnuli. Moc teda neradí.“ řekl třetí.
„Řek bych, že pudem na Númen. Od začátku to bylo v plánu.“ řekl první.
„Ten rádce řek něco jinýho.“ řekl další. Hlučně se k nim připojil ještě jeden.
„Osmýho se vyráží na východ.“ řekl příchozí.
„Cože? Zase změnili plán?“ divil se pátý sedící. Divila jsem se i já.
„Řek to ten rádce. Nevím, co je to za šalung.“ vysvětlil příchozí. - Tak to je hezký. Maur si mění plány, jak se mu zlíbí. - pomyslela jsem si. Potichu jsem se začala vytrácet.
Cesta zpět mi trvala trochu déle než cesta tam. Musela jsem smazat stopy. - Tak se moje obavy potvrdily. - pomyslela jsem si. Došla jsem s do tábora. Byl po tmě, ale trochu jsem rozeznávala Bera s Fronem. Napjatě očekávali můj návrat. Neviděli mě hned.
„Na co tu čekáte?“ zeptala jsem se.
„Na tebe. Co se děje v kotlině?“
„Sedí tam asi šest skřetů a povídají si. Prvně rozebírali Hwestu a pak řekli, že osmého jedou na východ.“
„Takže ne Númen, ale Rómen?“ řekl Ber.
„Nebo Elfský les.“ podotkl Fron.
„Na ten si netroufne. Bude to spíš Rómen.“ namítl Ber.
„To teď neřešte. Jeden z nás musí za Mernkalem.“ řekl Fron.
„Jedu dobrovolně.“ řekla jsem.
„Ne, ty ne. Je to nebezpečné.“
„A kdo tedy?“
„Asi já.“
„Frone, nevzpomínáš si na druhý dopis?“
„Proč?“
„Hwesta tě chce zabit. Chce nás zabit všechny. Je to nebezpečné pro nás všechny.“
„Co kdyby jeli dva?“ navrhl Ber.
„Tak pojede Ari a Jek.“
„Je tu ještě jeden problém.“
„Jaký?“
„Don nestačí Lafovi.“
„Však pojedete jen na Donovi.“
„Tak už nemám žádné námitky.“
„Pojedete ráno. Teď už běž spát.“
„A co moje hlídka?“
„Ta už ti před půl hodinou skončila.“
„Mára lómë.“ zalehla jsem do stanu a do rána se nevzbudila.
Ráno bylo podmračené. - Tak takové léto neznám. - pomyslela jsem si. Tušila jsem něco zlého, ale nevěděla jsem co. Vzbudila jsem Jeka a společně jsme se šli nasnídat. Vzhůru byl jen Fron a Meren. Ber a Narykel dospávali. Fron psal vzkaz:
Maur hodlá jít na východ od nynější pozice. Přesun uskuteční 8.léta. Psáno 5. léta.
Po snídani předal Fron Jekovi vzkaz, já jsem mezitím nauzdila Dona a omluvila se Lafovi, že nepojedu na něm.
Vyrazili jsme, Jek seděl vpředu a 'řídil'. Já se vezla vzadu. Jeli jsme ostrým cvalem. Sluníčko se odmítalo ukázat.
Najednou se Jek zastavil. Nakoukla jsem z boku. Před námi stál Hwesta a tři skřeti - jeden lučištník.
„Ty si nedáš pokoj, co?“ seskočila jsem z koně a mířila k němu.
„Ne.“ odpověděl. „Jdeš si popovídat?“
„Ne, jdu ti jednu vrazit.“
„Toho se můžete zbavit.“ ukázal Hwesta na Jeka. Lučištník napínal tětivu. Jek sledoval jen mě a Hwestu.
„To si nedovolíš.“
„Že ne?“ pokynul skřetovi. Ten se jen usmál a vystřelil.
„JEKU!!!“ zakřičela jsem varovně. Pozdě. Stačil jen nepatrně uhnout. Šíp se mu zavrtal do stejného místa jako mě, ale nalevo. Vytasila jsem meč a pozabíjela skřety. Hwesta vyvalil oči a začal zdrhat. - Aby ti nevypadli. - řekla jsem si pro sebe a pousmála se. Jakmile jsem se otočila, úsměv se mi vytratil. Jek se sotva držel při vědomí. Chytila jsem Dona za otěže a táhla ho k Mernkalovi. - Jeku, drž se. - povzbuzovala jsem ho v duchu. Rozběhla jsem se. Klopýtala jsem přes půl míle. Několikrát jsem i spadla. Přes slzy jsem neviděla. Konečně jsem došla k Mernkalovi. Byl to sice jen kousek, ale mě to připadalo, jako bych šla z Rómenu do Númenu.
„Ari.“ vydechl Mernkal. Skácela jsem se do jeho náruče.
„Mě nechte, postarejte se o Jeka.“ řekla jsem. „Prosím.“ poslání muselo stranou. Mernkal mě odnesl k Velinovi, posadil mě a já složila hlavu do dlaní. Potom s Oryatem sundali Jeka z koně a odnesli do stanu, kde ho ošetřil. Potom se podíval na mé škrábance.
„Jak k tomu přišel?“ zeptal se Mernkal. Podrobně jsem jim všechno vyprávěla, až jsem došla ke vzkazu.
„Kde je ten vzkaz?“
„Měl ho Jek.“
„Dobře. Měla by ses vrátit.“
„Já Jeka neopustím.“
„Postarám se o něj.“ ujistil mne Oryat.
„Veline, pojedete se vzkazem dál, Oryat tu tedy zůstane a já pojedu s Ari a řeknu, jak na tom je její bratr.“ šel ke svému koni. Kulhavě jsem ho následovala. Teprve teď jsem si uvědomila nepatrnou bolest odřených kolen. Mernkal mi pomohl na hřbet koně a sám si sednul za mě.
„Za chvíli jsem zpět.“ řekl ostatním a pobídl koně. Nechtěně jsem opouštěla raněného Jeka. Během chvíle jsme byli u našeho tábora. Byla jsem nervózní jestli jsou všichni v pořádku.
„Mára rë.“ pozdravil Mernkal.
„Mára rë. Kde je Jek?“ zeptal se Fron. Seskočila jsem z koně a šla k němu.
„Je………Frone, nemohla jsem tomu zabránit.“ vrhla jsem se mu kolem krku a rozbrečela se.
„Co se stalo?“ ptal se nechápavě Fron. Mernkal se ujal vypravování. „Kde je?“ ptal se zděšeně Fron.
„U nás v táboře. Je u něj Oryat.“
„Jedu s Vámi.“ pustil mě a šel si pro koně.
„Frone“ vydechla jsem. Nechtěla jsem, aby odjel. Nechtěla jsem, aby se něco stalo ještě jemu. Stačilo mi, že byl zraněný Jek.
„Ava aista, Ari, vrátím se.“ nasedl a odjížděl s Mernkalem. Narykel byl na hlídce s Meren a nic netušili. Zůstala jsem sama s Berem. Sedla jsem si a opřela se o strom.
„Neboj uzdraví se.“ dřepl si ke mně. Podívala jsem se po něm. Po chvíli jsem sklonila hlavu a dál se užírala v nervozitě. Takhle jsem proseděla celé hodiny. Nakonec jsem zavřela oči a usnula…
Objímám Jeka. Vzlykám. Jek se na mě usměje, otočí se a odchází. Volám za ním. Naposledy se otočí, zase se usměje, zamává na rozloučenou a pokračuje ve své cestě. Chci utíkat. Nemůžu se hnout z místa. Stále za ním volám, ať mě neopouští……
„Jeku…“ trhnutím se vzbudím a sednu si. Všude kolem neproniknutelná tma. Jen venku si někdo povídá. Vchodem do stanu probleskuje malý oheň. Sedí u něj dvě osoby. Další osoba leží ve stanu a pozoruje mne. Dívám se do ohně. Osoba vedle mě si sedla. V záři ohně jsem poznala Bera.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Kde je Fron?“ ignorovala jsem otázku.
„V táboře.“ odpověděl. Zvedla jsem se, že za ním půjdu. Ber mě ale zadržel. „Je unavený. Nech ho spát. Dozvíš se všechno ráno.“
„Nemůžu čekat.“
„Jekovi tím nepomůžeš. Pojď spát.“ Musela jsem se podvolit. Beztak by mě nepustil. Opět jsem si lehla. Ber mě sledoval. Těsně před tím, než jsem usnula, mě Ber pohladil po vlasech a chytil za ruku. Víc si nepamatuji. Usnula jsem tvrdě.
Procitla jsem. Stále mě někdo držel za ruku. Když jsem otevřela oči, ležel vedle mě Fron a pozoroval mě. Překvapivě se usmíval.
„Co se děje, že se směješ?“ řekla jsem místo přání dobrého rána.
„To se nesmím smát?“ odpověděl otázkou.
„Jak je na tom Jek?“
„Má se dobře, ještě včera jsem s ním mluvil. Mám tě pozdravovat a dnes nebo zítra přijede.“
„A tos mi nemohl říct hned?“
„Když jsi spala?“ po včerejším dni se nám všem ulevilo. Jek to přežije a brzy se vrátí. Atmosféra se trochu uvolnila.
Kolem poledne se objevil Mernkal a v závěsu usmívající se Jek. Slzy mi tekly radostí.
„Co to vidím?“ zeptal se Jek. Rychle jsem je osušila.
„Však Ari už nic jiného poslední dobou nedělá“ rýpnul si Fron. Dobrá nálada se mi vrátila. - Budu muset něco udělat s tou psychikou. - pomyslela jsem si. Sedli jsme i k ohni a obědvali. Fron vyprávěl Jekovi, co všechno se za jeho nepřítomnosti stalo. Samozřejmě si musel do mě rýpnout a podrobně popsal, jak jsem dojela.
„Tak tohle jsi říkat nemusel.“ řekla jsem s úšklebkem. Zašklebil se na mě taky a pokračoval. Teď popisoval, jak dojel on. Upřímně jsme se zasmáli. Jek, usmívaje se mě přivinul zdravou rukou k sobě.
Zbytek dne uběhl bez vyrušení a večer jsme nastoupili na hlídky ve stejném pořadí jako před osudným dnem. Celou hodinu jsme seděli mlčky. Já, Fron a Jek. Po hodině a něco šel Jek unaveně spát.
„Měli bychom ho nechat odpočívat.“ řekla jsem. Vím co takové zranění dokáže.
„Tak ho necháme spát.“
„A kdo bude hlídat místo něho?“
„Nikdo.“
„To nejde. Jeden usne dřív než dva.“
„To máš pravdu, ale nemáme…“
„Vždyť můžu já.“
„Cože?“
„No. Prostě místo Jeka vzbudí Ber mě.“
„Tak dobře. Na jednu noc to vadit nebude.“ uznal nakonec. Zbytek hodiny jsme mlčeli. Fron vzbudil Bera, vysvětlil mu na čem jsme se domluvili a šel spát. Seděli jsme u ohně a mlčenlivě se dívali do jeho plamenů. Po chvíli jsem se zvedla, obešla několikrát tábor a zase si sedla. Ber mě celou dobu sledoval.
„Vzpomínáš si na den, kdy jsme se setkali poprvé?“ zeptal se najednou.
„Jo, proč?“
„Tehdy jsem ti moc nevěřil. Viděl jsem poprvé tak mladou dívku na hlídce.“
„Mě to bylo jasné. Jenže ty 'ostatní dívky' mají otce a matku. Já jsem ani jednoho nepoznala. Vyrůstala jsem s Fronem a Jekem. Netuším jak se chovají ostatní v mém věku.“ řekla jsem. Vstala jsem, vzbudila Narykela, popřála jsem jim dobrou noc a zalehla vedle Frona. Usnula jsem okamžitě a vzbudila se až ráno.
„Mára arin, proč mě nikdo nevzbudil?“ zeptala jsem se.
„Nemohli jsme tě vzbudit a spící nemůžeš hlídat tábor.“ odpověděl Fron. Zapojila jsem se do táborové práce. - Tak tohle se mi stalo poprvé. - pomyslela jsem si.
Den proběhl jako včerejší. - Zítra se Maur konečně pohne. - myslela jsem si. Hlídky se trochu pozměnily. Celé dvě hodiny jsem hlídala s Fronem. Od té doby, co trefili Jeka, si obou bratrů vážím víc než před tím. Taky jsem si uvědomila, že se mnou nebudou pořád, ale na tu dobu jsem se snažila moc nemyslet. Hlídka mi skončila a já s Fronem jsem zalehla místo Bera a Jeka. Fron pravděpodobně vypozoroval moje myšlenkové pochody a objal mne kolem ramen. Položila jsem hlavu na jeho hruď a usnula.
Vzbudila jsem se asi dvě hodiny před svítáním. Vlastně jsem byla vzbuzena. Fron šel vystřídat Narykela a vedle mě si lehl Jek. Chytili jsme se za ruce a usnuli.
Vnímala jsem, asi hodinu po tom, co Jek usnul, jak zase vstává a střídá Bera, který se potom objevil ve stanu. Víc jsem nestačila vypozorovat. Zase jsem usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat