„Frone?“
„No?“
„My jsme zapomněli na našeho pronásledovatele. Je to žena.“
„COŽE?“
„Kdo má bílého koně?“
„Pokud vím tak Meren.“ odpověděl. Zvedla jsem se.
„Kam chceš jít?“ zeptal se Ber.
„Najít ji a přivést.“ odpověděla jsem.
„Sama nepůjdeš.“ a zvedl se taky.
„Tak jdeme.“ řekla jsem. Mířila jsem tam, kde jsem viděla postavu naposledy. Stopu jsem našla rychle.
„Je to určitě Meren?“
„Kdo jiný by to byl? Je jediná, kdo má bílého koně a jezdí v dámském sedu.“v ysvětlila jsem mu potichu a sledovala stopu. Najednou jsem ji spatřila. Krčila se za stromem a sledovala tábor.
„Vidíš? Já jsem ti říkala, že je to Meren.“ přišla jsem blíž. „Meren.“ oslovila jsem ji a položila ruku na rameno. Trhla sebou a otočila hlavu. Když mě poznala, vrhla se mi kolem krku.
„Co tu děláš, je to nebezpečné.“
„Pro tebe taky.“
„Mě teď čeká nebezpečí všude. Pojď, půjdeme k ostatním do tábora.“ řekla jsem. Vstala, vzala svého koně za otěže a vraceli jsme se do tábora. Jek mezitím vystřídal Narykela na hlídce. Posadila jsem Meren proti němu a odešla pro vodu.
Když jsem se vrátila, Meren a Narykel si hleděli do očí. - Meren bude mít ochránce. - pomyslela jsem si s úsměvem. Po očku jsem je sledovala. Nic si neříkali, jen se na sebe dívali. Mě taky někdo sledoval, ale nevšímala jsem si toho. Bylo mi jasné, kdo to je. Vyčistila jsem meč a zapletla vlasy do dvou copů. Trvalo mi to asi dvě hodiny a mezitím Fron vystřídal Jeka. Přemluvila jsem ho, aby nám řekl, jak to udělal, že vzkaz došel dříve než vojsko. Prý potkal Akana a poslal lísteček po něm. Víc jsem se nedozvěděla. Šla jsem vystřídat Frona. Naposledy jsem se podívala po Meren a odešla jsem.
„Tak co mám sledovat?“ zeptala jsem se Frona. Lekl se.
„Nelekej mě. Pozoruj támhle tu skupinu. Co se děje v táboře?“ zeptal se.
„Jek nám říkal, jak posílal zprávu.“
„Tak to si jdu poslechnout.“
„Už to nestihneš. Končil, když jsem odcházela.“ řekla jsem. Fron vystřelil, aby stihnul alespoň konec, a já jsem osaměla. Přemýšlela jsem nad Hwestovým dopisem. Je mi jasné, že se ho nezbavím, dokud z něj nebude chladná mrtvola.
Dvě hodiny utekly jako nic a mě přišel vystřídat Ber. Všechno jsem mu vysvětlila, jako Fron mě, a odešla do tábora. Stmívalo se. V táboře na mě čekalo překvapení. Meren se usmívala a dělala večeři. Narykel ji celou dobu pozoroval. Přisedla jsem si k němu.
„Co jsi ji udělal?“ zeptala jsem se.
„Nic.“ odpověděl a pozoroval dál. - Tak tady se nic nedozvím. Zkusím Frona. - pomyslela jsem si. Fron hřebelcoval koně.
„Frone?“
„No?“
„Co udělal Narykel Meren?“
„Nic, celý den ji pozoruje.“
„Aha. Díky.“ a šla jsem si po svých. Meren se celý večer usmívala. Takový úsměv jsem u ní dlouho neviděla. Jek postavil ještě jeden stan a šlo se spát. Na 'pozorovatelně' a v táboře se hlídalo vždy po jednom.
Hlídala jsem zase s Berem. Měli jsme první dvě hodiny. První hodinu jsem byla v táboře. Meren zalehla do stanu a Narykel ji následoval. Chvíli si šeptali a potom pravděpodobně usnuli. Udržovala jsem malý nečadící oheň. Po hodině mě přišel vystřídat Ber.
„Nebudeš se tam bát?“ zeptal se.
„Pokud si dobře pamatuji, přednášku na téma: Můj strach jsi už měl. Možná už několikrát, takže by bylo dobré se na to neptat.“ odpověděla jsem mu a odešla. Na cestě byla tma, ale znala jsem ji skoro zpaměti. Došla jsem na 'pozorovatelnu'. Skřeti o nás neměli ani tušení, tak zapálili ohně. Kdyby se někdo blížil, viděla bych ho. Hodina utekla a já jsem měla být vystřídána Narykelem. Přišel i s Berem.
„Tak co?“ zeptal se Narykel.
„Nic. Hlídají taky.“
„Jdeme?“ zeptal se Ber.
„Jasně.“ odpověděla jsem a zvedla se. Vraceli jsme se do tábora, kde hlídal Jek. Fron byl vzhůru. Vlezla jsem za ním, chvíli jsme kecali a pak jsme usnuli. Spala jsem až do rána.
Překvapivě mě nechali spát dlouho. Vedle mě spal Ber. - Že by zase jedno příjemné probuzení? - pomyslela jsem si. Vystěhovala jsem ze stanu věci, které by nebylo dobré namočit. Nabrala jsem vodu z řeky do kastrůlku a zjistila jsem, jestli je dostatečně studená. Podívala jsem se do stanu. Nic netušící Ber sladce spal.
„Co chceš dělat?“ zeptal se mě Jek.
„Jedno malé příjemné probuzení. Podržíš mi to?“ ukázala jsem na polovinu plachty. Z Jeka se stal spiklenec a podržel. Naznačila jsem přicházejícímu Fronovi, aby byl ticho.
„Jak to tam vyleju, pustíš to. Jo?“ domlouvala jsem se s Jekem. S úsměvem souhlasil. Fron došel i pro Narykela a Meren, aby se šli podívat na Berovo probuzení.
„Připrav se.“ řekla jsem Jekovi. Vylila jsem na Bera vodu z řeky, Jek pustil plachtu, ve stanu se ozval zděšený výkřik a my jsme propukli v hlasitý smích. Ber vylezl ze stanu a vypadal jako vodník. Z vlasů a oblečení mu odkapávala voda. Nesrandovnější bylo, jak mu voda odkapávala z nosu.
Seděla jsem smíchy. Ber se rozhlížel. U mě spatřil kastrol a poznal, kdo ho tak příjemně vzbudil studenou vodou. Začal mě honit, ale nedohonil. Po chvíli to vzdal a šel se převléct.
„Tak tohle bylo originální. Jak jsi na to přišla, Ari?“ zeptal se Fron.
„To je to moje zkratové jednání.“ odpověděla jsem. Dali jsme se do každodenních prací. Ber mě sledoval a podle úsměvů, které po mě házel, vymýšlel pomstu. - Aspoň se nebudu nudit. - pomyslela jsem si a byla jsem zvědavá co Ber vymyslí.
Den proběhl bez vyrušení. Maur zůstal na místě a Hwesta se neobjevil. Meren se celý den neodloučila od Narykela a celý den se usmívala. Těšilo mě, že zapomněla na trápení, ale ještě jedno zažije. Ještě neví, že její otec nežije. Chtěla jsem jí předat závěť. Možná by mi mohl pomoct Narykel. Zkusím se ho zeptat.
Narykel odešel na hlídku a já jsem ho nenápadně následovala. Jediný kdo si toho všiml byl Ber. - Taky by toho mohl nechat. - myslela jsem si. Došla jsem na 'pozorovatelnu' Narykelem nezpozorována a zalehla vedle něj. Ber si lehl vedle mě.
„Narykeli?“
„No?“
„Mám takový problém. Týká se Meren.“
„Povídej.“ vyzval mne. Vylovila jsem z kapsy závěť jejího otce.
„Nevím, jak předat Meren tohle.“
„A co to je?“
„Závěť jejího otce. Ještě neví, že je mrtev. Potřebuji zjistit, jak je na tom psychicky. Jestli se mi nezhroutí.“
„Je na tom rozhodně líp, než před tím.“
„Takže myslíš, že je připravena přijmout další ránu osudu?“
„To nevím. Do hlavy jí nevidím.“
„Mám takový nápad. Ty se líbíš jí, ona tobě. Nemohl bys jí to předat ty?“ usmála jsem se. Narykeli se můj plán moc nezamlouval.
„Souhlasím, ale doufám, že budeš u předání také. Nerad bych na to byl sám.“ řekl. Předala jsem mu závěť a vracela se zpět do tábora. Zaslechla jsem Narykela říkat Berovi.
„Tak jak se máš?“ zeptal se Narykel. Ber něco odpověděl, ale nebylo mu rozumět. Nevázaný rozhovor se stočil na docela závažnou, mě se týkající, věc.
„Líbí se ti Ari?“ zeptal se Narykel. Zarazila jsem se, když jsem zaslechla své jméno. Ber neodpověděl. Narykel tedy pokračoval. „Je to na tobě vidět, pořád ji pozoruješ.“
„Nemůžeme se bavit o něčem jiném, důležitějším?“
„Toto je taky důležité.“ odpověděl Narykel. - To je teda dotěra. - pomyslela jsem si. Víc jsem neslyšela. Rozběhla jsem se k táboru. Za chvíli přišel i Ber. Jek vystřídal Narykela a ten se plně věnoval Meren. Sedli si kousek od nás a bavili se. Vyčistila jsem Lafa a nechala ho popásat. Večer jsem ho uvázala a nastoupila na hlídku. Po hodině jsem vystřídala Bera. Maurovo vojsko o nás nemělo ani ponětí. Hodina utekla jako voda a mě vystřídal Narykel. Jek byl v táboře a Ber s ostatními už spal. Rychle jsem je následovala do říše snů.
Ráno jsem vstala docela brzy. Uvědomila jsem si, že už je léto. Počasí tomu odpovídalo. Na nebi ani mráček, sluníčko svítilo a vál jižní vítr.
Všichni už byli vzhůru. Překvapivě i Ber. Upřeně mne pozoroval a tajemně se usmíval. Tušila jsem, že mi něco provede nebo už provedl. Spokojeně jsem se nasnídala a šla umýt nádobí. Spíš jsem chtěla. Kousek od pramene jsem sletěla na zem. - Co to je? - ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se po ostatních. Fron se usmíval a kroutil hlavou. Jek někam zmizel a Narykel byl asi ve stanu a spal s Meren. Ber se usmíval ještě víc.
Podívala jsem se, o co jsem zakopla. Nezakopla jsem o nic. Ber mě totiž přivázal za nohu ke stromu. - Tak tohle ti nedaruju. - pomyslela jsem si a začala se smát. Bylo mi jasné, že mezi mnou a Berem vypukla válka. Budu muset hodně přemýšlet, jakou mu uchystám pomstu.
Celý den jsme sledovali Maura. Nikam se nehnul, jen vyslal zvědy na východ. Pravděpodobně se bojí útoku Rómenců. Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti.
Setmělo se. Po hodině jsem vystřídala Bera na obzoru. Maurovci opět zapálili ohně. Zřejmě měli nějakou poradu. To už jsem nestihla zjistit. Hodina uběhla a já se vracela do tábora. Do oka mi padl strom se zabodnutým šípem. Šíp 'přidržoval' dopis. Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo nebyl. Došla jsem až ke stromu a podívala se na dopis. Vedle mě se někdo objevil.
„Tak ho přece jen našla.“ řekla chladným hlasem osoba, kterou jsem hned poznala.
„Co ode mě chceš, Hwesto?“ zeptala jsem se a tasila dýku.
„Pořád to stejné.“ řekl a zmizel. Vytrhla jsem šíp, vzala dopis a pokračovala do tábora. Ber, nevím proč, na mne čekal.
„Zase tu byl Hwesta.“ oznámila jsem. Na jeho tváři se mihl zděšený výraz.
„Co chtěl?“
„To bych taky ráda věděla. Nechal tohle.“ ukázala jsem dopis. Narykel odešel na 'pozorovatelnu'.
„Co to je?“
„Dopis. Vzbudím Frona.“ vlezla jsem do stanu.
„To už mám hlídku?“ zeptal se.
„Ne. Naléhavá záležitost.“
„Už zase?“
„Já za to nemůžu, stěžuj si někomu jinému.“ vylezla jsem. Fron mě následoval. Všichni seděli okolo malého ohýnku. Sedla jsem si vedle Jeka a Fron si sedl vedle mě na druhou stranu. Rozdělala jsem dopis.
„Kdo čte dnes?“ zeptala jsem se.
„Ty.“
„Tak jo. Poslouchejte dobře.“ vytáhla jsem složený papír, rozložila ho a začala číst.
Milá Ari.
Teď se ti povedlo zachránit svého bratra. Příště se Ti to nepovede. Dokážu je vylákat na velmi nebezpečnou cestu, kde je nakonec zabiju i s tím Tvým ochráncem. Těším se na bitvu. Doufám, že si ji nenecháš ujít. Střetneme se znovu. Jen Ty a já. Tentokrát vyhraju, uvidíš.
Tvůj milovaný Hwesta
P. S.: Moc Tě miluju.
Dočetla jsem. Zůstalo jen ohromené ticho. Všichni na mě zírali a nikdo nebyl chvíli schopen slova.
„Co chce?“ zeptal se Jek.
„To já nevím. Ještě mi to ani nenaznačil. Posílá dopisy s obsahem, který se vůbec netýká toho, co po mě chce.“
„Chce ti nahnat strach.“ řekl Fron.
„Tak to se mu nepovede.“
„Bude tě takhle nahlodávat, až se mu podvolíš.“
„A co mám proti tomu dělat?“
„Braň se, nevšímej si toho.“
„Jak si toho mám nevšímat, když jde nám všem o život.“
„Bezpečnostní opatření. Na 'pozorovatelně' budou vždy dva. Nikdo nikam nepůjde, pokud o tom nebude vědět alespoň jeden z tábora. Jasné?“ zeptal se Fron. Pokývali jsme hlavami a šli spát. Jek šel za Narykelem a Fron zůstal v táboře. Celou noc jsme hlídali po trojicích. V táboře mě nenechali hlídat. Škoda. Takhle jsme přežili noc.
Přes den jsme dospávali. Jediná Meren byla čilá. Spokojeně prospala celou noc. Na hlídce zůstal jeden a zbytek šel spát. Ještě před tím jsme Meren vysvětlili, že by nebylo dobré, aby opustila tábor, aniž by o tom nevěděl alespoň jeden. Stihla jsem si jen odepnout meč a už jsem usnula. Ustlala jsem si venku. Proč spát ve stanu, když je venku tak hezky?
Vzbudila jsem se kolem poledne. - Co to zase je? - ptala jsem se sama sebe, když jsem nad sebou uviděla plachtu stanu. Vedle mě spal Jek. Spala jsem víc jak pět hodin a byla jsem docela odpočatá. Po obědě jsem vyhřebelcovala všechny koně, což mi zabralo celé odpoledne. Nic zajímavého se neudálo a přišla další probělá noc. Nastoupila jsem s Berem na první hlídku na 'pozorovatelnu'. Jek zůstal v táboře. Pozorovali jsme Maura a mlčeli. Hodina uteka a já si šla zdřímnout. Hned jak jsem usnula, mě vzbudili, alespoň mi to tak připadalo. Spala jsem sotva dvě hodiny a už jsem hlídala znovu. První hodinu s Berem, druhou s Narykelem.
„Kdy jí hodláš dát tu závěť?“ zeptala jsem se Narykela.
„Asi už zítra. Doufám, že mě podpoříš?“ odpověděl.
„Víš určitě, že je připravená na další ránu osudu?“
„Asi ne, ale už nechci čekat. Kvůli tomu se jí nemůžu pořádně podívat do očí. Poznala by, že se něco děje. Takhle to bude lepší, když bude vědět, o co se jedná.“
„Jak myslíš. Předpokládáš nějakou reakci?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Do konce naší hlídky jsme mlčeli. Pak nás vystřídal Fron s Jekem. Narykel zůstal hlídat v táboře a já si šla na hodinku zdřímnout. Vzbudil nás Narykel. Svorně jsme šli vystřídat Jeka a Frona. Už jsem usínala a nakonec i usnula. Ber mě tu hodinu nechal spát. Vlastně mě nechal spát až do rána.
Vzbudila jsem se ve stanu. Překvapilo mě to. Vylezla jsem, slunce už bylo vysoko. Jediný, kdo byl v táboře, byl Ber.
„Mára arin. Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se ho.
„Narykel je s Meren na hlídce. Fron a Jek se šli vykoupat, spíš jeli. Vzali i koně.“ odpověděl mi. „Tady máš snídani.“ Spokojeně jsem se nasnídala a šla za Narykelem. Povídal si s Meren o něčem důležitém. Poznala jsem to, protože Meren zčervenala, když jsem přišla.
„Dobré ráno, doufám, že vás neruším při něčem důležitém.“ lehla jsem si vedle Meren.
„Ne.“ odpověděla Meren.
„Meren?“ozval se Narykel.
„Ano?“
„Chtěli bychom ti něco dát. Dlouhou dobu to měla u sebe Ari a několik dní já, ale patří to tobě.“
„Co to je. Mám se začít bát?“ zvážněla Meren.
„Bát se nemusíš. Pokračuj.“ otočila jsem se na Narykela. - Teď jsem zvědavá jak jí to řekneš. - pomyslela jsem si. Narykel vytáhl závěť. Meren si toho všimla.
„Co je to?“
„To je poslední vůle tvého otce.“
„COŽE!! To není pravda.“
„Bohužel je. Tvůj otec je mrtvý. Je mi to líto.“ řekl Narykel a podával jí dopis. Meren si ho ostýchavě vzala. Jakmile poznala otcův rukopis, vstala a rozběhla se pryč.
„Mere…“ volal za ní Narykel. Moc hlasitě jsme se projevovat nemohli. Meren na Narykelovo volání nereagovala. Nečekala jsem, co udělá Narykel a rozběhla se za ní. Narykel se probral a běžel za mnou. Nemohla jsem se ohlédnout. Narykel to pravděpodobně vzdal.
Pomalu jsem dobíhala Meren. Zastavila se, lehla si do trávy a vzlykala. Oddechla jsem si. Zůstali jsme v lese. Poklekla jsem k ní. Odejmula mě.
„Měli bychom se vrátit.“ řekla jsem. Zvedla se a nechala se vést zpět.
„Jak dlouho to víš?“
„Co vím?“
„Že … že je otec mrtev.“
„Hned od začátku. Našla jsem ho u vás doma.“
„Jak zemřel?“
„Oběsil se. V táboře si to přečteš.“ pokračovaly jsme dál. V polovině cesty jsem narazila na šíp ve stromě a s dopisem. - Proč jsem tak nepozorná. Všichni se mě snaží chránit a já udělám takovou blbost. - pomyslela jsem si. Nejraději bych si nafackovala. Vzala jsem dopis a pokračovali jsme dál. Kousek před táborem jsme potkali Bera a Narykela. Narykel objal Meren a společně odešli do tábora. Na nás zapomněli.
„Jak často míníš takhle zdrhat?“ zeptal se mě Ber, aniž by se na mě podíval.
„Proč se ptáš?“
„Abych se pro příště mohl připravit.“ zpytavě se na mě podíval.
„Tak to ani já sama nevím.“
„Ari. Fron, Jek, já i Narykel, máme o tebe strach.“
„A ty si myslíš, že toho nelituju? Vypadám v tvých očích jako bezstarostná malá holka, která si to nebezpečí neuvědomuje, ale já si je uvědomuju. Až moc.“ řekla jsem mu. Trochu zaraženě mě objal. Měl o mě oprávněný strach.
„Hwesta zase navštívil naše okolí.“
„Jak to?“
„Nechává za sebou dopisy. Přímo mu padají z kapsy.“ ukázala jsem ho.
„Četla jsi ho?“
„Na to se ptáš pokaždé a já ti opět odpovím ne. Dneska čteš stejně ty.“ pousmála jsem se.
„Tak dobře.“ došli jsme do tábora. Narykel seděl s Meren u ohniště a četli závěť. Spíš četl jen Narykel. Meren přes slzy neviděla a utírala si je do Narykelovy tuniky. Šla jsem na 'pozorovatelnu' hlídat. Ber mě následoval. Teď si mě bude hodně hlídat. Kolem poledne se vrátil Fron a Jek. My jsme se vrátili do tábora.
„Co se děje?“ zeptal se Fron, „Nestává se tak často, že se tu sejdeme všichni.“
„To se dozvíš. Veselý to zrovna není.“
„Tak povídej, co jsi zase provedla.“
„On ti to vysvětlí někdo jiný.“ ukázala jsem na Bera. Ber všechno vysvětlil a předložil dopis.
„Tak tohle začíná být vážné.“ řekl Fron, „Kdo čte dnes?“díval se na Bera. Ber otevřel dopis a začal.
Milá Ari
Jak jsem zjistil, řekla jsi mé milé sestřičce, že otec zemřel a předala jí jeho závěť. Musím uznat, že Tě pořádně prohnala. Brzy se zase uvidíme.
Tvůj milovaný Hwesta
P. S.:Setkáme se dřív než čekáš, Moje Lásko.
Opět, jako po každém Hwestově dopise, zůstali všichni udiveně civět na mě. Dopis byl psán ve spěchu na koleni.
„Hwesta je blázen.“ vydechl Jek.
„To teda je.“ přizvukoval Fron.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.
„Přesuneme se jen na 'pozorovatelnu'?“ navrhl Ber.
„Dobrý nápad. Zavolejte Narykela ať se jdou sbalit.“ řekl Fron. Hromadně jsme se přesunuli na 'pozorovatelnu', postavili zase dva stany a uložili tenčící se zásoby.
„Jak jste si užili dopoledne?“ zeptala jsem se Frona.
„Bylo to osvěžující. Odpoledne jedeš ty a Ber.“ odpověděl mi. Naobědvali jsme se, chvíli si odpočinuli a pak jsem vyrazila s Berem plavit koně. Na otázku, proč se mnou jede Ber, jsem dostala odpověď, že sama zaručeně nepojedu, že je to nebezpečné, když se po okolí pohybuje Hwesta. Nic jsem proti tomu nemohla namítat, tak jsem jela.
Žádné komentáře:
Okomentovat